(Pokračování rozhovoru pro časopis Marianne v nezkrácené verzi.)
Otázky, na které neznáme rovnou odpověď, jsou darem. Přináší možnost formulovat vize, promýšlet smysl a taky provokují ke snění. Celou řadu takových otázek mi položila Petra Šroubek Pohlová, pro časopis Marianne. Myslím, že jsem nepoděkovala dost a chci to napravit. Děkuju. Doba, ve které žijeme nás vede k opravdovosti. K uvědomění si hodnoty času, který dostáváme. K touze po životě. Po dýchání, dívání se – do nitra i okolo sebe.
Další tvrdá zkouška, které jsme vystaveni, je izolace od příbuzných, kteří jsou v ohrožené věkové skupině. Jak se vypořádat třeba s tím, že několik měsíců neuvidíme rodiče, babičku nebo dědečka? A nepomůže nám mnohdy ani moderní technologie, protože jim třeba zrovna nefunguje naslouchátko. Jak unést vinu, že je v tom svým způsobem necháváme samotné?
Pocit viny, to je důležité téma. Možná, že to člověk přizná jen sám sobě, a to ještě potichu a potmě. Čím si připadám vinna? Mám dojem, že bych měla a mohla dělat víc? Koho jsem v tom nechala samotného, samotnou? Takhle by se dalo pokračovat znova a znova. Roztočit kolečko viny je snadné, ale vlastně to k ničemu není, ano je to součást života a je dobré hledět pocitu viny zpříma do očí. Ale teď je spíš čas brát sílu z toho, co jsem dokázala, nikoliv hloubit jámu, do které je snadné spadnout.
Jedno toltécké pravidlo říká: dělej všechno, jak nejlépe dokážeš. A s tím taky souvisí fakt, že nemůžu dávat ze svého nedostatku, v letadle taky nejdřív nasadím kyslíkovou masku sobě a pak teprve pomáhám ostatním. To není žádné sobectví, to je jediná možnost, jak obstát.
S láskou můžu dávat z přebytku své energie, potom je to proces oboustranně příjemný, a ano, chvilku můžu jít tak nějak na hraně, vyčerpat se pro druhé a zažít tu zkušenost služby až na dřeň, ale opět to z dlouhodobého hlediska není únosné, hrozí vyhoření, hrozí, že už nebudu schopna zachránit ani sama sebe.
Jak toto období trávíte vy sama? Jak vypadá karanténa podle Martiny Viktorie Kopecké? Stihla jste se za tu dobu o sobě naučit něco, co jste dříve nevěděla? Něco, čím jste překvapila samu sebe?
Napsala jsem o tom článek na svůj blog Deník farářky. Přiznávám v něm, že jsou to do jisté míry vzácné a krásné dny. Čtu dlouho do noci, hodně vařím, píšu, čas od času jdu ven a místa, která byla dřív narvaná lidmi, jsou prázdná. Strach necítím, přestože mám oba rodiče – záchranáře – v první linii. Jejich každodenní odvaha a odhodlání nasadit svůj život, to je inspirace, která se nevyčerpá. Připadám si někdy slabá, když vidím, že oni zachrání život holýma rukama. Jenže takhle se srovnávat nemůžeme, každý z nás má své úkoly a každý den má své starosti.
Teď nehledíme na Mount Everest, teď jsme v základním táboře a máme se aklimatizovat, stabilizovat, najít naději, která stojí nohama na zemi. Nejsme všemocní, ale taky nejsme bezmocní. Máme dnes a denně šanci stát se svou lepší verzí, udělat krok, maličký krok k tomu být tím, kým jsme.
A ano, překvapuju se poměrně často, z míry mě vyvedla má nervozita před přímým přenosem Fokusu Václava Moravce, zodpovědnost a taky obava z neschopnosti přemýšlet v roušce, je to úsměvné, ale nebylo mi lehko. Vedle mě seděl generál Petr Pavel a já jsem si vzpomněla na armádní kaplany, jejichž role je ve “službě přítomností”. Jsou tam, kde je vojáci potřebují, možná někdy ani nic neříkají, jen dýchají a jsou. To je teď úloha každého z nás. Být a zkoušet klidně dýchat.
V jednom z rozhovorů jste o sobě řekla, že jste nastavením workoholička a ráda dřete, když to má smysl. Na čem dřete teď?
