Dnes, v sobotu 6. května, proběhne v Londýně korunovace krále Karla III., britského panovníka a hlavy Commonwealthu. Jedná se o významnou státní událost, ale zároveň i o událost, která má mimořádný liturgický charakter.
Korunovace králů, císařů a papežů byly v Evropě vždy mimořádnými liturgickými událostmi. Protože ale všechny evropské monarchie až na tu anglickou buď zanikly, nebo tradici královských korunovací opustily, je to příležitost skutečně unikátní. Můžeme v ní nahlédnout na výrazné archaické liturgické prvky.
Eucharistická slavnost
Korunovační den bude naplněný mnoha událostmi, veřejnými vystoupeními, průvody a vojenským ceremoniálem, v tomto krátkém náhledu se ale budeme soustředit pouze na samotnou bohoslužbu ve Westminsterském opatství. To je tradičním místem anglických korunovací už od roku 1066, kdy zde byl korunován Vilém I. Dobyvatel. S několika málo výjimkami, jako byl „chlapecký král“ Eduard V. a ve 20. století Eduard VIII., který po necelém roce ještě před korunovací abdikoval kvůli sňatku s rozvedenou Američankou Wallis Simpsonovou, byli všichni angličtí králové korunováni právě zde.
Korunovace je liturgický obřad zasazený do eucharistického slavení – od dob anglické reformace samozřejmě v anglikánském ritu, který je ale, jak vzápětí uvidíme, v tomto ohledu velmi blízký slavení mše svaté podle katolického obřadu. Skutečnost, že ke korunovaci dochází v rámci eucharistie, je mimořádně významná a podtrhuje to, že korunovace je v první řadě náboženským úkonem, který sice má i své státní a světské prvky, ale ty nijak nezastiňují vlastní význam obřadu. Tím je modlitba a pomazání před Bohem.
Historické vzory
Anglický korunovační obřad se datuje do roku 973, kdy canterburský arcibiskup sv. Dunstan zkomponoval korunovační liturgii pro krále Edgara a této liturgii předsedal v opatství sv. Petra a Pavla ve městě Bath. Tento první a nejstarší doklad anglické korunovační liturgie byl inspirovaný franckými korunovacemi, možná i liturgickými prameny, které sv. Dunstan poznal při své cestě do Říma k papeži Janu XII. v roce 960. Obsahuje i některé prvky, které mají svůj původ v biskupské konsekrační liturgii.
Tato raná korunovační liturgie se zachovala v podobě dvou ordines, které zachycují mírně odlišné verze téhož ritu a byly revidovány v roce 1135 pro korunovaci Štěpána III. z Blois anglickým králem. V této třetí recenzi korunovačního ritu došlo k prolnutí staršího anglosaského rituálu se zahraničními liturgickými prameny, zejména s Romano-germánským pontifikálem, který vznikl v polovině 10. století v Mohuči.
Poslední, čtvrtá recenze korunovačního obřadu vznikla pro korunovaci v roce 1308, kdy byl korunován Eduard II. Zdůraznila význam přísahy krále, který se zavazuje respektovat privilegia šlechty a zákony země. Dané znění korunovace bylo sepsáno do slavného rukopisu Liber Regalis, který obsahuje na 34 foliích liturgii pro korunovaci krále, liturgii korunovace krále a královny dohromady, liturgii korunovace samotné královny a poznámky k pohřbu krále (Ordo consecrandi regem solum, Ordo consecrandi reginam cum rege, Ordo consecrandi reginam solam, Rubrica de regis exequiis).
Je nákladně ilustrován a dodnes uchováván ve sbírkách Westminsterského opatství jako rukopis MS 38. Pro nás může být zajímavostí, že první královnou, která byla korunována podle tohoto upraveného ritu, byla Anna Lucemburská, dcera českého krále Karla IV. a Alžběty Pomořanské, která byla provdána za anglického krále Richarda II. Plantageneta.
