Komuniké Dikasteria pro nauku víry oznámilo 5. července exkomunikaci „latae sententiae“ Carla Marii Vigana, bývalého nuncia v USA, a to z důvodu neuznání legitimity papeže a posledního koncilu. Pro ty, kdo sledují pozorněji dění v římskokatolické církvi, nemohlo být toto oznámení překvapením, protože Viganò v posledních několika letech opakovaně útočil na legitimitu papeže a vyzýval ho k odstoupení. Ačkoliv není žádným tajemstvím, kolik kritiků papeže, a to i řad církevních představených po světě vystupuje, nikdo z nich se zatím neuchýlil k takto jednoznačnému projevu.
Namísto prožívání pokojného stáří a předávání zkušeností mladším se třiaosmdesátiletý Viganò dopracoval k definitivnímu rozchodu s katolickou církví. Je to pozoruhodné již z toho důvodu, že před odchodem do výslužby naposledy sloužil jako papežský vyslanec (nuncius) v USA, tedy právě jako zástupce papeže v daném místě. Právě od papežských vyslanců se již z podstaty jejich služby očekává vysoká loajalita k papeži. Jejich prvořadým úkolem je vytváření a posilování pevnějších svazků mezi místními církvemi a Apoštolským stolcem.
Viganovy postoje se nezrodily se dne na den. Na otázky, proč se vysoký představil církve ocitne po mnoha letech služby na této pozici, není možné odpovědět jednou větou. Některé, alespoň částečné odpovědi můžeme nalézt v jeho životním příběhu. Viganò se narodil v bohaté rodině na severu Itálie. Na kněze byl vysvěcen v roce 1968 a za pět let poté vstoupil do diplomatického sboru, později též působil jako pozorovatel při Radě Evropy. Sv. Jan Pavel II. jej vysvětil v roce 1992 arcibiskupem a vyslal jako nuncia do Nigérie. V roce 2009 byl jmenován generálním sekretářem governátoru Městského státu Vatikán. Tedy z hierarchického pohledu se stal číslem 2 ve vedení tohoto státu. Zde se dostal do širšího povědomí jako ekonomický reformátor. Prosadil nové efektivní postupy při zadávání veřejných zakázek, nastavil projektové řízení, prosadil hlídání rozpočtu a zodpovědnost za konkrétní projekty. Podařilo se mu změnit dosavadní deficitní rozpočet v přebytkový, za což mu osobně poděkoval Benedikt XVI. Spekulovalo se o tom, že po odstoupení 76 letého kardinála Giovanni Lajoly převezme nejvyšší funkci při řízení státu. Mluvilo se o něm jako o ambiciózním muži.
Papež Benedikt XVI. podporoval zavedení transparentních postupů při hospodaření a přivedl též do vedení IORu (Institut pro náboženská díla, neformálně označovaný jako Vatikánská banka) uznávaného laického ekonoma Ettoreho Gottiho Tedeschiho. Na začátku roku 2012 vypukl skandál označovaný jako „Vatican leaks“. Italský tisk publikoval řadu dosud neveřejných dokumentů pojednávajících o různých, zvláště finančních skandálech Vatikánu. Jednalo se o dosti divoké historky. Z uniklých dokumentů též vyplývalo, že Viganò upozorňoval papeže na závažné nesrovnalosti v hospodaření Vatikánského státu. Ukázalo se také, že prosil papeže, aby jej neposílal do USA, a doslova napsal, že „mé přeložení by vyvolalo zmatek mezi všemi, kteří uvěřili, že je možné vyčistit tolik korupčních a nečestných situací“. Benedikt XVI. však rozhodnutí nezměnil. Objevovaly se různé spekulace ohledně vztahů v kurii, a to včetně poukazu na neotřesitelnou pozici kardinála Bertoneho. Kritici také poukazovali na autoritářský Viganův styl. Lze soudit, že Viganò službu nuncia v USA nevnímal jako poctu. Z uniklých dokumentů také vyplývalo, že Viganò prezentuje sám sebe jako whistleblowera a mučedníka.
Americkým biskupům byly italské skandály poměrně vzdálené, resp. vnímali spíše Vigana jako člověka, který se snažil nastavit pořádek ve financování. Kardinál Dolan, který byl tehdy předsedou americké biskupské konference, prohlásil na adresu nového nuncia, že tyto události „svým způsobem zvyšují jeho důvěryhodnost jako člověka, který se na vnitřní fungování Svatého stolce nedívá růžovými brýlemi, ale je si dobře vědom tamních potíží“.
