Každý člověk má právo žádat o azyl nebo dočasnou mezinárodní ochranu. Je velice smutné a frustrující, že v ČR, Polsku a Maďarsku jsou tyto šance dramaticky nižší. Přitom vysoké zdi, ostnaté dráty a více policistů s drony způsobují pouze zvyšování cen pašeráků a utrpení zoufalých migrantů. Tento drahý a nesmyslný systém nám však dává pocit bezpečí.
Z dlouhodobého sledování mediálního prostoru by se mohlo zdát, že už minimálně osm let žijeme v Evropě v permanentní migrační nebo uprchlické krizi. Nejpozději od roku 2015, kdy do Evropy začalo přicházet neobvykle velké množství válečných uprchlíků, a to především ze Sýrie a Iráku (lidé z Afghánistánu tvořili jen malou část), se zpravodajské články, diskuze i příspěvky na Facebooku plní slovy jako migrant, ekonomický či nelegální uprchlík a podobně. Přitom mezinárodní ani české právo nezná pojem ekonomický ani nelegální uprchlík.
I bez zabíhání do právních definic jednotlivých pojmů je překvapivé, že se stále pohybujeme pouze na povrchu celé problematiky. Bývalý premiér Babiš, ač typický ekonomický migrant, stále dokola opakuje, že do naší země nepřijmeme ani jednoho migranta. Jeho kolegyně, poslankyně Vildumetzová, se před tiskovou konferencí nedávno ptala ostatních, jestli existují i jiní než ekonomičtí migranti.
Spojení „nelegální migrace“ používají média běžně a nesprávně ve spojení s tzv. neregulérní migrací. Jedná se o lidi, u kterých není jasné, jestli jsou to migranti nebo uprchlíci. Dokud se to nerozhodne, tak není možné používat slovo „nelegální“.
Ženevská Úmluva o právním postavení uprchlíků přijatá OSN – mimo jiné uvádí, že každý člověk má právo na individuální posouzení žádosti o azyl nebo dočasnou mezinárodní ochranu. Zároveň mezinárodní právo, kterému podléhá i Česká republika, říká, že každý člověk má právo překročit státní hranici za účelem žádosti o azyl. To znamená, že neregulérní překročení hranice je pouze přestupkem, nikoli trestným činem.
Je poměrně zajímavé porovnávat výroky našich politiků nebo jiných veřejně vystupujících osobností s tím, co zná náš právní řád.. V oblasti migrace jsou průsečíky většinou jen malé a velmi nepřesné. Je však nezbytné si při přemýšlení o migraci uvědomit několik věcí. Důležitým faktorem je samozřejmě bezpečnost. Nicméně v souvislosti s migrací se v podstatě nemluví o ničem jiném, považuji proto za nadbytečné se tím zabývat i nyní.
První věcí, kterou bychom měli vnímat při pohledu na zoufalé příchozí, je důvod, proč vlastně do Evropy směřují. Důvodů může být samozřejmě mnoho a s trochou nadsázky by se dalo říct, že každý člověk má svůj specifický příběh.
Všichni známe tzv. válečné uprchlíky, tedy lidi, kteří prchají před bombardováním, zabíjením či mučením. V ČR tyto uprchlíky známe nejméně od minulého února, kdy začala strašlivá válka na Ukrajině. Ale stejně tak utíkali a stále utíkají i lidé ze Sýrie nebo aktuálně ze Súdánu.
Dalším poměrně pochopitelným důvodem může být tvrdá diktatura nebo vážné ohrožení konkrétních menšin. Prchají tak Afghánci před Tálibánem, homosexuálové z Íránu nebo mladí kluci z Eritrey, kde jim hrozí až dvacetiletá tvrdá vojenská služba. S tím vším mezinárodní právo počítá a v západní části Evropy mají všichni tito migranti velkou šanci na získání určité formy mezinárodní ochrany. Je velice smutné a frustrující, že v ČR nebo v Polsku a Maďarsku jsou tyto šance dramaticky nižší. Navíc bez zjevných důvodů.
