Ekumenický rozměr prezidentské inaugurace byl bezprecedentní

Česká republika má nového prezidenta. Maraton setkání a státnických aktů na Pražském hradě byl zakončen v katedrále svatého Víta, čímž dostal i duchovní rozměr. Vzhledem k tomu, že se na katolické i nekatolické straně o formě a obsahu tohoto modlitebního zakončení inaugurace prezidenta strhla diskuze, dovolím si z pozice generálního sekretáře Ekumenické rady církví v České republice, přinést svou perspektivu.

Než se zamyslíme nad tím, čím modlitba během inaugurace prezidenta republiky byla, je užitečné si nejprve říci, čím nebyla. Vzdor svému názvu se nejednalo o Te Deum. Tedy, ne ve svém klasickém významu – klasická forma Te Deum je totiž římskokatolická mše, v jejímž rámci se zpívá onen slavný hymnus Te Deum laudamus, tedy „Tebe, Bože, chválíme“. Tato forma mše se v historii používala a používá jako zvláštní vyjádření díků při důležitých církevních událostech, po volbě papeže, po konsekraci biskupa nebo po korunovaci panovníka.

V této podobě také bylo Te Deum v minulosti vždy provozováno i v zemích Koruny české a v Československu po korunovacích a inauguracích hlav států. V tomto ohledu tedy bylo Te Deum způsobem, kterým římskokatolická církev vzdávala hold nové hlavě státu a děkovala Bohu za tento významný okamžik. Čistě římskokatolický charakter bohoslužbě Te Deum zůstal i ve všech případech, kdy byla slavena za české prezidenty. Masaryk a Beneš Te Deum neměli, v duchu prvorepublikových protirakouských a protikatolických nálad pro ně byl římskokatolický obřad nemyslitelný.

Emil Hácha, aktivně praktikující katolík, v roce 1938 římskokatolickou děkovnou mši měl. Po něm pak i Klement Gottwald, který k ní přistoupil velmi pragmaticky a viděl v ní propagandistický prostředek, jak uklidnit stále velmi početnou katolickou část veřejnosti a namluvit jí, že bude prezidentem i pro ně. (Arcibiskupa Berana, který Te Deum sloužil, nechal StB zatknout až poté.) Václav Havel v roce 1989 také katolické Te Deum měl. Byl to pro něj do jisté míry projev úcty a uznání ke kardinálu Tomáškovi, který sehrál v době sametové revoluce důležitou veřejnou úlohu.

Ve všech případech ale zůstávala jedna věc jasná – Te Deum bylo vždy katolickou eucharistickou bohoslužbou, slavnostní mší podle tradice a liturgie římskokatolické církve. A přesně to se nyní změnilo. „Každý ví, časy se mění,“ zaznělo včera na třetím hradním nádvoří v českém překladu písňového textu Boba Dylana z úst Kateřiny Marie Tiché. A je to skutečně tak. Při letošní inauguraci došlo z církevního hlediska k něčemu skutečně historickému. Forma katolického Te Deum byla opuštěna – a pokud mohu zodpovědně říci, tak o ni pražské arcibiskupství ani neusilovalo – a namísto toho byla zvolena forma ekumenické modlitby.

Dává to samozřejmě velký smysl. Nastupující prezident Petr Pavel je podle vlastních slov sice formálně pokřtěný, ale je nevěřící a nepraktikující. Zároveň římskokatolická církev, která samozřejmě nadále zůstává zdaleka nejpočetnější křesťanskou denominací u nás, nemá vůči sekulárnímu státu žádné zvláštní postavení a mimořádná privilegia. Ve vztahu ke státu a státním orgánům se nejméně v posledních dvou desetiletích ustálil mechanismus, že křesťanské církve vůči státním orgánům zastupuje společně Česká biskupská konference, která sdružuje církev římskokatolickou a řeckokatolickou, a Ekumenická rada církví, která sdružuje církve ostatní (evangelické, Československou husitskou, pravoslavnou, starokatolickou i Federaci židovských obcí).

Právě tyto dvě organizace ve veřejné sféře garantují výkon duchovní služby na těch místech, kde se funkce státu a církve překrývá – tedy například prostřednictvím kaplanů v armádě, ve vězení, v nemocnicích, v policii a na dalších podobných místech. Proto také byla zvolena forma modlitby, kdy představitelé Ekumenické rady církví a České biskupské konference vystoupili bok po boku. Za římskokatolickou církev zástupci českých a moravských diecézí a domácí zástupci svatovítské kapituly, za Ekumenickou radu církví vrcholní představitelé členských církví. A to v přibližně stejně početných delegacích a vedeni vždy svými předsedy, kteří při bohoslužbě vystupovali aktivně.

