„Velmi se mi líbí myšlenka neustále proměnného Boha, i když je od věků absolutní a neměnný. Líbí se mi myšlenka, že není možné hlásat roky, desetiletí, dokonce staletí stejnými slovy, gesty a hudbou Kristovu radostnou zvěst,“ zmiňuje v rozhovoru scenárista, herec a režisér Víťa Marčík.
Historik Johan Huizinga napsal, že kultura pochází ze hry. Šestidenní Hospodinovo tvoření připomíná opravdu velké kosmické divadlo. Jaké jsou hlavní zdroje vaší divadelní práce?
Hospodinovo tvoření, které jste nazval kosmickým divadlem, mě fascinuje. Nejsem schopen dohlédnout a pochopit JEHO DÍLO a je to pro mě obrovské tajemství. Já mám výhodu, že nemusím všechno chápat rozumem, a tak se nechávám uchvacovat okamžiky, které mě potkávají a obklopují.
Hlavním zdrojem mé divadelní práce je Boží láska, která mě, obrazně řečeno, vyvedla z EGYPTA přes Rudé moře! (Byl jsem komunista, a tak i to rudé se tam hodí.) Protože až v okamžiku, kdy jsem začal psát texty, začal tvořit, hrát divadlo, se mi začaly otevírat oči. Jako by Bůh skrze divadlo ke mně promlouval. A to mám dodnes.
Vaše divadlo míří k dětem i dospělým, kteří při něm zažijí spoustu radosti. Co pro vás znamená radost?
Radost, to není jen smích, je to pocit jistoty, že jsem milovaný. Cítím ji jako zvláštní chvění na hrudi a přechází do celého těla a pociťuji ji, i když jsem vážný anebo dojatý. Ale mám rád i ten smích, kdy se člověk nedovede ovládnout a směje se a nemůže přestat.
Ve svých umělecko-náboženských intervencích, např. při velikonočním hrkání nebo nyní u prázdných postelí, které jste umístil na českobudějovickém náměstí a které připomínají ty, kteří odešli, jsou sami či umírají, se nevyhýbáte tématu smrti, bolesti a utrpení. Ve společnosti, která odkázala nemoc a smrt za zdi nemocnic, to je odvážné...
Ve společnosti, která má nemocnice jako kostely a místa zázraků (a medicínu i alternativní, zdravou výživu a životní styl, krásu a mládí jako novodobé náboženství), se špatně mluví o stáří, opuštěnosti, slabosti a smrti. A také o tom, že to je přirozené. A že musíme zemřít, abychom mohli ŽÍT. A že máme právo a také povinnost se se zemřelým rozloučit, a co víc, být s ním chvíli sám, když je třeba anebo to tak prostě cítíme. Máme právo tělo svého blízkého umýt a připravit do rakve. A to i v případě, že zemřel v nemocnici. Kolik z nás to ví? Kolik z nás to vůbec chce vědět?
Neodmyslitelnou součástí divadla je slovo. Jaké slovo v dnešní české společnosti nejvíc chybí?
Myslím, že jsou to slova: DĚKUJI, PROSÍM, ODPOUŠTÍM, ODPUSŤ MI.
Evangelium je radostná zpráva nejen o tom, co přijde, ale hlavně o tom, co se skrze Boží lásku už děje. Některé bohoslužby však připomínají spíš pohřební procesí. Co pro vás znamená církev a její společenství?
Jsem rád katolíkem a na to, že většina mší svatých u nás v Evropě je opravdu skoro jako pohřeb, jsem si zvykl. Ale znám spoustu radostných kněží, sester a bratrů, které mám rád, a jsem hrdý na to, jací jsou a že je znám. Přesto si čím dál tím víc uvědomuji, že jako církev nevnímám jen tu „naši“, ale že církev jsou pro mě všichni, kteří uvěřili v Ježíše Krista. A nejenom oni. Že totiž do církve patří i ti, kteří Krista neznají, nebo je štve. Ale ON je štve, protože HO ještě neznají, nebo jsme dokonce my, věřící, překážkou toho, aby Boha poznali.
Jsou nějaké biblické příběhy či motivy, které byste rád představil ve svém divadle?
