V krizových chvílích, kdy klient uvažuje o sebevraždě, je důležité navázat důvěrný kontakt a nabídnout podporu. Psychoterapeutka se zaměřuje na hledání části osobnosti, která chce žít, a poskytuje klientovi svobodu rozhodování. Společně hledají alternativní cesty k dosažení klidu a často uzavírají dohodu o odložení sebevražedných úmyslů. Tento empatický přístup umožňuje klienta znovu zapojit do života, říká krizová interventka Bohunka Horská pro Český Bratr.
Jak jste se vlastně ke krizovému poradenství dostala?
Chtěla jsem pracovat v pomáhajících profesích. Moje vysněná profese byla medicína. Už při studiu na gymnáziu jsem chodila na přípravné kurzy, na pitvy… Po zralé úvaze jsem se pak ale rozhodla, že se vdám, protože jsem měla víceletou známost. Připadalo mi příliš komplikované věnovat se medicíně se svými případnými dětmi, a tak jsem chtěla zvolit dvouleté studium porodní asistentky. Studium mi však kvůli oční vadě nedoporučili. Samozřejmě jsem to obrečela. Nejbližší obor byla sociální práce. Ale pro mě to tehdy byl takový divný obor, který neměl žádný zvuk. Sociální práce u nás v té době v podstatě nebyla. Takže jsem šla na nástavbu sociálně-právní, a tím to vzniklo. Přes práci v rodinném poradenství jsem se dostala k práci na krizovém centru a lince.
Kde jsou hranice krizové intervence? S čím intervent pomůže?
Krizová intervence se povětšinou soustředí na „tady a teď“. Řeší to, co se děje s člověkem v souvislosti s nějakým krizovým podnětem. Jejím cílem je toho člověka stabilizovat a v nejlepším případě mobilizovat jeho vlastní síly k tomu, aby krizi zvládl. Jak říká Bohunka Baštecká – aby se dostal na předkrizovou úroveň žití. Já s tím úplně nesouzním v tom smyslu, že život člověka se krizí změní. Jde tedy o to, aby se klient na ten jiný život adaptoval. Krizová intervence je v podstatě jednoduchá – člověk potřebuje stabilizovat a poslat zpět do života. To ovšem neznamená, že vést krizový rozhovor je jednoduché.
Můžete stručně nastínit, jaké metody krizová intervence používá?
Základem práce s klientem v krizi je aktivní naslouchání, empatický rozhovor. Nevychází z jednoho teoretického konceptu, ale využívá prvky například ze systemiky, kognitivně-behaviorální terapie, rogersovského přístupu, logoterapie apod.
Řekla byste, že práce v pomáhajících profesích vyžaduje nějaké specifické osobnostní nastavení? Bez čeho se v nich člověk neobejde?
Neobejde se bez empatie. Mít srdce pro druhého člověka je nesmírně důležité, bez toho to vážně nejde. Bez empatie budete pravděpodobně ubližovat druhým, ale nakonec i sám sobě, protože se budete nutit k práci, která vám není blízká.
Dá se empatie naučit?
Dá se rozvíjet. Kdyby byla jenom naučená, tak to bude mechanické. Klienti v krizi jsou velmi citliví na autenticitu.
S jakými typy krizí se lidé na odborníky nejčastěji obracejí?
Hodně řešíme vztahová témata. Vztahy mezi dětmi a rodiči, mezi partnery, péči o starší osoby, rozchody, seznamování, samotu. To je takový největší balík. Pak jsou tu různé problémy se sebou samým, problémy výkonu, ztráta smyslu života. Zkrátka různé věci, které člověk vnitřně prožívá, jsou pro něho obtížné a potřebuje je s někým probrat. Časté jsou také případy sociální patologie nebo psychopatologie, například ve vztazích, sebepoškozování nebo závislosti.
Promítá se do obtíží klientů aktuální situace?
Na linkách důvěry se většinou nějak odráží. Když začal covid, počet krizových hovorů se zdvojnásobil. Lidé prožívali strach, úzkost a pocit osamělosti. Potom přišla válka na Ukrajině, zhoršení ekonomické situace, teď jsme měli události na filozofické fakultě. Vnímáme, že psychický stav populace se zhoršuje.
Jak postupujete třeba v případě suicidálního klienta? Co vám běží hlavou v situaci, kdy na vás leží záchrana cizího života?
