Tibor Máhrik je teolog, filozof a vysokoškolský pedagog. Mluví o problémech dnešní rodiny a o tom, jak v ní najít harmonii. Za nejdůležitější považuje komunikaci. Pouze z ní se podle něj může zrodit vztah, láska a radost. Vede společnost Teleos, která se věnuje problematice rodiny, komunikaci, krizi v ní, a výchově dětí.
Tradičních rodin je dnes stále méně. Přibývá rozvodů, stejně i osamělých rodičů či párů, kteří žijí bez svatby. Dá se mluvit o krizi rodiny?
Krize rodiny je bolestivá realita, se kterou se setkáme u psychologa, v soudní síni, ve škole, doma i na pracovišti. Mluví o ní odborníci i lidé při kávě. Rodina se rozpadá. Nefunguje, jak by měla. Rozvodové statistiky hovoří jasnou řečí.
Jaké jsou hlavní problémy rodin? Nedostatek času, přetížení v práci či nahánění materiálních statků, které jako kdyby začaly nahrazovat duchovní hodnoty?
Problémů je více. Nejhorší je rozvodovost, která destabilizuje rodinu a bolestivě zasahuje vnitřní svět dětí v nejcitlivějším místě. Zažívají post traumatický stav, kdy vznikají rány na jejich duši, které s nimi půjdou celý život. Druhým problémem je nedostatečná komunikace v rodině a slábnoucí zájem o to, co prožívá ten druhý. Jde o povrchnost ve vztazích, což je problém naší společnosti a kultury. Třetím problémem je mimořádná časová vytíženost rodičů v práci a celková zaneprázdněnost daná životním stylem.
Takže rodina přestává být bezpečným útočištěm pro všechny její členy, jakým by měla být?
Od rodiny očekáváme více, než bezpečí či útočiště. Očekáváme intimitu, lásku, klid a porozumění. Jde samozřejmě o prostředí, které je bezpečné, ekonomicky funkční a emocionální pozitivní stimulační, ale rodina je především místem, ve kterém spolu lidé sdílejí svůj životní příběh. Vzájemně se formují, učí, důvěřují, milují a snášejí se navzájem ve své jinakosti. Právě tyto poslední kvality jsou v dnešní rodině výrazně oslabené.
Proč se vytrácí to duchovno?
Souvisí to s hodnotami, které vyznáváme, i s nastavením kultury společnosti. Žijeme konzumně a jsme velmi orientovaní na prestiž. Chceme mít image úspěšnosti v očích druhých. Je to dáno otevřenou společností, v níž už čtvrtstoletí žijeme. Kultura úspěchu, kultura “mít” resp. “vlastnit” slibuje člověku vnitřní spokojenost a naplněnost smyslu života. Ten však nepřichází, tak člověk zvyšuje tempo svých činností a zájmů, aby hledaný klid získal. Běží však po cestě, která je slepá. Řídí se špatnou mapou, na jejímž konci je vnitřní prázdnota a ztracené roky, které bylo třeba využít jinak, lépe a moudřejší.
Jak to zastavit?
Chce to vnitřní odhodlání a disciplínu. Profesor Kohák (český filozof, pozn. red.) Hovoří o dobrovolném sebeomezení. Podtrhuje postoj člověka, který se vnitřně ovládá. Který své představy či plány mít, získat, koupit, navštívit dokáže filtrovat ne přes možnosti, které má (finanční, časové, sociální), ale přes hodnoty, které jsou nadčasové. Takové hodnoty si má člověk osvojit a podle nich pak žít. Není nic horšího, než když člověk ztrácí svou bytostnou hloubku a žije povrchně. Je jako strom bez hlubokých kořenů, když přijde prudký vítr, nedokáže odolat “tlaku zvenčí”. Nové příležitosti tehdy tvoří jakýsi vítr, který ho strhává do víru života, který však nemá budoucnost. Je to pouhý život “teď” a “hned, přičemž nemyslí na to, co bude “zítra”. V manželství a v rodině však třeba myslet nejen na “zítra”, ale také o rok či deset, případně na stáří a smrt.
Doba je však opravdu náročná. Pokud si i někdo řekne, že chce žít jinak, existenční problémy, nároky v zaměstnání ho většinou i tak vtáhnou zpět do hektiky.
Je to jako s uvařenou žábou. Voda se postupně zahřívá, žába to nedokáže vyhodnotit a zůstane v hrnci … I člověk může začít kráčet v životě cestou, která nevede dobrým směrem. A možná na to přijde pozdě. Čas tak rychle plyne …! Pokud máme s tím něco udělat, musí každý začít od sebe samého. Musíme otevřeně hovořit o tom, co je pro nás a naše děti vhodné, a co ne. O chybách, kterých se jako rodiče dopouštíme, nebo o tom, co je pro děti zdravé a prospěšné. Nevyhneme se té nejnáročnější rovině – a tou je kritická reflexe hodnotového systému, který žijeme a vyznáváme. Kritické myšlení na jedné straně a vášeň srdce opustit dobré jménem lepšího – to považuji za dva pilíře pozitivní změny.