V průběhu své služby vystupoval Viganò umírněně. Americkým biskupům tlumočil postoje a myšlenky papeže Františka. Zvláště zdůrazňoval, že papež si přeje, aby se biskupové věnovali pastoraci, nikoliv hájení určitých ideologických pozic. V jednom z projevů k americké biskupské konferenci vyzval biskupy, aby se nedále učili naslouchat a rozlišovat. Zaměřoval se také na potřebu oslovit mladé lidi. Po několika letech jeho působení panovaly náznaky, že se Viganò posouvá ze středové pozice směrem ke konzervativnější část spektra. Nic dramaticky zřetelného se ale neudálo až do návštěvy papeže Františka v září roku 2015.
Během svého turné po Spojených státech papež pečlivě dbal na své projevy a vystupování. Snažil se o nalezení rovnováhy a vyhýbal se všemu, co by mohlo být vykládáno jako podpora některého z politických témat štěpících americkou společnost. V Kongresu například hovořil o ochraně života, ale s tím, že současně odsoudil trest smrti. Podobně pokud hovořil o náboženské svobodě, uváděl ji do kontextu s podporou mezináboženské tolerance. Viganò zařídil, aby se papež neoficiálně sešel na apoštolské nunciatuře ve Washingtonu s vládní úřednicí Kim Davisovou, která se proslavila tím, že odmítla dát povolení ke sňatku dvou homosexuálům. Byla kvůli tomu odsouzena na pět dní do vězení. Za několik dní po setkání s papežem se pochlubila selfie pořízeným na nunciatuře. Ačkoliv celá epizoda vypadá zdánlivě banálně, v USA způsobila zpráva obrovský rozruch. Byla totiž vnímána jako přímý vstup papeže a podpora konkrétní politiky zákazu stejnopohlavních manželství. Ta papež skutečně nepodporuje, ale rozhodně nemínil vystoupit s takovýmto gestem.
Po řadě ostrých článků a nevybíravých kritik papeže, vydal P. Lombardi SJ, tehdejší ředitel tiskové kanceláře Svatého stolce dne 2. 10. 2015 oficiální prohlášení, ve kterém uvedl, že papež se setkal na nunciatuře s několika desítkami osob. Takováto setkání jsou běžná při papežských návštěvách. Nejedná se však o žádnou skutečnou audienci. Dodal, že papež se nezabýval podrobnosti situace paní Davisové a setkání nemá být považováno za formu podpory jejího postoje. Viganò nijak nezdůvodnil, proč toto setkání zařídil. Podle pozdějších zpráv byl papež neobyčejně rozčilený kvůli vzniklé situaci, což je srozumitelné, protože Viganò jej vmanévroval do situace v rozporu s jeho záměry.
V lednu roku 2016 dovršil Viganò 75 let a podal proto rezignaci na svůj úřad. V dubnu uspořádali američtí biskupové slavnostní banket na jeho počest. V proslovu na této události uvedl, že „každý z nás má před Bohem odpovědnost přinášet do tohoto světa poselství pravdy, i kdyby to mělo znamenat, že za tímto účelem strávíme svůj život - někdy v tichosti, ale dnes velmi často veřejně“. Za několik dní poté přijal papež jeho rezignaci. Na postu nuncia ho nahradil francouzský arcibiskup Christophe Pierre.
Viganò dal o sobě výrazně vědět o dva roky později v souvislosti s rezignací Theodora Edgara McCarricka v červenci 2018 z členství v kolegiu kardinálů. Tehdy ještě kardinál McCarrick podal rezignaci jako reakci na obvinění ze zneužívání seminaristů. Papež mu současně zakázal vysluhovat svátosti a přikázal žít o samotě v modlitbě a pokání, dokud neproběhne kanonický proces. Během návštěvy papeže Františka v Irsku publikoval Viganò jedenáctistránkový dopis obsahující obvinění papeže Františka z nedbalosti při vyšetřování této kauzy. Tvrdil, že papež už při zahájení svého pontifikátu věděl o zneužívání a nejenže nekonal, ale dokonce z McCarricka sňal církevní tresty, které mu uložil Benedikt XVI.
Žádná z obvinění, která Viganò vznesl, se neprokázala. McCarrick za doby pontifikátu Benedikta XVI. veřejně sloužil bohoslužby a volně se pohyboval po Vatikánu. Takto by nemohl jednat, pokud by skutečně byl pod církevními tresty. Novinářka Cindy Wooden zveřejnila video, kde je zachyceno, jak Viganò coby nuncius skládá McCarrickovi komplimenty a vystupuje společně s ním. Viganova obvinění odmítl také kardinál Ouellet. Uvedl, že prošel archivy své kongregace a nenašel žádné důkazy o formálních sankcích uložených McCarrickovi. Byl to naopak papež František, kdo razantně vystupoval proti sexuálnímu zneužívání. V daném období se papež František nacházel v náročné situaci. Chilská církev procházela obrovskou krizí, která vyvrcholila nabídkou rezignace všech biskupů. S oběťmi zneužívání se téhož roku setkal i při návštěvě Irska. McCarrickovi byla v řádném procesu prokázána vina a v roce 2019 byl propuštěn z duchovního stavu.