Je to extrémní situace, zvláště tehdy, když má klient plán a ví, kdy a jak. Mně se v tu chvíli asi nehoní hlavou vůbec nic, protože jsem naprosto soustředěná na toho člověka. Chci navázat kontakt s tou jeho částí, která ho přiměla vzít telefon a zavolat. Předpokládám, že tato část jeho osobnosti ještě o život stojí. Je nezbytné navázat s ním dobrý kontakt. Říct mu: „Jsem tady s vámi, jsem tady pro vás, přijímám vás takového, jaký jste. Respektuju to, že se chcete zabít, i když stojím na straně života.“ A ještě je tady jeden moment, který je eticky trochu problematický, a to je dát tomu člověku svobodu. On rozhodne o tom, jestli to udělá, nebo ne. Nepřemlouvám ho. Důležité je naslouchat, být nablízku, nechat si třeba vyprávět nějaký příběh. Taky se ptáme, co by klientům měla sebevražda přinést. Často odpovídají, že klid, odpočinek, zmizení bolesti. Snažíme se pak hledat nějakou náhradní cestu k naplnění tohoto cíle. Poslední možností je sebevraždu odložit. Navrhuju, co by mohl ještě zkusit. Děláme spolu vlastně jakousi dohodu o odložení toho suicidia. Zatím se mi v rozhovoru vždy podařilo klienta pozvat znovu do života.
Objevují se ve vašich intervenčních rozhovorech i spirituální rozměry? Jak moc „na hlubinu“ si můžete dovolit se s klientem vydat?
Linka, na které působím, stojí na obecných humanitních principech. Sama s tím nemůžu přijít, ale občas se ta témata objevují. Máme klienty, kteří hovoří o spirituální či křesťanské zkušenosti, např. že zhřešili, že se na ně Pán Bůh zlobí. Když se to stane, velmi pečlivě naslouchám a kladu otázky.
Smíte klienta, který projeví potřebu se ubírat tímto směrem, odkázat na pastorační péči, k duchovnímu?
Samozřejmě. Ptáme se, jestli klient má ve svém okruhu nějaký kostel nebo duchovního, na kterého by se mohl obrátit. Jsme v tom neutrální, konkrétní společenství si zvolí sám klient.
Jeden z pilířů křesťanské etiky je obsažen v Ježíšově výroku „Miluj bližního svého jako sám sebe.“ (Mt 22,39) Je i v krizové intervenci „láska k bližnímu“ ten nejmocnější nástroj, který můžeme použít?
V sekulární krizové intervenci mluvíme o vztahu. Ten je velmi důležitý. Bez vztahu by krizová intervence nefungovala. Klient k nám musí mít důvěru a cítit se přijatý. Kdybychom tomu chtěli dát přesahující rámec, tak bychom mluvili o lásce k bližnímu. A já ji tam vnímám.
Odpovídalo by to křesťanskému pojmu agapé, který označuje pečující lásku?
Agapé je hodně spirituální, protože odráží Boží lásku k nám. Určitě i tahle láska mi pomáhá překonávat nějaké překážky, být člověku člověkem. V krizové intervenci bych spíš mluvila o milosrdné lásce – caritas.
Kudy vedla vaše cesta k víře?
Ta cesta byla velmi přímá. Oba mí rodiče byli ve víře vychováni. Já už jsem to měla jednoduché. Samozřejmě přišly i nějaké krizové momenty, v dospívání přišlo zjištění, že i já jsem hříšná a potřebuju Boží lásku. Poznatek, že víra není to dědictví otců, ale moje vědomé rozhodnutí.
Sociálním tématům a krizovému poradenství se věnujete i v církevním prostředí, působila jste také např. v odboru pro manželství a rodinu při Církvi bratrské, který před lety založil váš manžel a kde jste spolupořádala kurz nazvaný Manželská setkání. Ještě se na něm podílíte?
Už dlouho ne. Poprvé jsme tam jeli v r. 1994 jako účastníci, ale už v r. 1997 jsme to kompletně převzali. Připravovali jsme je až do roku 2011, pak jsme organizaci předali.
Pořád se konají?
Už to skončilo. Předali jsme to přátelům, kteří byli nadšeni, ale záhy nás i je potkala těžká životní situace, takže to dopadlo jinak.
Co Manželská setkání nabízela? Byla to manželská poradna?
Někdy ano. Hlavně to byla prevence různých zauzlení v manželském soužití. Rozvíjení toho, co je v manželství hezké, aby to bylo ještě hezčí. Byly to jednak přednášky, ale také práce ve skupinách.
Kromě Církve bratrské spolupracujete i s naší církví. Aktuálně spolu s vaším kolegou Ladislavem Ptáčkem vedete kurz krizové intervence pro zaměstnance ČCE, především pro kazatele a pastorační pracovníky. V čem je tato práce specifická?
Je jiná v tom, že se jde víc na hlubinu. Máme i trochu jiné časování kurzu. Co jinde zvládneme za dva dny, tady děláme tři, protože víme, že bude spousta otázek, přemítání. Je to hrozně poctivá práce, snaha pochopit, proč se věci dělají, jak se dělají.
Proč je z vašeho pohledu důležité, aby duchovní měl průpravu v krizové intervenci? V čem se liší od pastorace?
