V mezinárodní politice je důležité být konzistentní, čitelný, ne postoje střídat. Pokud nebudete konzistentní, nic vám nepomůže k důvěryhodnosti”. Ve svých pětaosmdesáti letech Karel Schwarzenberg s nadhledem a moudrostí glosuje současné politické a společenské dění.
Sledoval jste poslední prezidentské volby? Jak byste okomentoval průběh volebního klání?
Samozřejmě jsem průběh volby prezidenta sledoval. Bylo by jistě možné zmínit řadu zajímavých momentů, ale důležité je, že byl zvolen Petr Pavel. To ostatní jsou vedlejší záležitosti.
Jste tedy spokojen s výsledkem voleb?
Ano. Myslím, že jsme zvolili dobře.
Jak hodnotíte, že ani po třiceti letech od znovunabytí svobody jsme nebyli schopni zvolit kandidáta bez komunistické minulosti?
Mně to tolik nevadí. Petr Pavel vyrostl ve vojenské rodině a v té době bylo přirozené, že všichni vojáci byli v komunistické straně. Nevyčítám mu, že vlezl v mládí do strany. Podívejte, žil jsem dlouhá léta v Rakousku, tam zažívali podobný problém – jenomže s nacisty. Otázka není, jestli někdo v mládí uvěřil nějaké blbosti, ale co dělal a jak se z toho vybabral.
Tuhle otázku s až nečekanou naléhavostí vrátil do hry Miloš Zeman, straník, který si desetiletí užíval gloriolu toho, kdo komunistickou ideologii prohlédl a veřejně poukázal na její ekonomické slabiny, aby se ke stáru nekriticky přimknul k autoritářskému Rusku a komunistické Číně. Ukazuje se, že mnozí se z ideologických tenat možná vybabrali jen naoko nebo jen dočasně.
Já Vám něco řeknu: mám spíš dojem, že to byl důsledek jeho nemoci. Když jste závislý na jakékoli droze, postupně odpadnou všechny zábrany. Máte-li dítě, které fetuje, jednoho dne bude krást i u vás doma. I Miloš Zeman přišel o všechny zábrany. Až když je nyní na suchu, stal se znovu příjemným a kultivovaným člověkem.
Když se podíváme z odstupu na rozložení politických sil v České republice, dalo by se říci, že koalice má v rukou všechno – sněmovnu, senát i prezidenta. Je to dobře?
Doufám, že koalice tuto jedinečnou situaci využije a něco dokáže a že tahle historická příležitost nebude promarněna. Klíčová otázka zní: co je třeba udělat v této době především? Pokud si na ni koalice nedokáže odpovědět a jednat, je to marné... Ptáte se, zda je dobře, když má v rukou výkonnou moc pravý střed, zda není lepší vzájemné vyvažování. Myslím, že je na koalici, aby rozumně vládla. Koalici tvoří vícero stran, má programové prohlášení, tak ať koná. Všechny výmluvy padají.
Ptám se proto, že mnozí sociálně smýšlející intelektuálové si kladou od posledních voleb do sněmovny otázku, kdo dnes zastupuje sociálně slabé a potřebné spoluobyvatele, kde je demokratická levice?
Je zřejmé, že valná část pirátů reprezentuje demokratickou levici. To ovšem nic nemění na tom, že sociální demokracie spáchala sebevraždu. To je pravda. Dle mého názoru je dobré, když je v parlamentu jedna konzervativní křesťansko-demokratická strana i jedna strana sociálně-demokratická. Když sociální demokracie vymizí, není to dobré.
Nicméně Vy jste založil a vedl konzervativní stranu a byl jste vnímán jako pravicový politik se silným sociálním cítěním.
Možná, to ať posoudí jiní.
Chybí v dnešní české politické diskusi dostatečný prostor pro sociální témata? Řekl byste, že se neklade dostatečný důraz na sociální soudržnost?
Prostor je, témata jsou na stole, ale argumentace chybí. Ani piráti, ani lidovci nedokážou zaujmout místo sociální demokracie. Křesťansko-sociální směr vlastně nemá svoji platformu.
V koalici jsou zástupci pirátů i křesťanských demokratů. Dělá vláda dost pro to, aby adekvátně řešila inflaci, růst veřejného dluhu, energetickou krizi či valorizaci starobních důchodů? A daří se jí to, co plánuje, komunikovat s veřejností?
Víte, nikdy nedokážete udělat dost. Vláda například dokázala velmi dobře zareagovat na ruskou agresi na Ukrajině, a to konkrétní pomocí i jasným stanoviskem. V tomto můžeme vládu jen chválit. Vláda se ovšem musí věnovat celému programovému prohlášení, nejenom části. Jinak riskuje, že v příštích volbách posílí populisté.