Od reformace dodnes
Liturgie korunovace – nebo jak je zřejmé z názvů liturgických formulářů „konsekrace“ – anglického krále z Liber Regalis zůstal zachován v zásadě až dodnes, a to i skrze turbulentní dobu anglické reformace, kdy došlo k rozkolu mezi anglickou církví a papežským stolcem. V roce 1603 byl ritus liturgie přeložený do angličtiny v návaznosti na celkovou reformu anglické liturgie, která byla shrnuta do Book of Common Prayer, jejíž první vydání vyšlo v roce 1549. Tato forma korunovace byla následně používána a je základem i letošní liturgie.
Drobné změny a odchylky samozřejmě v průběhu staletí vždy nastávaly, někdy i poměrně bizarního charakteru – například když byl v roce 1714 korunován král Jiří I., který mluvil německy, a jediný společný jazyk mezi ním a duchovenstvem byla latina, takže se bylo třeba navrátit k latinskému obřadu. Různě se také měnila i pompéznost celého obřadu a doprovodné světské části celého dne – mimořádně opulentní byla například korunovace Jiřího IV. v roce 1821, naopak korunovace Viléma IV. o deset let později byla tak skromná, že jí tradicionalisté přezdívali „korunovace za půlkorunu“.
Současná korunovace Karla III. bude po této stránce někde uprostřed – nákladná rozhodně bude, v britských médiích se hovoří o částce 100 milionů anglických liber, nicméně nemalá část z toho padne na rozsáhlá bezpečnostní opatření, která si vynucuje současná situace ve světě.
Příprava a organizace
Korunovace neznamená začátek královského úřadu. Podle zákona o nástupnictví, jehož aktuální znění je z roku 2013, se král stává de iure i de facto králem smrtí svého předchůdce nebo předchůdkyně. Korunovace tuto skutečnost stvrzuje před lidem, ale především před Bohem. Od časů královny Viktorie se duchovní rozměr korunovace dostává výrazně do popředí a ta současná nebude výjimkou.
Korunovace je státní událostí, takže ačkoli se koná ve Westminsterském opatství a v rámci bohoslužby, formálně ji neorganizuje děkan a kapitula, ale hrabě maršálek, jeden z vysokých státních úředníků. Ten má pravomoc rozhodovat – po konzultaci s králem – o všech záležitostech týkajících se obřadu korunovace a intronizace samotné. Formálně jsou mu dokonce předány klíče od opatství, zatímco se kostel připravuje na korunovaci.
Arcibiskup z Canterbury připravuje liturgickou rovinu obřadu, zejména eucharistické slavení, a pouze jemu náleží právo tomuto obřadu předsedat a panovníka a případnou královnu korunovat. Obřadu se ale tradičně účastní i řada dalších církevních a státních činitelů. Westminsterský děkan, který je technicky nástupcem středověkých westminsterských opatů, a tedy svým způsobem domácím duchovním, má právo panovníka katecheticky poučovat o všech záležitostech souvisejících s obřadem a také asistovat arcibiskupovi při pomazání. To je nejposvátnějším okamžikem celé liturgie. Během investitury arcibiskup od děkana přebírá různé části korunovačních klenotů, včetně koruny svatého Eduarda.
Průvod a pokorné uvítání
Samotná korunovační liturgie ve Westminsterském opatství začíná slavnostním průvodem. Zde se nejprve objeví hosté z jiných náboženství, kteří se liturgie samotné budou účastnit pasivně a po jejím skončení budou společně skládat králi hold a pozdrav. Následuje průvod zástupců z ekumeny, z nichž někteří budou mít v obřadu i aktivní roli. Státní rovinu pak reprezentuje procesí státních vlajek patnácti států, kterým je král formálně hlavou státu. Vlajkonoše jednotlivých zemí budou doprovázet generální guvernéři a premiéři.
Po pěveckém sboru pak přichází samotný král a královna v doprovodu pážat. Při tom bude zaznívat hymnus I Was Glad, který je parafrází 122. žalmu. Používá se při procesí panovníka nejméně od roku 1626. Slavná hudební úprava od sira Charlese Huberta Hastingse Parryho byla složena pro korunovaci Eduarda VII. v roce 1902 a obsahuje zvolání „Vivat Rex!“ („Ať žije král!“), které podle tradice hlasitě provolávají královští stipendisté z prestižní Westminsterské školy.
