Dnešní důraz na prezentaci církve na sociálních sítích často zastiňuje podstatu osobních vztahů. Ačkoliv jsou moderní formy komunikace užitečné, skutečný duchovní život se odehrává v přímém kontaktu a hlubokých osobních rozhovorech, nikoli ve virtuálním prostoru.
Nerad srovnávám současnou dobu s dobou minulou – snad i proto, abych nezačal upadat to vzpomínkového idealismu nebo do sentimentality. Přesto si dovolím malé srovnání v kontextu (nejen) církve. Pokud se v něčem doba a s ní i církev zásadně změnila, pak je to prezentace a sebeprezentace. Vůbec tomu nechci dávat kladné, nebo záporné hodnocení, jen konstatuji. Někteří kazatelé na nás vyskakují na různých sociálních sítích a my můžeme nejen slyšet jejich hlas, ale pro případ, že bychom byli hluší, si můžeme to, co říkají, i přečíst. Někteří řečníci nás upozorňují na svoje přednášky nebo alespoň na to, kde přednášeli, někdy i kolik na ně přišlo lidí.
Díky sociálním sítím víme, že na setkání mládeže v Dolní Lhotě měli pizza party. V Horní Lhotě zase měli sboroví senioři kuře s bramborem a k tomu měl bratr Veverka skvělou přednášku o své cestě do Afriky. Některé osobnosti na své profily dávají moudré citáty, občas nás dokonce překvapí, když jsou autory těchto citátů oni sami. Někdy se jedná o dobré nebo zajímavé informace a někdy je to prostě lehký bizár, ale když je to s mírou a nikoho to neuráží, proč ne? Žijeme ve virtuálním světě a občas to může vypadat, že kdo se nedokáže prezentovat online, jako by nebyl. A to neplatí jen o jednotlivcích, ale i o sborech. Jako by platilo heslo „Být požehnaný znamená být viditelný“.
Je jen dobře, když se o dobrých věcech ví. Zároveň ale žádná sociální síť ani článek nenahradí osobní rozhovor, naslouchání, návštěvu, dotyk, někdy objetí, prostě osobní vztah. Moje služba je do jisté míry založená na přednáškách, kázání a publikování. Stále dokola si ale musím opakovat, že toto se nesmí stát jádrem mého povolání. Že stovky nebo tisíce poslechů, zhlédnutí, přečtení, případně lajků nesmí nahradit osobní vztah. Že je smysluplnější jeden hluboký rozhovor než X článků. Nechci říct, že psát, dělat podcasty nebo dávat věci na sociální sítě nemá smysl… ale snad mi rozumíte.
Pracuji s lidmi mnoho let, hovořil jsem z kazatelny k mnoha lidem, přednášel jsem mnoha lidem, ale když se dívám zpět, pak největší a hlavně nejhlubší vliv mělo, když jsem se lidem věnoval osobně. To je proměnilo mnohem více než přednáška nebo článek (a obojího jsem vyprodukoval hodně). Totéž platí o sboru. Můžete mít super prezentaci, ale bez hlubokých vztahů a inspirativního prožívání víry jste mělcí a lidé, kteří mezi vás přijdou, to dříve či později vycítí. Tedy jen dobře, když máte dobrou prezentaci, ale nepřeceňujme to. Jsem ve velkém sboru (na české poměry), nějak se prezentujeme, jsem za to vděčný, ale hluboké a proměňující změny, kterých jsem v našem sboru svědkem, se dějí skrze osobní vztahy.
Píšu to proto, že může být pokušením příliš přecenit sociální sítě, přednášky, kázání, prezentace. Dělejme to, jak nejlépe to umíme, makejme na tom, ale buďme si vědomi i limitů. Vše, co jsem jmenoval, může být velmi dobrá směrovka do vašeho společenství nebo pozvání k tomu, co děláte, jak sloužíte. Ale jen směrovka. Vztah to nemůže nahradit. Vzpomínám si na jednoho kazatele, který vyřkl následující nesmysl: „Moje pastorace se odehrává, když kážu.“ Byl jsem ještě mladý, a proto jsem se mu neodvážil říci, že pokud je tohle jeho styl pastorace, není divu, že je jeho sbor prázdný.
Celkem nedávno zemřel známý americký pastor a spisovatel Timothy Keller. Měl mnoho zhlédnutí a poslechů – a je třeba dodat, že právem. Měl co říci. Co mě na něm ale mimo jiné inspirovalo, bylo, když říkal, že mnoho hodin strávil jako pastor u lůžek nemocných členů svého sboru. Člověk by si řekl, že jít k lůžku nemocného je mimo rádius takovéto celebrity. Jak vidno, nebylo…
Tedy pišme, prezentujme, ale vězme, že skutečný život je jinde. Máme-li být solí a světlem, nesmíme z něj utéci do virtuálu ani za kazatelny.
Pokud existuje internet, je nezbytné, aby církev byla i tam. Ideálně bez komentářů pod články, myslím, že by to věci prospělo. Osobní kontakt je nenahraditelný, komentáře žádoucí . Osobní kontakt je základnou víry, články doplňkem. Proč píšeme komentáře? Protože přeceňujeme pocit vlastní důležitosti. Je fajn uvědomovat si, že bez našich názorů na internetu svět přežije. V osobním kontaktu jde o blízkost. Dohadování s cizími osobami není nezbytné. Na druhé straně se dá vybudovat krásná internetová komunita, která pomáhá. Osobní kontakt to ale není