Někdy se může opravdu překrývat. Pastorace je duchovní práce. Může být založena na tom, co říká Pán Bůh k té situaci, ve které dotyčný je. Je postavena na prožívání víry. Znalost základních principů krizové intervence je dobrá proto, abychom člověka „neumlátili“ Biblí nebo náboženskými dogmaty. Důležité je člověka nejprve vyslechnout. Krizová intervence může zvýšit vnímavost vůči farníkovi a schopnost rozlišit, co zrovna potřebuje – jestli je to sanitka a odborník, společná modlitba, nebo ventilace pocitů.
Před 13 lety vás potkala rodinná tragédie, když jste při autonehodě přišla o dceru. Využije v takové situaci člověk praxi v krizovém poradenství, anebo to prostě „nefunguje“?
Myslím, že mi to hodně pomohlo. Věděla jsem, že to, co se děje se mnou i mými blízkými, je v pořádku. Neměla jsem potřebu to patologizovat. Když jsme chystali pohřeb, tak se naše rodina sešla a vzali jsme si na to celý den. A jsem ráda, protože jsme jaksi spočívali v tom, co nás postihlo, nijak jsme na sebe netlačili a prožívali jsme si to. Věděla jsem, že nemusím být silná, to mi taky pomohlo. Kdybych si chtěla lehnout na zem, kopat nohama, řvát, tak je to v pořádku. Stejně tak jsem naprosto svobodná od toho, že na mě někdo kouká a říká: „Ty jsi nějaký špatný křesťan.“ Ale já vím, že i dobrý křesťan může truchlit, plakat, naříkat.
Pomohla vám víra?
Jednoznačně! Možná to bude znít divně, ale já jsem se na Pána Boha nezlobila. Vím, že jeho cesty jsou pro mě nepochopitelné. Vůbec nevím, proč něco takového muselo přijít, ale mojí důvěrou to neotřáslo. Brala jsem to tak, že Pán Bůh ví, co dělá. Slíbil nám, že nás neopustí. Ne, že se budeme mít dobře.
Co můžeme udělat my pro člověka v krizi, když se s takovou situací setkáme? A čeho se naopak vyvarovat?
To je hodně obšírná otázka. Základ je být člověku člověkem. Být tam pro něj. Často je léčivá už samotná přítomnost. Neslibovat nemožné. Říkat jen to, co můžu splnit. Pak bych zdůraznila naslouchání, dávat druhému prostor. Rady dávat jen v případě, že o to blízký požádá anebo s tím souhlasí. Neříkat prázdné fráze typu „nic si z toho nedělej“, „to bude dobré“, „musíš být silný“. Naopak bychom se člověku neměli vyhýbat jen proto, že prožívá něco těžkého, a my nevíme, co říct.
Krizová intervence je velmi náročná práce. Co vás udržuje „ve formě“?
Mě to na lince důvěry pořád baví. I když mám za sebou těžký den a jdu na noční, tak si nasadím sluchátka a jsem jiný člověk. Ale vím, že si musím hlídat síly. Trošku pokusem a omylem se dostávám k tomu, co mi vyhovuje. Musím si hlídat všechny roviny života. Na biologické rovině jde o dobrý spánek, kvalitní stravování, dostatek pohybu. Poslední rok se otužuju a dělá mi to hrozně dobře. Nedávno jsem plavala na přehradě, voda měla krásných 12 stupňů. Taky jsem začala chodit na poutě. Chodím jen na kratší části, zhruba po 20 km, protože nemám tolik času. Je to čas pro mě a Pána Boha. Překvapilo mě, jak dobře to funguje. Samozřejmě je důležitá i psychohygiena. A pěstovat vztahy.
Jste krizovým interventem i v soukromí? Dá se z té role vystoupit?
Ale ano, dá. Někdy je to legrační. Když jsem s nějakou kamarádkou a ona mi začne něco povídat, tak se zeptám: „Hele, za koho tady dneska jsem? Za kamarádku, anebo ode mě chceš krizovou intervenci?“ A oddělím se od toho. Kamarádku vyslechnu, ale krizový intervent by už měl rozhovor dovést odněkud někam. Pořád jsem Bohunka Horská, ale chovám se trochu jinak.
Bohunka Horská zasvětila svůj život pomáhajícím profesím. V oboru se pohybuje už více než 30 let. Má zkušenost s prací ve státním sektoru, v manželském a rodinném poradenství, v pastoračním poradenství, krizových službách pro děti a mládež či v telefonické krizové intervenci. Kromě toho působí jako lektorka vzdělávacích a výcvikových programů pro laickou i odbornou veřejnost, externě vyučuje na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Nejdéle, už od r. 2002, je Bohunka profesně spjata s linkou důvěry s názvem Modrá linka. Od roku 2021 spolupracuje také s Českobratrskou církví evangelickou, kde vede kurzy krizové intervence pro církevní zaměstnance. Je aktivní členka Církve bratrské.
Ptala se: Adéla Rozbořilová
Zdroj: Český Bratr - redakčně upraveno