Hned z počátku ale nastane jedna z drobných inovací, která odráží i téma celé korunovace, kterým je služba. Krále uvítá čtrnáctiletý zpěvák z místního pěveckého sboru a uvítá ho „jménem Krále králů“, tedy Krista. Na to král odpovídá: „V jeho jménu a podle jeho příkladu nepřicházím, abych si nechal sloužit, ale abych sloužil.“ Pro naše kulturní prostředí může tento drobný obřad připomínat podobně pokorný motiv z habsburských pohřbů v kapucínské kryptě ve Vídni.
Pozdrav a uznání
Po tomto drobném uvítání nastává samotné zahájení eucharistické liturgie, které začíná arcibiskup z Canterbury. Korunovace se koná během liturgické doby velikonoční, proto je součástí formálního zahájení liturgie i zvolání: „Aleluja. Kristus vstal z mrtvých“, na které následuje odpověď: „Vpravdě vstal z mrtvých. Aleluja.“ Liturgie pokračuje zpěvem první části ordinaria, tedy Kyrie eleison. Text bude ve velštině jako odkaz na další úřední jazyk Spojeného království a také jako jistý odkaz na předchozí roli Karla III. jako prince z Walesu.
Zhudebnění velšského Kyrie je nově zkomponované pro tuto příležitost od Paula Mealora. Mezi první a druhou část ordinaria jsou vloženy první zásadní části korunovace, tedy formální uznání a aklamace a přísaha na Bibli. Aklamace je prvním prvkem, který je převzatý již z tradičního anglického korunovačního obřadu a je doložena i pro korunovaci krále Edgara v opatství Bath v roce 973.
Ačkoli je tento obřad dnes již zcela symbolický, jedná se o silný moment s velkým historickým přesahem – nejen u volby a korunovací králů, ale i u volby biskupů tvořila aklamace lidem nedílnou součást liturgie a byla předpokládána pro platnost celého dalšího konání. Symbolické vyvolávání na čtyři strany znamená celý svět. Pokaždé, když je takto král formálně představen lidu, mají lidé možnost vyjádřit mu podporu jako svému králi zvoláním „Bůh ochraňuj krále Karla“. První výzvu učiní arcibiskup, další výzvy – a to je inovace – pak provolají zástupci nejvýznamnějších řádů: Podvazkového řádu, Řádu bodláku a Kříže královny Viktorie. Ti všichni mají představovat různé prvky služby, cti a povinnosti s historickou vazbou na korunu.
Přísaha protestantského krále
Nyní nadchází jeden z ekumenicky zajímavých momentů celé liturgie. Přichází moderátor Generálního shromáždění Skotské presbyteriánské církve. Panovník má k této církvi mimořádný vztah, který je daný historicky odlišným vývojem reformace v Anglii a ve Skotsku. Přestože je svým vyznáním samozřejmě anglikán a zastává roli „vrchního správce“ Anglické církve (tj. anglikánské církve Anglie), pokud se nachází ve Skotsku, je na něj pohlíženo jako na člena této skotské presbyteriánské církve.
Proto také celá královská rodina při pobytu na skotském zámku Balmoral navštěvuje bohoslužby v presbyteriánském kostele Crathie Kirk, a to přestože ve Skotsku samozřejmě existuje i provincie anglikánské církve. Je to tedy nejvyšší představitel této presbyteriánské církve, který králi prezentuje korunovační Bibli – takto to zavedla Alžběta II. na své korunovaci v roce 1953. Bible je nově vytištěný svazek Bible krále Jakuba, tradičního překladu ze 17. století. (Bibli vytisklo nakladatelství Oxford University Press a pro zájemce vydává i pamětní vydání s obálkou stejného vzhledu.) Na Bibli král skládá svou přísahu.
