To zmatení jazyků byl skutečně Boží trest, chtělo by se nejspíš říct nejednomu českému ministru školství. A že jich za posledních pár let bylo. Avšak ani ředitelé škol to v tomto ohledu nemají jednoduché, o rodičích a dětech nemluvě. Bude za pár let vůbec nutné umět více jazyků než univerzální angličtinu?
Poslední dobou je školství v mediálním prostředí naší země jedním z hlavních témat. Dávat, nebo nedávat úkoly? Známkovat? Dalším z podobných témat se stala výuka druhého povinného jazyka na základních školách. Jako u všech výše zmíněných otázek je česká společnost rozdělena na dva tábory. Jedni výuku druhého cizího jazyka obhajují, druzí zavrhují. Každá z těchto skupin v diskuzích na internetu sype z rukávu argumenty jako na běžícím páse. Většina z diskutujících však cizí jazyk nikdy nikoho neučila a s jeho užíváním má zkušenosti v lepším případě z práce, v tom horším z dovolené, v nejhorším vůbec.
Budu se teď chvilku snažit nestranit ani jedné ze skupin a podívat se na celý problém z úhlů, které jsou v diskuzích často opomenuty.
Pokud bychom přistoupili na možnost, že druhý povinný jazyk ve školách zůstane, který by to měl být? Začnu u ruštiny. Ne všechny základní školy její výuku zajišťují, a pokud ano, nikdo žákovi nemůže zaručit, že bude moci pokračovat s ruštinou i na škole střední. Mnohá učiliště nebo střední odborné školy ruštinu nevyučují. To platí i o francouzštině či španělštině, která se na základních školách také sem tam vyskytne. Takže v případě těchto jazyků chybí leckde návaznost.
Asi nejčastěji vyučovaným druhým jazykem je němčina. Při jejím výběru se poukazuje na společenskoekonomické vazby, které máme s nejbližšími sousedy. Ovšem z vlastní zkušenosti vím, že některé děti němčinu prostě nesnáší. Často jsem slýchávala, že je to „strašně těžkej a hnusnej jazyk“. Strašně těžký jazyk je to i pro učitele, kteří ho musí vyučovat ve třídě i o třiadvaceti žácích (dělí se až nad čtyřiadvacet žáků, jak mi bylo řečeno), protože nejsou prostředky ani kapacita na rozdělení třídy.
Má to vůbec smysl?
Výuka cizího jazyka, jejíž podstatnou součástí je ústní projev, se z tohoto důvodu stává poněkud problematickou. Pokud jste někdy absolvovali nějaký jazykový kurz, máte jistě zkušenost s neustálým čekáním, až ze sebe některý z kolegů (i vy sami) vysouká kloudnou větu. Často to trvá i minutu. Vynásobte si tento počet třiadvaceti (i patnáct je dost) a zjistíte, jak často má šanci se dítě v takto početné skupině dostat při hodině ke slovu. Má to tímto stylem vůbec smysl?
Dalším problémem je motivace. Proč se vlastně učit další cizí jazyk, když si všude vystačím s angličtinou? Překvapilo mě, jak dalece je tento názor rozšířený. Zastávají ho dokonce i lidé, kteří pracovali na pobočkách firem v Německu nebo Rakousku.
Jsou ovšem podniky, které znalost němčiny vyžadují. Jde však často o to, že by k tomu měl mít uchazeč zároveň ekonomické, právnické či technické vzdělání, čemuž by měla odpovídat i uchazečova slovní zásoba.
A dostáváme se k dalšímu bodu. Absolventka obchodní akademie, která se na základní škole učila ruštinu, ale na obchodní akademii přešla na němčinu, ve které se zabývali dvaceti odbornými tématy, jakými jsou například pojištění, daně nebo obchodní korespondence, je pro pracovní trh mnohem lépe připravena než jazykově nadaná gymnazistka, která měla jazyk sice od základní školy, ale po celou dobu svého studia se s podobnými tématy a slovní zásobou nesetkala.
Ano. Absolvent gymnázia při několikanásobně vyšší hodinové dotaci druhého jazyka často neví, jak se řekne: potřebuji vystavit fakturu, zařídit si pojištění nebo vybrat si peníze z bankomatu. Tohle se na gymnáziích většinou neučí a často se s podobnými praktickými znalostmi jazyka nesetkáte ani při studiu na vysoké škole. Tedy v případě, že není ekonomického zaměření.
A přitom už na základní škole děti podvědomě tuší, co jim v rámci jazyka k něčemu bude. Pamatuji si, jak se třída dožadovala zopakování slovíčka „klávesnice“, které mi mimoděk vyklouzlo, a hned si ho dobrovolně psala do slovníčku. Děti prostě poznaly, že tohle slovíčko se jim bude hodit víc než králík nebo Červená karkulka.
Volitelně, ale praktičtěji
Po mých zkušenostech nejen s žáky, ale i s možnostmi českého školství odshora dolů, bych se jako „nenáviděná“ němčinářka přiklonila k tomu, aby se na základních školách vyučovala povinně pouze angličtina a další jazyky by se pak staly jedněmi z volitelných předmětů. Jejich náplň by však musela být od začátku zaměřena mnohem praktičtěji, než je tomu dnes, což by děti více motivovalo k budoucímu studiu na střední škole či samostudiu, které je dnes díky technice mnohem lehčí než kdysi.
Mnohem větší prostor by pak měly mít jazyky na středních školách, kde by se slovní zásoba měla zaměřovat především na praktická témata a témata studovaného oboru.
Otázkou však zůstává, zdali se tolik zabývat problémem, kdy a jak učit druhý cizí jazyk. A neměli bychom se spíš zaměřit na otázku proč? V souvislosti s výukou jsem se často setkala s názorem, že by se měly učit znalosti a dovednosti potřebné pro život v budoucnosti. Prostě bychom měli vidět dopředu a podle toho se zařídit. Jenže když mi bylo nedávno řečeno, že průvodci budou nahrazeni různými druhy elektrotechniky, překladatelé překladači etc., tak mám pocit, že studium jiného jazyka než angličtiny se za třicet let stane zájmem pouze nepočetné skupinky sice respektovaných (někdo to přece jen dělat musí, to je jasné, ale nemělo by jich být tolik), ale zpátečnických podivínů, na které se bude hledět asi tak, jako se dnes mnoho lidí dívá na profesory latiny nebo řečtiny. S úctou, ale zároveň tak trochu s despektem.
Je to jedno.Ani na netu téměř nenajdete článek,aby do něho autor nenapsal aspoň několik slov anglicky.Dřív se dbalo,aby se v tisku psalo spisovnou řečí.Dnes se jen každý chlubí,že umí anglicky,nebo ne?