Případy sexuálního zneužívání v náboženském prostředí byly po dlouhou dobu v České republice na okraji pozornosti jak samotných náboženských komunit, tak širší veřejnosti. Přestože médii občasně probleskla zpráva o některém případu, málokdo se tomuto fenoménu věnoval hlouběji. Ke změně došlo v letech 2018 a 2019, kdy se tématem začala intenzivněji zabývat média.
Jako advokát jsem řadu obětí sexuálních deliktů zastupoval jak v trestních řízeních, tak v jednáních se zástupci církevních společenství, do nichž podezřelí patřili. Mluvil jsem s mnoha oběťmi i osobami, které jim poskytují pomoc a podporu. Konzultoval jsem také aktuální nastavení vnitrocírkevních pravidel a jeho možné změny se zástupci různých církví. Získané zkušenosti se snažím reflektovat, systematizovat a zasazovat do kontextů.
V rámci tohoto úsilí bych se chtěl pokusit pojmenovat základní typy reakcí na problematiku sexuálního zneužívání v náboženském kontextu a důsledky, které se s těmito reakcemi zpravidla pojí. I když je každá typologie zavádějící, neboť představuje zjednodušení problematiky, může být užitečná pro lepší chápání vzorců a zákonitostí ve světě kolem nás.
To platí tím spíše u tématu sexuálního zneužívání v náboženském kontextu, v jehož veřejné reflexi máme oproti zemím jako USA, Irsko, Velká Británie, Německo nebo Rakousko zpoždění několika desetiletí. Toto zpoždění nám může umožnit čerpat ze zahraničních zkušeností a ušetřit si čas strávený v některých slepých uličkách.
Medializace případů
Dříve, než se pokusím některé typické reakce na případy sexuálního zneužívání pojmenovat, považuji za užitečné stručně shrnout, jak se toto téma dostávalo do veřejného prostoru a povědomí české veřejnosti. Na pozadí znalostí o mediálním pokrytí lze totiž lépe porozumět mnohým reakcím osob z náboženských kruhů. Od počátku 90. let 20. století do léta 2018 se v médiích objevily informace o sexuálních deliktech spáchaných v České republice asi deseti římskokatolickými kněžími a několika příslušníky jiných náboženských společností.
Zprávy o těchto kauzách byly zpravidla relativně krátké a měly povětšinou bulvární charakter; více pozornosti bylo věnováno snad jen případům Františka Merty, Erika Tvrdoně a Jaroslava Dobeše (Guru Járy). Relativně malá pozornost byla v Čechách věnována také případům sexuálního zneužívání, které otřásaly náboženskými společnostmi v zahraničí. S tímto rozsahem informování a veřejné diskuse koresponduje relativně skromná a přehlíživá česká reakce na hnutí Me too po propuknutí skandálu okolo Harveyho Weinsteina v říjnu 2017.
Ke změně došlo v letech 2018 a 2019. Nejprve v září 2018 se svým příběhem sexuálního zneužívání římskokatolickým knězem vystoupil veřejně Jiří Kylar. Následovalo několik dalších obětí z římskokatolického prostředí, které se se svými osudy svěřily televizi a rozhlasu. Načasování některých reportáží souviselo s vatikánským summitem o sexuálním zneužívání ze strany kněží, který proběhl 21.–24. února 2019 a k němuž mediální pozornost do značné míry přitáhl pražský arcibiskup a kardinál Dominik Duka svým výrokem o tom, že celá věc je tak trochu hysterie.
K dalšímu výraznému zviditelnění tématu došlo v roce 2021, kdy se časově sešla obvinění vůči známému politikovi Dominiku Ferimu a zveřejnění reportáže o příběhu Jiřiny Kočí, která byla zneužívána katolickým knězem Pavlem Krejčím.