Takový slib byl součástí už první doložené korunovace v roce 973. Tehdy král sliboval, že bude hájit církev, že bude potírat vydírání a zločiny a že bude ve svých rozsudcích spravedlivý a milosrdný. Slib krále Edgara se z velké části nezměnil po tři sta let, kdy byla do zákona přidána čtvrtá klauzule. V roce 1689 byla následně přísaha rozšířena a přeformulována. V závěru přísahy král slavnostně deklaruje: „Já, Karel, slavnostně a upřímně před Bohem vyznávám, dosvědčuji a prohlašuji, že jsem věrný protestant a že … zajistím protestantské nástupnictví na trůn.“
Termín „protestant“ v tomto kontextu musíme vnímat historicky, ne ve významu dnešního konfesního označení. Fakticky je tím myšlena anglikánská církev, která se svým sebepochopením nepovažuje za protestantskou ve smyslu německé nebo švýcarské reformace, ale spíše za střední cestu mezi katolictvím a protestanstvím. V každém případě i podle nového zákona o nástupnictví král nebo královna musí být anglikánského vyznání, a pokud by někdo konvertoval, například ke katolictví, vypadá z nástupnictví. Při podpisu přísahy bude zpíván hymnus Prevent Us od Williama Byrda na text canterburského arcibiskupa Thomase Cranmera, kterého anglikánská církev ctí jako mučedníka.
Bohoslužba slova
Po krátké modlitbě, která ukončuje úvodní obřad korunovace, následuje druhá část ordinária, tedy zpěv Gloria. Zhudebnění je rovněž od Williama Byrda a jeho zajímavostí je to, že jde o hudební ordinarium zkomponované pro anglické katolíky, kteří na konci 16. století odmítali anglikánské reformy. Kolekta uzavírá úvodní obřady a její text zní: „Pane, trůnící v nebeské nádheře: Shlédni s přízní na svého služebníka Karla, našeho krále, a obdař ho takovými dary moudrosti a lásky, abychom my i celý tvůj lid mohli žít v míru a dostatku a v láskyplné službě jeden druhému ke tvé věčné slávě; Ty s Otcem a Duchem svatým vládneš nade vším, jeden Bůh, nyní i na věky. Amen.“
Biblická čtení bohoslužby slova jsou vybrána arcibiskupe z Canterbury. Epištolu, z první kapitoly listu Koloským, bude číst britský premiér Rishi Sunak. Církevně pikantní na tom je to, že on sám je vyznáním hinduista. Zpěv Aleluja před evangeliem je opět originálně komponovaný pro tuto slavnost a jeho autorkou je Debbie Wisemanová.
Evangeliář, který je nesen v procesí, je možná nejstarším artefaktem při celé korunovaci – tzv. Canterburský evangeliář, který pochází z 6. století a podle tradice byl darem papeže Řehoře Velikého sv. Augustinovi z Canterbury, který ho přinesl s sebou do Anglie. Je to nejstarší latinský ilustrovaný evangeliář na světě a jedna z nejstarších dochovaných knih na křesťanském západě vůbec. Přechováván je za normálních okolností v Parkerově knihovně na Cambridgeské univerzitě a chráněný jako kulturní dědictví UNESCO.
Evangelium o Ježíšově vystoupení v synagoze v Nazaretu bude číst Sarah Mullallyová, londýnská biskupka a děkanka královské kaple. I to je na této korunovaci poprvé – že se jí účastní ženy v duchovenském úřadu. Není to ale nějakou zvláštní volbou krále, ale zkrátka proto, že za posledních několik dekád se duchovní služba žen v Anglické církvi stala normou a nyní najdeme ženy-duchovní i na vysokých postech. Po evangeliu je zpěv Aleluja ještě jednou zopakován a kázání připadá přirozeně arcibiskupovi z Canterbury.
Vzývání Ducha svatého a pomazání
Nejposvátnější část celé korunovace následuje bezprostředně po kázání a sestává ze zpěvu Veni Creator Spiritus a z obřadu pomazání svatým křižmem. Chorální zpěv k Duchu svatému bude čtyřjazyčný, kromě angličtiny zazní velština, irština a skotská gaelština, tedy všechny čtyři jazyky Spojeného království. Po tomto zpěvu, který známe z liturgie Letnic nebo z bohoslužby svěcení duchovenstva, přijme arcibiskup z Canterbury od anglikánského biskupa v Jeruzalémě nádobku s korunovačním olejem – křižmem.