V roce 2017 jsem začala psát blog Deník farářky, nejdřív to byla forma duševní hygieny, psaní po večerech a hezky “do šuplíku”. Vlastně jsem ani moc nechtěla, aby si to přečetli moji nadřízení. Ptala jsem se sebe sama, jestli tím vším církvi neškodím, z některých vážných věcí si dělám legraci a říkám – nebo spíš – píšu věci na rovinu.
Deníku jsem nedělala žádnou reklamu a najednou jsem zjistila, že články čte několik tisíc lidí. Čas od času jsem se mihla v televizi, vyšlo pár rozhovorů a několik nakladatelství se ozvalo, že by Deník farářky vydali. A tak mi ta mimořádná situace v březnu a dubnu umožnila sedět několik hodin denně u počítače, skládat příběhy a fotky do mozaiky, která ukáže, čím žije farářka v Kristových létech. Ale to není dřina, to je za odměnu. Dřina je spíš doktorské studium, další vývojový krok, který potřebuju zejména pro sebe udělat.
Také jste zmínila, že jste v dětství a dospívání vykazovala znaky odlišnosti. Jedna lehce provokativní otázka – v čem myslíte, že je odlišná vaše karanténa?
U mě doma panuje bezmála slavnostní atmosféra. Po mnoha letech mám čas snídat jako člověk, obnovila jsem předplatné papírových novin, nespěchám, neběhám na tramvaj. Pořídila jsem si své první tepláky a nechápu, jak to, že jsem v nich nestrávila předchozích 33 let. Po nocích čtu ve velkém a ve dne si prohlížím, jak jaro kouzlí za oknem.
Jsem sama doma, nikdo na mě nemluví a když lidé volají, obvykle k tomu mají velmi pádný důvod. Stala jsem se farářkou youtuberkou a zpovědníkem po telefonu. Telefonuji svým farníkům, rodičům v první linii boje s virem a přátelům duchovním i neduchovním, a dává mi to velký smysl. Je mi dovoleno být křehkým introvertem. S kolegou jsme začali natáčet každý den minutové video, říkáme tomu “věta dne”, je to takové mentální cvičení, jindy bych na to absolutně neměla čas.
Není pro vás jako pro farářku těžké zažívat karanténu právě kolem Velikonoc? V době tak důležitých křesťanských svátků, v době, kdy bývají i v ateistickém Česku kostely plné?
Neuměla jsem si představit, že bych někdy na kostel pověsila ceduli “zavřeno”. Za letošními Velikonocemi jsme prostě nepřišli do chrámu, ale pozvali jsme je k sobě domů. Je to příležitost k jiným setkáním, k Setkáním s Bohem, která se dějí v našem srdci. Upustili jsme od vnějškových projevů zbožnosti, ale neznamená to, že jsme rezignovali na prožití skutečných Velikonoc. Možná jsme tím vším, co prožíváme, více otevřeni všemu duchovnímu.
Situace nás vede ke kreativitě, najednou můžeme svým dětem ukázat, co to znamená doopravdy prožít Velikonoce, třeba tak, že jim doma vypravujeme biblické příběhy a možná se na chvilku staneme oslíkem, který veze děti jako Ježíška do Jeruzaléma.
Jedněm snoubencům, kteří jsou u mě v přípravě ke svátosti manželství jsem četla po skypu pasáž z Janova evangelia, kde Ježíš umývá svým učedníkům nohy před poslední večeří. Navrhla jsem jim, aby takto zkusili posloužit i sobě navzájem. Je to zážitek, z obou pólů, něco, co jindy prostě neuděláme.
Myslíte si, že po koronavirové krizi budou kostely o něco plnější? Že nás tato výjimečná situace přivede k víře?
K Bohu se obvykle obracíme ve výjimečných situacích, buď jsme šťastní – chystáme svatbu, křtíme děti anebo právě naopak prožíváme nějakou krizi a trápení. Když už nevíme kudy kam, máme tendenci “to zkusit”, vždyť nemůžeme nic ztratit. Svádí mě to říkat, že se v této době “vracíme” ke kořenům, ale ono to takhle nefunguje.