Podívejte se, jak vláda zvládá referovat o tom, co se děje na Ukrajině a že tato země potřebuje naši pomoc už kvůli budoucnosti nás samých. To se naší vládě poměrně daří. Poměrně. Stále většina lidí podporuje českou pomoc, i zásilky vojenské techniky, na Ukrajinu. Horší to je s komunikací vlády v hospodářských věcech.
Přesto je ve veřejném prostoru opakovaně slyšet, že vojenskou podporou Ukrajiny oddalujeme jednání o míru.
Ano, můžete slyšet, že materiální pomocí Ukrajině oddalujeme její porážku, že Ukrajina bude poražena a rozporcována. Konflikt bude uhašen. A já dodávám, že konflikt bude ukončen, ale jen do chvíle, než dojde k dalším krokům. Nezapomeňme, že v 18. století po bitvě u Poltavy Rusové sežrali Ukrajinu a o generaci později se už dělili o Polsko.
Patříte k zastáncům názoru, že jsme měli už dříve reagovat na ruské agresivní kroky, ať už v Gruzii či v Moldavsku?
Podporoval jsem razantnější reakci Západu, ale nebylo to možné. Na jednání v Bukurešti jsem navrhoval, aby Ukrajina a Gruzie byly přijaty do NATO. Němci a Francouzi to odmítli. Brzy nato Rusové zaútočili na Gruzii a posléze na Ukrajinu. Zavinili jsme si to sami.
Podle Vás byl tedy jediný možný způsob, jak odvrátit ruskou agresi vůči těmto zemím, přijmout je do NATO?
Ano. Obě to byly slabé, nedostatečně vyzbrojené země. Gruzie je navrch velmi malá. Když jste slabý, potřebujete spojence.
Nepochybně jste bral v potaz, že by Rusové nesli velmi negativně skutečnost, že země NATO jsou na jeho hranicích. Přesto si myslíte, že to byla jediná cesta?
A co je na tom nepřijatelného, že by sousední země byla v NATO? Nemají spíš země sousedící s Ruskem oprávněné obavy? Co je to za blbost přistupovat na takovou argumentaci?
Protože se Rusům daří ovlivňovat veřejné mínění v mnoha západních zemích?
Dost možná, ale to je jiná otázka. Pokud jde o zájem o členství v NATO a možné ohrožení nějakého státu v důsledku toho, že sousední země vstoupí do NATO, moje odpověď zní: Především nelze hranice posouvat podle libovůle silnějšího. Tedy podle plánů Ruska.
Jednoznačná česká podpora Ukrajiny, včetně cesty premiéra do Kyjeva, vzbudila v Evropě pozornost. Dá se říci, že si Česko vylepšilo v Evropě svou pověst nesrozumitelné země?
Ano, poté co jsme se během uprchlické krize zachovali dosti hanebně, teď máme jasné stanovisko a tím jsme si získali respekt.
Vy jste nejen českým, ale i švýcarským občanem, máte široké mezinárodní kontakty. Máte takové signály i přímo od konkrétních osobností ze zahraničí?
Ano, pomohlo nám to, vylepšili jsme si svoji pozici.
Byli jsme v Evropské unii roky vnímáni jako potížisté, jako země s nečitelnou zahraniční politikou. Proč si myslíte, že jsme tak byli vnímáni?
Angličané na to mají jedno hezké pořekadlo... Jednoduše řečeno, když bylo třeba se solidárně zapojit, něco obětovat a pomoct, vytratili jsme se nebo jsme přímo byli proti. Hráli jsme často pouze sobeckou politiku. To nám škodilo, pochopitelně. Kladu to za vinu minulým vládám, prezidenti Zeman i Klaus tomu ovšem blahovolně přihlíželi.
Pracoval jste pro Václava Havla, posléze jste se přímo jako poslanec a ministr věnoval zahraniční politice. Je těžší zohledňovat v zahraniční politice lidská práva a svobody, když reprezentujete malou zemi?
Pochopitelně čím je země větší, tím má větší váhu a může něco prosadit. Malá země může, podle mých zkušeností, něco prosadit, jen když má dlouhodobě jasnou linii. Jasné stanovisko velice pomáhá. Typickým příkladem je Švýcarsko.
Nicméně Vy sám jste obhajoval prodej zbraní Saúdské Arábii a asi se shodneme, že to není demokratická země.
Ano, obhajoval, byli to naši spojenci a spojencům dodávat zbraně je pochopitelné. Zase tolik spojenců ve světě nemáme.
Zažil jste chvíle, kdy jste si v zahraniční politice nebo diplomacii říkal, že jsou červené linie, které byste nechtěl překročit?