Ten byl vylisován z oliv sklizených na Olivové hoře ve Svaté zemi, doplněn o vonné látky podle starobylé receptury, která zahrnuje sezam, růži, jasmín, skořici, balzám, neroli, ambru a pomerančový květ. Olej společně konsekrovali pravoslavný patriarcha Theofil III. a anglikánský biskup v Jeruzalémě Hosam Naoum. Během liturgie korunovace nad ním pronese modlitbu ještě i arcibiskup z Canterbury a připomene starozákonní pomazání kněží a králů, které je předobrazem pomazání panovníka.
Na samotné pomazání je kolem korunovační stolice vztyčena zástěna – tradičně se říká, že je to proto, že jde o intimní moment mezi králem a Bohem, prakticky jde navíc o moment, kdy král odkládá své róby a je pomazáván na hlavě, na rukou, ale také na prsou, takže středověká etiketa žádala, aby při tom nebyl král vidět.
Korunovační stolice v sobě má slavný „Kámen osudu“, na kterém bývali korunováni skotští králové. Jeho zapůjčení pro korunovaci Karla III. musela zvlášť schválit skotská vláda. Při pomazávání se zpívá Händelův slavný hymnus Zadok the Priest. Při tomto obřadu figuruje i jedna z nejzajímavějších propriet korunovačních klenotu – korunovační lžička. Na ni je totiž nalito křižmo a do této podélně rozdělené lžičky z druhé poloviny 12. století máčí arcibiskup dva prsty, kterými krále pomazává.
Symboly královského úřadu
Celý obřad uzavírá arcibiskup modlitbou, která je přeložená z původního latinského ritu a která byla původně „konsekrací“ krále. Podobnost s ritem svěcení duchovenstva je zde více než zřejmá. Po této modlitbě následují „vysvětlující“ obřady, při kterých je král postupně oblékán do rouch a dostává korunovační klenoty jako symboly jednotlivých rolí, které plní.
První z těchto rouch je lněné colobium sidonis neboli „rubášová tunika“. Symbolizuje prostý křestní oděv, ve kterém stojí král před Bohem stejně jako každý smrtelník. Liturgicky této tunice odpovídá alba. Následuje zdobená supertunica, která záměrně připomíná duchovenský oděv a má symbolizovat posvátný charakter královského úřadu. Svůj historický předobraz má tento kus oděvu snad až na byzantském dvoře. Použita bude supertunica vyrobená v roce 1911 pro korunovaci Jiřího V.
Jako první ze symbolů úřadu následně král dostává ostruhy, které arcibiskup doprovází slovy: „Přijmi tyto ostruhy, symboly cti a odvahy. Ať jsi statečným zastáncem těch, kteří to v nouzi potřebují.“ Po předání ostruh začne řecký sbor zpívat v řečtině slova žalmu 72. Tento prvek je do korunovace nově přidán jako odkaz na řecké a pravoslavné dědictví Karlova otce, zesnulého vévody z Edinburghu.
Během zpěvu tohoto žalmu proběhne symbolický akt s meči. Meč jako symbol královské moci je při korunovaci přítomen hned čtyřikrát – je zde ozdobný meč, který jako jediný král bere do ruky, ale přítomny jsou i symbolické meče státu, duchovní spravedlnosti a milosti. Zajímavý detail bude možné vidět v okamžiku, kdy je meč odložen na oltář. Předsedkyně poslanecké sněmovny ho z oltáře přebírá a odnáší, musí ho ale „vykoupit“ symbolickým milodarem, který předává děkanovi.
Dalším symbolickým předmětem jsou náramky, které symbolizují upřímnost a moudrost. Arcibiskup u jejich předání říká: „Přijmi náramky upřímnosti a moudrosti, znamení Boží ochrany, obestupující tě ze všech stran.“ Následně král obdrží štolu a korunovační plášť, který připomíná pluviál. Tyto prvky jsou rovněž převzaty z obřadu svěcení duchovních a mají symbolizovat, že král je panovníkem z Boží vůle.