Víru musíme zas a znova aktualizovat, uvěřit každý den znova. A stejně je to s církví, nemůžeme plakat nad tím, že dřív se do kostela chodilo více, no, možná ano, ale kolik z těch přítomných chodilo jen ze zvyku a povinnosti? Žít duchovně, být aktivní součástí církve, to nemá být břemeno, které ze sebe zase shodím, až mi bude dobře. Každý z nás je jiný, cestu k víře si musíme najít sami, ať jsme či nejsme v dětství pokřtěni.
Bible předkládá historické příběhy, ale Ježíš není jen jméno, postava bez tváře, Ježíš je přítomným rozměrem mého života. Ale já sama jsem si na to musela přijít až v dospělosti, ve chvíli, kdy už jsem taky vlastně nevěděla kudy kam.
Jako farářka jste pro mnohé autorita. Co myslíte, že udělá toto období s autoritami? Jak je promění?
I autorita je v první řadě člověk. Chtěla bych ty své autority zažít v autentických podobách, mají-li strach, chci si o něm poslechnout, jsou-li odvážní, ať mi o svých úvahách povědí. V tuto chvíli, víc než kdy dřív, máme potřebu se s někým identifikovat, na někoho se zaměřit, a sledovat ho jako maják.
Ano, inspiraci potřebujeme v životě každý, ale události těchto dní hovoří ke každému z nás jinak. Přicházejí ve chvílích, kdy se naše životní příběhy odlišují. Jeden se učí úplně zastavit, spoléhat se, učit se pokoře a jiný naopak vnímá oživení, zrychlení toho, co léta vázlo. Nemůžu okoukat, jak se mám chovat. Potřebuju si prohlížet své vlastní srdce, své ruce a život. Dostáváme mimořádnou lekci sebepoznání, je na nás, jestli ji přijmeme.
Ještě se vrátím k vám – bylo vám 33 let a pak přišla karanténa. Jako farářka určitě pravidelně reflektujete svůj život, ale podobné mezníky přímo vybízejí k životní revizi. Co vidíte, když se ohlédnete za 33. rokem života?
Tenhle rok je výjimečný, tolik věcí se děje, ještě na konci února jsem mluvila s papežem Františkem ve Vatikánu – a najednou je všechno zrušeno. Pokud bych se upínala jen k cestám a vyhlížela další a další zážitky a neměla nohy na zemi, asi by mě to odfouklo, byla by to příliš krutá rána a zásah. Ale já v těch dnech umím najít radost, duchovní krásu a klid.
Myslím, že teprve po třicítce jsem se začala stávat tím, kým jsem. Přestala jsem sebe sama zraňovat neoblomnou přísností, začala jsem jít víc po prožitku smyslu. Přečetla jsem si knihu Nastavení mysli a uvědomila jsem si, že jsem se neustále chytala do vlastní pasti. Z minulosti se nedá žít, důležitý je dnešek, má své úkoly i své radosti a starosti.
Na Facebooku mě pobavil status Maxima Velčovského, že po vašem vystoupení v pořadu Václava Moravce spousta lidí hledala na Googlu, zda máte manžela. Asi nejsem ani první ani poslední, kdo vám řekne, že jste mimořádně krásná. Není to u vašeho povolání spíše překážkou – farářka, žena a navrch ještě hezká? Nebo vám fyzická krása spíše otevírá dveře?
Maxim Velčovský se mile podivoval nad tím, že husitská farářka nosí lodičky s jehlovými podpatky a je učesaná, potěšilo mě, že si toho někdo všimne, že to někdo ocení. Vzhled může vzdálit nebo přiblížit, ale jde vždycky ruku v ruce s tím, co člověk říká, jak se chová. Potřebuju se cítit dobře v tom, co mám na sobě, pak na to teprve zapomenu, a soustředím se na přemýšlení, na poslouchání.
Ale mnohem častěji než jehlové podpatky, ve kterých obvykle jen sedím, nosím džíny s dírou na koleni a hodinky s Mickeymousem, to jsem taky já. A moje církevní rodina mě tak přijímá, vážím si toho, není to samozřejmost. Na bohoslužby oblékám talár s červeným kalichem na prsou a bílou štolou. Talár skryje naprosto všechno, je to najednou jiný rozměr bytí, ale protože máme jen liturgický oděv – žádnou košili s kolárkem, ve které by se dala kosit louka – tak volím při veřejných vystupováních hezké a slušné šaty, v karanténě si jich člověk moc neužije.
Autor: Petra Šroubek Pohlová
Zdroj: denikfararky.cz