Samozřejmě, že byly takové chvíle. Například mi Číňané vzkázali, že by mne pozvali do Pekingu, kdybych při té příležitosti byl ochoten podepsat jakési servilní prohlášení. Neudělal jsem to, nemusím jezdit všude. Můj nástupce na ministerstvu zahraničí to pak velmi rychle udělal...
Vaši nástupci často zdůrazňovali, že je třeba zohledňovat potřeby ekonomické diplomacie, je to tak?
Máme se pos*at, abychom vydělávali? To není mé stanovisko. Podle mého názoru, budeme-li trvat na jasných stanoviscích, politických či jiných, nakonec to prospěje i byznysu. Mimochodem za mé éry obchod s Čínou vzrostl nejvíc. V mezinárodní politice je důležité být konzistentní, čitelný, ne postoje střídat. Pokud nebudete konzistentní, nic vám nepomůže k důvěryhodnosti, a naopak, když budete hájit určitou politickou linii, druhá strana se ji naučí respektovat.
O Vás se traduje, že přes dlouhodobé angažmá v politice o sobě říkáte, že jste lesník a hostinský.
To vzniklo, když mne v listopadu 1989 pozvali Slováci do Slovenské státní televize. Tehdy byl populární pořad rakouské televize Klub 2. Byl to diskusní pořad, kde jsem často vystupoval. Tak mne pozvali na Slovensko a jedna z prvních otázek byla na mé povolání, tak jsem řekl, že asi lesník a hospodský. A už mi to zůstalo.
Povolání lesníka je vzhledem k rodovým državám rozlehlých lesů pochopitelné, ale hospodský?
Provozoval jsem restauraci ve Vídni a také jednu hospodu v Alpách.
Kdybyste se dnes sám charakterizoval, co by k Vašim povoláním přibylo?
Nic. Možná prduch.
Prduch?
To je pracující důchodce.
Jeden z českých internetových deníků Vám přidal ještě roli zakladatele přínosných nadací.
Těch nadací jsem zas tolik nezaložil. A vůbec to už je stará, zpola zapomenutá historie.
Proč myslíte? Podpora české kultury a disidentů by přece neměla být zapomenuta.
Proč ne? Přenechme to historikům.
Na Vašich stránkách jsme se před lety mohli dočíst, že Vám v roce 1992 český stát v restitucích vrátil víc než 10 000 hektarů lesa, na 360 hektarů rybníků, kolem 900 hektarů polí, luk a pastvin, dále pak nějaké nemovitosti. Svěřil jste již všechno potomkům, nebo jsou místa, která jste si ponechal? Místa, kam se rád vracíte?
Nic jsem si už nenechal. V Rakousku jsem majetky předal neteři a v Čechách synovi. Zrovna minulý týden jsem předával poslední záležitost. Už vlastně lesník ani statkář nejsem.
Je Vám to líto?
Všechno v životě končí. S tím se musí člověk smířit.
Je to těžké?
Víte, možná mi v tom pomohla výchova. Byl jsem vychováván tak, že to všechno je pouze majetek svěřený, ne moje vlastnictví. To znamená, že jsem nikdy neměl pocit, že je to soukromý majetek, se kterým si mohu dělat, co chci. To je majetek, který mně byl dán do opatrování, abych se o něj staral a předal ho dál.
Osvobozuje Vás tento náhled na majetek?
Já nevím, snad ano, vím, že se jednou za to, co jsem s ním udělal, budu někomu zodpovídat. Že jsem to tady nepromarnil...
Když říkáte někomu, koho tím myslíte?
(pan Schwarzenberg ukazuje prstem nahoru)
Jak jste k takovému postoji dospěl?
Jak jsem řekl, takhle jsem byl vychován, přijal jsem to za své.
Podle dostupných údajů společnost Orlík nad Vltavou, která spravuje tento majetek v Čechách, dosahuje v posledních letech zisku okolo 25 milionů korun ročně. Je to málo, nebo hodně?
Podle toho, jak to berete. Pro jednotlivce, normálního pracujícího člověka, by to bylo hodně, ale když jde o firmu... je to spíš málo.
A jak to hodnotíte Vy?
Já se o peníze moc nezajímám. Stačí mi vědět, že podnikáme počestně, a víc mne to nezajímá. Myslím, že to odpovídá oblasti, v které podnikáme – zemědělství a lesnictví.
To nejsou na podnikání úplně nejsnazší obory...
Já jsem si je nevybral, ony si vybraly mne...
Když jste zmínil tu odpovědnost za svěřené prostředky, souvisí to nějak s Vaším angažmá ve společnosti?
Nepřímo možná.
Čili jste se do veřejného života pustil spíš proto, že Vás to baví?
Zajisté.
A co Vás na politice baví?