Jablko, žezlo a koruna
Nyní již přicházejí ty nejvlastnější korunovační klenoty. Král dostává do ruky jablko, které symbolizuje svět, prsten jako symbol důstojnosti a rukavici jako symbol laskavosti a milosti. Bývalo zvykem, že rukavice se vyráběla na každou korunovaci nová, ale Karel III. se rozhodl použít rukavici z předminulé korunovace, aby ušetřil náklady za její výrobu. Král si nenechává jablko v ruce, protože obě ruce bude potřebovat pro dvě žezla – vlastní žezlo s křížem, které symbolizuje jeho pozemskou autoritu, a druhé žezlo nebo hůl s holubicí, která symbolizuje spravedlnost a milosrdenství a odkazuje na královu duchovní úlohu a pastýřskou péči o lid, který mu je svěřený.
Jako poslední pak přichází samotná koruna sv. Eduarda. Ta byla vyrobena pro korunovaci Karla II. v roce 1661 poté, co byla předchozí koruna v roce 1649 roztavena. Je vyrobena ze zlata a osázena mnoha mimořádnými drahokamy. Nejslavnější z kamenů korunovačních klenotů – diamant Kóh-e núr (známý i u nás spíš v přepisu Koh-i-Noor) ale bude chybět. Kamila, která bude korunována na královnu, si výslovně přála, aby byl z korunovačních klenotů vyjmut vzhledem ke své kontroverzní koloniální minulosti.
Když arcibiskup vloží korunu králi na hlavu, je slavnostně provoláno „God save the King“ neboli „Bůh chraň krále“ a tím je nejpodstatnější část korunovace uzavřena. Zvony v tento moment budou dvě minuty zvonit a zazní famfáry i dělové salvy. Celou část obřadu pak uzavře modlitba požehnání – tu kromě obou anglikánských arcibiskupů, Yorku a Canterbury – pronese i pravoslavný arcibiskup, generální sekretář anglické Ekumenické rady církví a kardinál Vincent Nichols, římskokatolický arcibiskup Westminsteru.
Hold miliónů
Po zpěvu 61. žalmu bude v krátké ceremonii král oficiálně intronizován, tedy uveden na svůj trůn. Arcibiskup přitom krále vyzývá liturgickou formulí „Stůj pevně!“, která má svůj původ také v korunovačním ritu z 10. století. Když král usedne na trůně, přichází čas na hold a slib loajality. Jako první mu ho jménem celé církve skládá arcibiskup z Canterbury a následovaný je Williamem, princem z Walesu. Velmi ostře bulvárem sledovaný druhý Karlův syn, Harry, bude na korunovaci přítomen bez své manželky, nebude mít ale čestné místo, ani žádnou specifickou roli.
Na tomto místě v předchozích korunovacích následoval hold šlechticů a slib loajality. Od této tradice bylo nicméně upuštěno a byla zvolena více „rovnostářská“ varianta. Arcibiskup vyzve všechny lidi přítomné na místě i ty, kteří budou sledovat korunovaci prostřednictvím médií, aby složili slib loajality a věrnosti. Ten bude znít: „Přísahám, že budu Vašemu Veličenstvu a Vašim dědicům a nástupcům věrný podle zákona. K tomu mi dopomáhej Bůh.“
Nikdy v minulosti nepřísahala věrnost králi nebo královně široká veřejnost, nicméně na tento moment je kladen velký důraz a arcibiskup sám hovořil o „holdu miliónů“. Anglikánské farnosti v Anglii i v dalších zemích Commonwealthu organizují modlitební setkání se sledováním korunovace a dávají věřícím možnost připojit se k tomuto holdu nově korunovanému a intronizovanému králi. Anglická církev pro taková modlitební shromáždění vydala dokonce zvláštní bohoslužebné texty.