Zvolený formát modlitebního zakončení inaugurace měl v ekumenickém duchu několik prvků, které se vzájemně doplňovaly. Ve svatováclavské kapli to byla v první řadě modlitba církevních představitelů za stát a za nově zvoleného prezidenta. Prezident sám se nemodlil, vzhledem k jeho osobě by bylo vlastně i nemístné a nevhodné snažit se ho přimět k vnějškovým projevům náboženské praxe, která mu není vlastní. Ale církve se modlily za něj tak, jak je jim to vlastní. Vrchní zemský rabín Karol Sidon přečetl čtení z hebrejské Bible, která je židům i křesťanům společná. Arcibiskup Jan Graubner, předseda České biskupské konference, přednesl modlitbu, v které vzpomněl zemské patrony i mučedníky totalit 20. století. Luterský biskup Tomáš Tyrlík, předseda Ekumenické rady církví, přednesl modlitbu, v které se zamýšlel nad jednotlivými výzvami modlitby Otčenáš, kterou tak i uvedl. 

Společně pak předsedové obou církevních organizací i rabín pronesli modlitbu za prezidenta: „Bože, Tobě patří všechno na nebi i na zemi, a ti, kdo vládnou, mají svou moc od Tebe propůjčenu. Vyslyš naše prosby za nového prezidenta našeho státu a požehnej jeho službě: dávej mu světlo, ať poznává, co je správné a dobré a prozíravě vykonává svůj úřad, aby byl vždycky zajištěn právní řád a svobodné rozvíjení lidské osobnosti. Amen.“ Požehnáním, které společně pronesli arcibiskup Graubner a biskup Tyrlík pak byla čistě církevní část modlitby ukončena. 

Podcast: Existuje univerzální hodnota? Ano, člověčenství

• Podcast Bez filtru
• 6.2.2023

Share

Následovala část, která měla sice duchovní přesah a vazbu k tradici, ale už svým charakterem byla v podstatě čistě civilní. Nově zvolený prezident uctil položením květin ostatky knížete Václava, svého předchůdce v čele českého státu. Toto uctění nemělo charakter náboženský, šlo o prosté vzdání úcty, stejně jako se vzdává úcta při státních aktech u hrobu neznámého vojína a na dalších symbolických místech naší vlasti. Svatováclavský chorál, který následně zazněl, byl záměrně proveden ve verzi z roku 1368, nikoli v současné katolické verzi, jak bychom ji našli v církevních zpěvnících.

Je to právě tato starobylá verze chorálu, která sloužila de facto jako hymna zemí Koruny české po dlouhá staletí jejich existence a po vzniku Československé republiky byla jedním z možných kandidátů na hymnu nového státu. Za zvuků nejstarší známé české duchovní písně Hospodine, pomiluj ny se pak prezident i církevní představitelé přesunuli do lodě katedrály svatého Víta, kde Česká filharmonie provedla koncertní verzi kantáty Te Deum od Antonína Dvořáka. Mohli bychom – myslím – bez dalšího říci, že toto byla civilní část celého obřadu.

Dvořákova skladba je komponována na duchovní text a představovala jistou vazbu na dávnou bohoslužebnou tradici, byla ale provedena čistě koncertně. Považuji to za velmi šťastné řešení. Krása Dvořákovy hudby a také krása monumentálního prostoru katedrály svatého Víta tak mohly oslovovat svou spirituální hloubkou skutečně každého, kdo se oslovit chtěl nechat. Jestli modlitba ve svatováclavské kapli byla ekumenická, tak toto umělecké provedení bylo duchovní v tom nejširším a nekonfesním slova smyslu. Konečně tak ho podle svých slov chápal i vynikající dirigent Jakub Hrůša, který zde Českou filharmonii a Pražský filharmonický sbor řídil.

Shrnuto a podtrženo, včera se v katedrále svatého Víta tedy odehrálo něco bezpochyby historického. Došlo ke spojení tradičního a nového, ekumenického, církevní a civilního. Bylo to poprvé, co se při takto významné státní příležitosti o něco takového církve společně pokusily. A já jsem za to velmi rád. Samozřejmě, že mohou zaznívat a budou zaznívat různé kritické hlasy. Na někoho to i přes ekumenický a civilní charakter mohlo být stále „moc katolické“. Naopak někteří katolíci mohou tesknit po tom, že nebylo konáno „opravdové“ Te Deum, tedy čistě římskokatolický obřad a mše svatá.

Pro někoho mohla být atmosféra modlitby příliš zatěžkaná a oficiální, raději než oficiální zástupce církví, kteří mu nemusí být osobně sympatičtí, by tam viděl některé z populárních osobností duchovního života a své přátele. Někdo se bude pohoršovat nad tím, že inaugurace měla v našem notně ateistickém státě vůbec nějaký duchovní rozměr. Tomu všemu se asi vyhnout nelze. „Není na zemi člověk ten, aby se zalíbil lidem všem,“ říkávala moje babička. Nakonec i tato šíře reakcí možná ukazuje, že se ta rovnováha při modlitbě na nového prezidenta podařila trefit docela dobře.