Sám Viganò měl z minulosti škraloup. V dubnu 2014 jako nuncius nařídil dvěma pomocným biskupům, aby urychleně ukončili vyšetřování údajných sexuálních deliktů arcibiskupa Johna Nienstedta s dospělými muži, včetně seminaristů. Později vehementně popíral, že by zneužívání kryl. Naopak využil situaci a zahájil tažení proti papeži Františkovi. Nejspíš doufal, že se postaví do čela těch, kteří nebyli nadšeni papežem Františkem. Svoje postoje prezentoval jako úsilí o očistu církve.
O rok později Viganò tvrdil, že stále zůstává tajemstvím třetí část fatimského poselství. Dle Vigana požádala v roce 1960 o toto odhalení Panna Maria, ale žádný papež zatím tak neučinil, a to z toho důvodu, že obsah poselství by odhalil spiknutí nepřátel proti církvi. Kritizoval také papeže, že nedokázali řádně zasvětit Rusko Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Vyzýval k navázání vztahů s Ruskem, protože prezident Putin je křesťanem. Dle svědectví dalších osob se Viganò v této době už zcela ponořil do konspiračních teorií. Nepřekvapivě v duchu těchto teorií pak v dalších letech reagoval na pandemii covid-19, stejně jako zněla jeho vyjádření k ruské agresi proti Ukrajině.
Viganovo ponoření se do hlubokých konspiračních vod nekontrolovaně pokračovalo. V dopise z června roku 2020 adresovaném prezidentu Trumpovi napsal, že právě oni dva jsou spojeni ve vesmírném boji mezi silami dobra a zla. Ačkoliv toto prohlášení zní naším učím značně bizarně, praktikující americké katolíky ovlivnilo. Dopis byl šířen po farnostech a využívání ke dalšímu zpochybňování legitimity papeže. Viganò pak nadále na svém twitteru neustále zpochybňoval legitimitu papeže a útočil na něj. Vyzýval papeže k odstoupení. Pro svoji argumentaci výběrově využíval části předkoncilního učení účelově vytržené z kontextu. Učení II. vatikánského koncilu prohlašoval za mylné.
Co se s Viganem přesně stalo se můžeme jen dohadovat. Kardinál Pietro Parolin prohlásil, že si ho vážil jako skvělého pracovníka, velmi věrného Svatému stolci. Jako nuncius pracoval dobře. A dodal, že neví, co se s ním stalo. Ačkoliv všichni, kdo pozorně sledovali Viganův vývoj názorů, věděli, kam směřuje, že se až takto utrhne, zřejmě neočekával nikdo. Lze se proto jen dohadovat, jak velkou roli sehrály jako zhrzené ambice, protože se nejspíš viděl jako kardinál v čele Vatikánského městského státu. Jistou roli mohl sehrát jeho důraz na perfekcionismus, který se pozitivně projevil při nápravě hospodaření. Lze ale jen těžko říct, jak moc mu později ležela na srdci čistota církve, anebo zda jen úzkostným trváním na přísných morálních zásadách maskoval své mocenské ambice. V USA měl dlouhou dobu široké publikum, které mu tleskalo.
Právně trest latae sententiae znamená, že trest nastává již samým činem. Následný rozsudek tuto skutečnost již jen deklaruje. Fakticky se Viganò odsoudil sám. I když měl dost obdivovatelů, přece jen existují červené čáry, které ani oni nebyli ochotni překročit. Škody však bylo spácháno hodně. Komentátoři se již v roce 2018 obávali, zda nedojde k dalšímu schizmatu v církvi a zda se nebude opakovat situace, která nastala po exkomunikaci arcibiskupa Marcela Lefebvra. Polarizace v americké církvi je hluboká. A období Trumpova prezidenství k ní jen přispívalo. V souvislosti s Viganem se někdy hovoří též o jansenismu, který znamená jakousi posedlost morální dokonalostí, v které je ale implicitně zakotveno pohrdání těmi „nedokonalými“. S nadsázkou řečeno, k cestě do pekla pak stačí nabýt přesvědčení, že právě já patřím mezi ty dokonalé.