Kdo má největší šance to dokázat?
Lidé stabilní, emocionální vyrovnaní, charakterní, kteří sami zažili funkční a stabilní rodinu. Dostáváme se ale do začarovaného kruhu: Rodiny v krizi nedokáží vychovat lidi takové, kteří dokáží stabilní rodiny vytvářet. I proto jsme svědky civilizační spirály, jejíž znakem je rostoucí počet rozpadajících se manželství a nárůst fenoménu “single”, tedy rostoucí počet svobodných mužů a žen, případně vymírání populace, neboť průměr počtu dětí na rodinu neustále klesá.
Jak tedy mají lidé začít opět normálně mluvit?
To je velké téma. Chce to dvě věci: čas a ochotu. Bohužel v obou ohledech táhneme za kratší provaz. Musíme se začít učit naslouchat tomu druhému. Chce to vyprázdnit vlastní svět myšlenek, plánů a představ, a ponořit se do vnitřního světa toho druhého. Nejen přes jeho slova, ale i výraz tváře, držení těla … Čili věnovat druhému opravdovou pozornost. Ne však v manažerském smyslu věnuji se ti, abych ti řekl, oznámil, požádal o, ale ve smyslu, že chci porozumět tvému světu, tvým pocitům, bolesti, radostem … Skutečná komunikace začíná paradoxně nasloucháním a ne vyjadřováním se. Proč? Nuž proto, že vyjadřujeme se všichni. Každý něco komunikuje, ale málokdo naslouchá a rozumí. Proto prožíváme samotu a pocit zbytečnosti. Tam však, kde je kvalitní komunikace, člověk zažívá radost, naději a chuť žít, bojovat o něco smysluplného.
Do jaké míry ovlivňuje dnešní komunikaci technika? Mobily, sociální sítě … Zhoršují ji?
Technika je úžasná věc! Není skvělé, když mamka může se svou dcerou a vnoučaty mluvit přes půl zeměkoule a přitom je vidět na kameře? Ale i s technikou je to jako s ohněm: dobrý sluha, špatný pán. Pokud nás ovládne, ztrácíme schopnost komunikovat a tedy rozumět nejen druhým, ale i sobě samým. Člověk je tvor společenský. Bez těch kolem mě ani já sám nebudu umět žít. Méně je někdy opravdu více. Musíme pěstovat kulturu řeči, umění se vyjádřit a vést rozhovor. Je to velká výzva, ale dosažitelná. Jak říká mudrc – i velká cesta začíná prvním krokem. Někdy takovým krokem je pravidlo – při stolování odložíme mobily. Jindy se užitečným ukáže odvaha nechat v době dovolené všechny mobily doma.
Žijeme konzumně a jsme velmi orientovaní na prestiž. Chceme mít image úspěšnosti v očích druhých. Kultura úspěchu, kultura “mít” resp. “vlastnit” slibuje člověku vnitřní spokojenost a naplněnost smyslu života. Ten však nepřichází.
V čem jsou výhody přímých rozhovorů oproti textovým zprávám?
Při rozhovoru vnímáme výraz tváře. Tón a tempo řeči. Emoci. Můžeme hned reagovat, vysvětlit, upřesnit. Pokud je něco napsáno, může to mít několik významů … Který je správný? Textovky a e-maily by se měly používat pouze na technické a jednoduché oznámení, či informace. Neměli bychom nimi řešit závažné témata, osobní problémy a hlubší otázky. Textovky však mají ohromnou výhodu. Jsou rychlé a lze je velmi rychle šířit dál. Například varování před kalamitou, dopravní servis a podobně.
Někdy je však psaná komunikace lehčí, například pokud teenageři něco nedokážou rodičům říct, je pro ně lepší radši něco napsat…
Ano. Teenager se dokáže snadněji svěřit prostřednictvím displeje, než tváří v tvář konkrétnímu člověku. Platí to i pro dospělé. To je v pořádku. Lepší krátká SMS než mlčení. Avšak po tomto “zahřívacím kole” by měl následovat osobní rozhovor, jakési pokračování “na živo”. Tam je možnost upřesnit významy symbolů, slov a zkratek. V živé komunikaci odkrýváme důležitý svět motivů, obav, strachů, zklamání, zranění … ale i snů a skvělých plánů, které nelze vložit do žádného emotikonu. Ano, obvykle nás to něco stojí. Je třeba na to vynaložit energii.
Pokud si však odvykneme překonávat tento druh ostychu, budeme se od sebe vzdalovat, i když napíšeme tuny e-mailů. Pamatujme přitom, že tam, kde je komunikace, tam je život. Tam kde komunikace ustává, přichází temnota smrti. To platí nejen o rodině, ale také o firmě, vesnici, či městě. Pokud chceme prožívat radost a milovat život, musíme život poznávat. A poznávat se nedá tak, že se zahledíme do sebe. Poznání se rodí z komunikace. Tehdy vzniká vztah. A tam, kde je vztah, se může zrodit radost i láska. A člověk je tu pro radost a lásku.
Autor: Patricia Poprocká
Zdroj: ahojmama