Davidovy písně, ty mě uchvacují už druhým rokem. Dříve jsem nepřemýšlel, že bych je nějak zpracoval. Ale někdo, a já vím kdo, mě nutí učit se je nazpaměť a zpívat. Do toho Adamovy písně zpívané Evě. A to vše se ve mně prolíná. Anebo Tobiáše, příběh pohřbívání, modlitby. Nebo Fausta (smlouva Mefista s námi je velmi aktuální).
A taky už třetí rok připravuji ARCHU SVĚTLA: Je to „loď“ podobná malému vagonu na tažném vozíku. Je pro 1 až 12 diváků. Místo pro divadelní zastavení (Pohádka o tichu, O narození, Zrcadlení, krátké pohádky a vstupy). Do toho všeho musím a chci hrát pohádky a hry, které mám v repertoáru. A ZPOMALOVAT a BRZDIT, to dá hodně práce a přemýšlení, kam a čemu dát svou energii, čas a pozornost. Protože, jak mi řekl kamarád: „Víťo, už nemáš čas dělat dobré věci. Musíš dělat už jenom ty nejlepší.“
V antickém divadle povolal režisér na scénu boha (Deus ex machina), když se děj příliš zamotal anebo když bylo třeba určité katarze. Když se ptali papeže Františka, o co by chtěl prosit Boha, řekl, že o to, aby netrpěly děti. Pro co byste povolal do tohoto světa Boha vy?
Aby se nám otevřely oči, abychom viděli, co děláme. Aby obnovil naši víru v Jeho Lásku a zbavil nás panické hrůzy ze smrti. Je to velké téma. Jak je možné, že muž či žena nejsou připraveni na smrt ani v 50, 60, 70 či 80 letech? A co jejich děti? Zrovna dnes jsem měl živý sen. Byl jsem v budově, kde byla spousta starých ležících lidí. Leželi v postelích, byli vysušeni a sotva dýchali, chtěli mi něco říct, ale nešlo jim to. A já jsem věděl, že chtějí vydechnout naposledy, ale nemohli.
Hodně se dnes mluví o tzv. tradiční rodině a o krizích v mezilidských vztazích. Lidské představy o tom, co je to rodina a co je to láska, jsou někdy dost roztodivné. Co by měla podle vás v člověku působit právě láska?
Rodina, tradiční i netradiční, aby dobře „fungovala“, by si podle mě měla uvědomit, jaké hodnoty uznává. Svůj žebříček hodnot. Víte, v dnešní době je na nás všechny vyvíjen obrovský tlak. Doba je stále rychlejší a vyžaduje si stále větší a větší výkony. Ale já si s postupujícím věkem uvědomuji, že nejdůležitější je vytvářet a udržovat vztahy mezi námi. Myslím si, že je důležité si uvědomit, co mám na prvním, druhém, třetím místě. Abych si to uvědomil, musím se ZASTAVIT.
Pro nás věřící by měl být na prvním místě Bůh. Pak je to můj partner (manžel, manželka) a pak jsou to děti. Takový kruh, v jehož středu je Bůh a kolem krouží manželé a pak děti, které pomaličku, jak rostou, silou odstředivou, opouští kruh a staví se na vlastní nohy. A to, že nejsou ve středobodu, jim neuškodí. Naopak, to, že vidí lásku proudící od Boha k rodičům, lásku mezi rodiči, která se přenáší na ně, jim dává pocit bezpečí. Píšu to, protože si myslím, že to naše sobectví a pýcha ohrožují rodinu a manželství.
A přitom Láska, kterou denně dostáváme a často ji ani nevnímáme, je všude kolem a je v celém stvořitelském díle. Tu bychom měli vnímat a dávat dál, protože ona je ve mně, mé rodině, mém sousedovi, mém příteli i nepříteli. Je i ve stromu, zvířeti, rostlině, ba i v kameni. Protože to vše bylo stvořeno z lásky, aby to tvořilo jednotu.
Veřejná podpora umění a kultury je tím, v čem se jednotlivé země a civilizační okruhy odlišují. Mají u nás umění a divadlo a jejich tvůrci dobré podmínky?
V této době máme úžasné podmínky ke tvorbě. Jsme svobodní, je mír, tedy v naší zemi. Žijeme v bohaté společnosti, která umění podporuje. Někdo by mohl říct, že málo nebo jen některé, ale pravdou zůstává, že tvořit můžeme všichni. Má to však háček. Vše, co jsem říkal, nám zároveň v tvorbě brání. Vnější svoboda vyjadřování a vůbec „všeho svoboda“ nás oslepuje. A jako Poutníka v Komenského Labyrintu nás Mámení vede tam, kam ani jít nechceme.