V poslední době se ale můžeme setkat i s uprchlíky, kteří podle stávajícího práva velkou šanci na azyl nemají. Neprchají z války, nehrozí jim individuální nebezpečí kvůli rase nebo náboženství, nežijí v totalitním režimu. Přesto se vydávají na zoufalou, drahou a extrémně náročnou cestu tisíce kilometrů. V Evropě se pro ně vžil termín „ekonomičtí migranti“ a schová se pod to téměř kdokoliv, o kom chceme říct, že u nás nemá co dělat.
S postupujícími klimatickými změnami je ale čím dál zjevnější, že se život v některých částech světa, například v subsaharské Africe, stává nesnesitelný a neudržitelný. Ať už jde o nedostatek vody, extrémní záplavy nebo jiné přírodní jevy, všechno to způsobuje dlouhodobou potřebu lidí hledat bezpečí jinde. Ti schopnější, šikovnější, bohatší nebo vzdělanější budou čím dál častěji hledat šanci na normální život v Evropě.
Nikdo nedokáže předvídat, jak rychle a jakým směrem se bude situace vyvíjet v příštích letech. Obecný trend je ale poměrně jistý. S tím také souvisí dvě velice důležité věci, které bychom měli v Evropě i v České republice řešit. První z nich je tzv. bezpečná cesta do Evropy. Aktuálně není vůbec možné, aby jakýkoliv migrant nebo uprchlík mohl využít jakoukoliv legální a bezpečnou cestu, jak se do Evropy dostat.
Ať už se jedná o Syřana, Afghánce, Eritrejce nebo Súdánce, neexistuje legální způsob, jak získat jakýkoliv druh víza. To logicky vytváří poptávku po pašerácích a převaděčích. Ti si za cesty účtují tisíce dolarů a zoufalí prchající jsou pravidelně okrádání, znásilňováni a mučeni. Vše se navíc děje za přispění evropských dotací, které se dostávají ke zločineckým gangům v Libyi nebo Tunisku. Platíme krvavé peníze za to, že gangy snižují počet lodí, které se vydávají přes Středozemní moře.
Ale jak se dlouhodobě ukazuje na jakýchkoliv vnějších hranicích EU, vyšší zdi, ostnaté ploty a více policistů s drony pouze způsobují zvyšování cen pašeráků a zvyšuje utrpení zoufalých migrantů. Do Evropy se dostávají tak jako tak. A nakonec často dostávají i mezinárodní ochranu. Je to nelogický, drahý a nesmyslný systém, který nám však dává tolik diskutovaný pocit bezpečí. Bohužel za tento náš pocit platí nevinní zoufalí lidé na evropských hranicích cenu nejvyšší.
Druhou důležitou věcí je paradoxně to, že Evropa i Česko ekonomickou migraci zoufale potřebují. V západní Evropě, ale nakonec i u nás na nízko kvalifikovaných pozicích místní obyvatele v podstatě nepotkáte. Úklidové služby, kiosky, veřejné práce – to vše dělají zahraniční migranti. A situace se bude zhoršovat, protože lidí v produktivním věku ubývá, zatímco seniorů přibývá.
Německo každý rok potřebuje několik set tisíc zahraničních pracovníků, Česko takto postrádá desítky tisíc zahraničních ekonomických migrantů, kteří by pomohli udržet v chodu celou řadu oborů a služeb. Je vlastně velice smutné a depresivní, že musíme argumentovat ekonomickými důvody, abychom dokázali sebe a své okolí přesvědčit o tom, že je správné a lidské pomáhat lidem. Že každý má mít právo na základní jídlo a pití, lékařskou pomoc nebo přístřeší, že každý lidský život má stejnou hodnotu.
Jako křesťana mě možná ještě o něco víc trápí přístup velké části církví a křesťanů v Česku k této tematice. Kristus mluví o tom, že nejdůležitější je dvojpřikázání lásky. Druhá část zní: „miluj bližního svého jako sám sebe.“ Máme velké štěstí, že církev je v Česku oddělená od státu a od světské moci. Jsem přesvědčen, že právě proto by měla česká církev dělat advokáta těm, kdo to nemohou dělat sami. Migrantům, uprchlíkům, lidem trpícím a lidem osamělým.