Korunovace královny
Již v Liber Regalis je obsažena liturgická varianta obřadu pro korunovaci krále a královny současně. V historii to nebylo vždy obvyklé a jakkoli nová legislativa zrovnoprávňuje muže a ženy při nástupnictví na anglický trůn, tak platí, že pokud by se v budoucnu korunovala královna, její případný manžel korunován nebude, právě tak, jako nebyl korunován princ Filip, manžel Alžběty II. Ritus korunovace a intronizace královny je velmi podobný jako u krále, pouze je prostší a kratší. Královna je pomazávána pouze na čele a kromě koruny dostává jenom prsten, který je symbolem její opětovné manželské vazby ke králi, ale také toho, že je spolu s králem „vdána“ za všechen lid.
Dvě žezla, která dostává na závěr před intronizací, mají stejný význam jako u krále. Při intronizaci královny nejsou říkány žádné zvláštní modlitby, ale namísto toho se zpívá žalm 98. V okamžiku, kdy král i královna sedí na trůně, je korunovační část liturgie definitivně u konce a bohoslužba pokračuje stejným způsobem jako každá slavnostní mešní liturgie, tedy zpěvem k přinášení darů. Dary chleba a vína jsou formálně přineseny ke králi, který symbolicky odkáže na oltář.
Modlitba nad dary je specifická pro korunovační liturgii a pochází také z Liber Regalis. Její slova jsou: „Požehnej, Pane, prosíme, tyto své dary a posvěť je k tomuto svatému užití, abychom se jimi stali účastníky Těla a Krve tvého jednorozeného Syna Ježíše Krista a byli živeni k věčnému životu duše i těla: A aby tvůj služebník král Karel mohl vykonávat svůj důležitý úřad, k němuž jsi ho ze své velké dobroty povolal a ustanovil. Učiň tak, Pane, pro Ježíše Krista, našeho jediného Prostředníka a Obhájce. Amen.“
Eucharistické slavení
Další průběh bohoslužby bude velmi povědomý každému, kdo zná katolickou liturgii. Eucharistické slavení podle Book of Common Prayer, resp. podle jejího moderního ekvivalentu v současném jazyce, plně zachovává klasickou strukturu eucharistické západní liturgie. Arcibiskup z Canterbury, který eucharistickému slavení předsedá, tedy zahajuje prefaci obvyklým dialogem.
V prefaci je ještě jednou zmiňován král Karel a je zde zmíněn i jeho čestný titul „Obránce víry“, který byl anglickým králům udělen v roce 1507 papežem Juliem II. V roce 1530 sice papež Pavel III. v souvislosti s anglickou reformací tento titul zrušil, anglický parlament nicméně rozhodl, že si ho anglický panovník ponechá, a tak tomu je až do dnešních dní. Zpěv Sanctus je opět skladba složená pro tuto příležitost a její autorkou je polsko-anglická skladatelka Roxanna Panufniková.
Následuje anafora, tedy vlastní eucharistická modlitba. Ta je vzata z tradičních textů Book of Common Prayer z doby krále Eduarda VI. Obsahuje poměrně jasně formulovanou eucharistickou teologii, která v chlebu a vínu spatřuje Tělo a Krev Kristovu, jak je zřejmé zejména z epikleze: „Vyslyš nás, milosrdný Otče, pokorně tě prosíme, a dej, ať se mocí tvého svatého Ducha stáváme účastníky jeho nejsvětějšího Těla a Krve, když přijímáme toto tvé stvoření chleba a vína podle svatého ustanovení tvého Syna, našeho Spasitele Ježíše Krista, na památku jeho smrti a umučení.“
Po Per ipsum, které zakončí eucharistickou modlitbu, se všichni pomodlí Otčenáš, každý ve svém jazyce. Zpěv Agnus Dei je opět zkomponován speciálně pro tuto bohoslužbu a jeho autorem je britsko-americký skladatel Tarik O’Regan.