Kristův vykupitelský příběh je nejen pro mě tím největším dramatem, které změnilo běh světa. Teolog Karl Rahner pokládal básníka svým způsobem za kněze. Je zřejmé, že divadlo je pro vás víc než jen řemeslo. Co vám v životě dalo a co byste jeho prostřednictvím rád dával i nadále vašim divákům?
Divadlo mě vede k Bohu. Svatý Genesius (patron divadelníků a hudebníků), slavný komik v Římě, tuším ve 3. století, měl zahrát císaři Diokleciánovi parodii na křesťany, kteří v té době byli bráni jako velmi nebezpečná sekta. Hlásali neznámého Boha, který nechtěl oběti, ale přišel a sám sebe obětoval. Zemřel za všechny a stačilo uvěřit tomuto příběhu, přijmout jeho lásku, nechat se pokřtít a pak ho následovat. Genesius nebyl křesťan, ale v průběhu představení uvěřil a se vší vážností se nechal před císařem pokřtít. Na příkaz císaře byl Genesius mučen a sťat.
Četl jsem od Václava Renče hru Císařův mim, inspirovanou dramatem Lopeho de Vegy. Zaujalo mě, jak se císař Genesia ptá, kdo vlastně je. Vždyť je každou noc někým jiným. A on, císař, miluje řád i bohové ho milují, protože v něm je jistota. A Genesius mu řekl, aby hledal řád v neustálé změně. To mě velmi oslovilo a myslím, že oba dva mají pravdu.
Velmi se mi líbí myšlenka neustále proměnného Boha, i když je od věků absolutní a neměnný. Velmi se mi líbí myšlenka zachování řádu, který však musím dokázat porušit, abych se k němu mohl vrátit nebo jít dál. Velmi se mi líbí myšlenka, že není možné hlásat roky, desetiletí, dokonce staletí stejnými slovy, gesty a hudbou Kristovu radostnou zvěst. Mám rád staré kostely, Boží místa a je mi v nich krásně. Přesto si vždycky vzpomenu na dobu, kdy jsem byl nevěřící a viděl jsem starou krásu a cítil muzeum a patos.
Měli bychom vyjít z kostelů a hlásat Kristovu radostnou zvěst venku, neboť celý svět je Boží, i když ne všude je nám krásně. Ježíš říkal jedné ženě, že přišel čas, kdy se Bohu nebudete klanět na horách ani v kostelích, ale v Lásce a Pravdě. Myslím, že to je to, co chci říkat divadlem: Že Bůh miluje všechny, že je ve všech a ve všem, že není místa, kde by nebyl.
Je tu Advent a blíží se svátky narození Spasitele, ale také každoroční shon a nákupní šílenství. Co dělat, abychom se s tajemstvím Božího příchodu na svět zase neminuli?
Narodil jsem se v Napajedlích u řeky Moravy. Táta mi říkal: „Nelez do ní, když je rozvodněná. Stůj na kraji a dívej se, co přináší. Kdybys viděl, že někdo potřebuje pomoc, vezmi provaz a přivaž se ke břehu, aby tě proud nestrhl.“ Nevím, co poradit, protože ve skutečnosti všichni víme, co dělat máme a co neděláme. Ale když chcete:
1. Opravdu se zastavit a čtyři týdny se modlit a postit. Jen se dívat na nebe, abychom konečně viděli Betlémskou hvězdu. Nemůžete?
2. Tak alespoň zpomalit, dívat se kolem sebe a také nad sebe a vnímat tu krásu. A také si všímat, jestli někdo něco nepotřebuje. A třeba si denně najít chvilku na modlitbu. Nemůžete?
3. Když už musíme nakupovat a uklízet a lítat jako blázni, tak při vstávání si můžeme říct: „Dnes budu na lidi milý a slušný, i když na mě někdo bude řvát nebo bude nepříjemný.“ A večer si pak můžu unavený říct: „Bože, promiň“ nebo „děkuji Ti“, protože na Boha bychom v tom shonu zapomenout neměli.
Víťa Marčík, vlastním jménem Vítězslav Marčík, je čelný představitel a zakladatel alternativního divadelního spolku Teátr Víti Marčíka, dnes Divadlo Víti Marčíka, kde působí jako scenárista, herec, režisér a hudebník.