Naštvat lidi, to mě vždycky bavilo. (smích)
Je to podstatná vlastnost, aby člověk mohl dělat politiku?
Pomáhá to. Ta druhá důležitá vlastnost je, že musíte mít rád lidi. A pak je potřeba mít hroší kůži, aby se člověk nenechal jen tak vyprovokovat. To je vlastně spíš takový základní předpoklad...
... říkáte po třech desítkách let v politice?
Já jsem byl v politice vlastně od dětství. Tehdy se spíš politika zabývala mnou. Když jste Schwarzenberg, tak s tím žijete. Musíte se s tím srovnat.
Když se dnes ohlédnete, bylo to fajn? Nebo jste to vnímal jako nepříjemnou povinnost?
Ale jo, bylo fajn. Nejvíc mne to bavilo pochopitelně po návratu domů. Dlouho jsem nevěřil, že se mi to kdy podaří. To byl zázrak mého života.
Dalo by se říci, že role kancléře na Pražském hradě byla přirozeným krokem?
To bylo tak: v den, kdy byl Václav Havel zvolen prezidentem, za mnou přišel jeho tajemník a řekl mi, že mne prezident zve na oběd. Byl jsem velice polichocen. Když vás někdo jako Václav Havel poprosí o spolupráci, nemáte jinou možnost než říct ano.
A tohle pozitivní naladění Vám vydrželo celých těch třicet let?
Většinou ano, nebylo moc chvil, kdy bych si říkal, že to nemám zapotřebí...
Opravdu ne?
Ne, tak vysoké mínění o sobě nemám. Většinu života jsem měl na starost hlavně lesy. Víte, dříve jsem se rád vracíval do lesa, procházky lesem člověka uklidňují. Ale to už je dávno za mnou. Jsem na vozíčku. Do lesa se nedostanu.
Ta kombinace – společenský život na jedné straně a práce lesníka na druhé – dodává člověku životní stabilitu?
Já o životě takhle nepřemýšlím. Dokud nejsem ožralej, tak si stabilitu udržím. Tedy to platilo dřív, teď už mi nohy tak neslouží.
Máte dnes víc času na pozorování veřejného dění?
Neřekl bych – na to jsem si čas udělal vždycky.
Jak podle Vašeho názoru řešíme veřejné záležitosti dnes ve srovnání s počátkem devadesátých let?
Moc jsme se neposunuli. Například když se podíváte na významné právní kauzy, náš přístup se moc nezměnil. Nepochopili jsme, že základem všeho je právní stát. Iustitia regnorum fundamentum. To, že nemáme vztah k právu, považuju za naši největší slabinu.
Čím to je?
To nevím. Doufejme, že se to změní s časem.
Vidíte nějaké milníky, že jsme se posunuli kýženým směrem k demokratickému právnímu státu?
Čas od času se objeví rozsudky, kterým rozumím a které se mi zdají rozumné, a pak zase čtu o jiných, z nichž se chytám za hlavu. Ale nějaké milníky? Důležité je rozvíjet právní povědomí. Kontinuálně. Jak o tom přemýšlím, napadá mne přece jeden takový milník: Na rozdíl od doby před třiceti lety dnes uznáváme, že jsme se po pětačtyřicátém také zachovali svinsky. V tom se něco důležitého změnilo.
Proč je to důležité?
Kvůli nám samotným. Kvůli našemu charakteru. Je důležité si umět přiznat, že my, Češi, česká společnost, jsme se zachovali zhovadile. V takových momentech se rodí větší citlivost vůči právu a spravedlnosti, respekt k právnímu státu.
Když sleduji Váš vitální zájem o společenské dění, napadá mne otázka, zda a jak Vaše děti komentují Vaše angažmá?
Syn mi řekl: když vidím, jak žiješ, tak já do politiky nepůjdu... Ale v další generaci se to možná obrátí. Schwarzenbergové byli vždycky, takříkajíc dědičně politikou postižení.
Ptal se: Josef Beránek
Zdroj: Universum
S odstupem od naší současné politiky má, zdá se, i rozumné úvahy.
Ohledně knížete nebudu plýtvat slovy.Rozumět mu není,kde sedne tam spí a mohl by taky konečně začít žít s manželkou kterou si dokonce 2x vzal.Proč ?Opravdu solidní a příkladný člověk.
Jako vždy mne kníže Schwarczenberg nezklamal. Obdivuji jeho konzistentní názory, které se třeba později, ukázaly jako pravdivé. Jeho humor je také charakteristický. Moc si. tuto skutečnou osobnost považuji a přeju mu hlavně zdraví.
-Je mě z vás špatně a jinak vaše vyjádření nestojí za komentář. Jeho znění vypovídá o všem.