Přijímání a závěr
Svaté přijímání nebude distribuováno všem přítomným, přijímat budou král a královna v zastoupení celého shromážděného lidu – a to pod obojí způsobou, tedy Tělo i Krev Kristovu. Jakkoli se to může zdát dnešním očím zvláštní, je to do značné míry dědictví středověku, kde shromážděný lid nepřijímal pravidelně a byl veden ke zbožnosti „vizuálního přijímání“ a dalších zástupných eucharistickýchzbožnostních forem.
V situaci korunovace je samozřejmě ve hře i aspekt čistě praktický, protože Westminsterské opatství nebude uzpůsobeno na to, aby mohli přijímat všichni z přítomných hostů. Tato fáze tedy bude zřejmě velmi krátká, stejně jako tomu bylo při korunovaci Alžběty II. Po modlitbě po přijímání udělí arcibiskup požehnání. Po požehnání zazní dvojice hymnů: Praise, My Soul na text 103. žalmu a King Shall Rejoice na text 21. žalmu.
Na tyto žalmy pak naváže slavné Te Deum, tedy slavnostní hymnus, připisovaný sv. Ambrožovi, který ke korunovacím neodmyslitelně patří. Jeho zhudebnění je od Sira Williama Waltona, který ho zkomponoval pro korunovaci Alžběty II. v roce 1953. Během zpěvu Te Deum se král s královnou odeberou do kaple sv. Eduarda za hlavním oltářem, kde se převléknou do „státních rób“ a král vymění velkou a neprakticky těžkou korunu sv. Eduarda za o něco pohodlnější imperiální korunu.
Zástupci jiných náboženství
Když dozní Te Deum, naváže na něj zpěv britské státní hymny God Save the King. Zde je jedna zajímavost, která je ale logická: britskou hymnu mohou zpívat všichni s jednou výjimkou – nemůže ji zpívat samotný král, protože hovoří o něm samém. Uvidíme tedy Karla III., jak při hymně mlčí. Po doznění hymny se král a královna vydají v procesí k východu z kostela. Než ale nasednou do zlatého státního kočáru a vydají se vstříc čekajícím davům, proběhne ještě jedna novinka – pozdrav představitelů nekřesťanských náboženství.
Ti jsou sice na místě přítomni od samého začátku, do současného okamžiku ale neměli žádnou funkci a roli. Nyní jejich vybraní zástupci – reprezentanti židovské, hinduistické, sikhské, muslimské a buddhistické komunity – krále pozdraví unisono těmito slovy: „Vaše Veličenstvo, jako sousedé ve víře uznáváme hodnotu veřejné služby. Spojujeme se s lidmi všech vyznání a přesvědčení v díkůvzdání a ve službě spolu s vámi pro společné dobro."
Protože se korunovace koná v sobotu, což je židovský svátek, kdy není dovoleno používat elektřinu, nebude toto prohlášení představitelů nekřesťanských náboženství snímáno elektrickým mikrofonem. Po tomto krátkém pozdravu se král ještě velmi krátce pozdraví s generálními guvernéry, tedy se svými zástupci v zemích, kde je britský panovník hlavou státu. Tím pak celé dění ve Westminsterském opatství končí a další průběh už bude čistě státnický, doprovázený armádou a mimocírkevními a mimoliturgickými elementy.
Mimořádná oslava
Shrnuto a podtrženo dá korunovace Karla III. nahlédnout velmi dobře do bohatství liturgické tradice anglikánské církve (respektive konkrétně Anglické církve, tj. anglikánské církve Anglie). Archaický charakter korunovace jako takové přinese texty a liturgické formy, které mají svůj původ v 10. století a za uplynulých 1000 let se měnily jenom relativně málo.
Zároveň ale při této korunovaci uvidíme i některé nové prvky – nejen v hudební rovině, ale i na rovině církevního ceremoniálu, které ukazují na strategii přibližování církevního slavení současné době. Přestože mnoho z toho, co bude v rámci liturgie zaznívat, je konfesně vázané na anglikánské prostředí, může být i tak sledování bohoslužby s korunovací anglického krále zajímavé i pro liturgisty z katolického prostředí, tím spíše, že jde o poslední dosud zachovávanou korunovaci křesťanského panovníka na světě.
Autor je starokatolický a anglikánský kněz