Z právě uvedeného mediálního přehledu je zřejmé, že informovanost české společnosti o problematice sexuálního zneužívání byla do roku 2018 relativně malá. Ke zvýšení informovanosti v letech 2018–2021 přispěly kromě medializace jednotlivých kauz a svědectví obětí také diskuse o Úmluvě Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (tzv. Istanbulská úmluva) a veřejná vystoupení odborníků na problematiku sexuálního zneužívání.
Snaha o řešení
Při porovnání způsobu mediálního zpracování případů sexuálního zneužívání v letech 2018 a 2021 je zřejmý rozdíl v poučenosti diskurzu i šíři spektra osob, které veřejně vystupují s porozuměním obětem a jejich reakcím na prožitá traumata. Jako první způsob reakce na setkání se s případy sexuálního zneužívání se proto nabízí následující scénář: tématem doposud nedotčená osoba se poprvé setkává s problémem, bere problém vážně, získává o něm informace a snaží se hledat cesty k jeho řešení. Ať už formou odstraňování následků minulých deliktů nebo předcházení páchání deliktů budoucích.
Vzhledem k tomu, že se jednání obětí v době probíhajícího zneužívání i po něm vzpírá tomu, co by většina tématem nedotčených osob považovala za normální, prosté předání informací často nemusí vést ke změně postoje. K té zpravidla dochází až při konfrontaci se silným příběhem a hlubokým utrpením konkrétní oběti. V takové situaci je totiž podstatně obtížnější odmítnout příběh, který nezapadá do posluchačových představ, jako něco nemožného nebo neskutečného.
Změna postoje ve vztahu k jednotlivým obětem vede k naslouchání jejich příběhům a k hledání cest, jak jim pomoci. Veřejně zdokumentovaných reakcí tohoto druhu žel není mnoho. Mám za to, že k tomu kromě skromnosti aktérů přispívá také snaha vyhnout se negativním reakcím náboženských představitelů, kteří tento k obětem vstřícný přístup nesdílejí, a obava z precedenčního charakteru takových rozhodnutí, který by mohl vést k ekonomické likvidaci daného náboženského společenství.
Na institucionální úrovni vede změna postoje k problematice sexuálního zneužívání k vytvoření nebo úpravě relevantních vnitřních pravidel, změně komunikační strategie a k souvisejícímu školení pracovníků náboženské společnosti. Tuto proměnu lze sledovat například na vývoji římskokatolického kanonického práva, změnách v Řádu pastýřské služby Českobratrské církve evangelické a snaze o citlivější komunikaci ze strany této církve nebo v úsilí Ekumenické rady církví a Církve bratrské vzdělávat své členy a pracovníky v této oblasti.
Popření problému
Ne každý je ochoten a schopen přijmout skutečnost, že k sexuálnímu zneužití členem náboženské komunity došlo nebo stále dochází a jaké dopady to má na oběť. Důvody pro nepřijetí nebo popření mohou být různé. Zmínil bych následující:
- Podezřelý je často důvěryhodnou a ve své roli úspěšnou osobou. Je těžké si představit, že by osoba s tak vysokým sociálním a mravním kreditem spáchala nějaký ohavný čin.
- Pachateli většiny sexuálních deliktů jsou muži mající postavení a moc. Za oběti si většinou vybírají osoby, které jsou různými způsoby zranitelné: ženy, děti, mladí dospělí, lidé s psychickým onemocněním, se zdravotním postižením, s minoritní sexuální orientací, s traumatickými zkušenostmi, bez stabilního rodinného zázemí.
- Vzhledem ke své zranitelnosti a zraněnosti oběti často působí nedůvěryhodně ve srovnání s pachatelem, kterému okolí přikresluje svatozář. Oběť se chová z pohledu svého okolí „divně“, její reakce jsou pro okolostojící osoby těžko předvídatelné a pochopitelné.
- Oběti sexuálních deliktů jsou zpravidla schopny inkriminované jednání adekvátně pojmenovat a řešit až s odstupem mnoha let (typické rozpětí mezi deliktem a jeho odhalením je 8–15 let, ale může jít i o desítky let). Důvodem zpravidla není, že by oběti nechtěly, ale že jim předmětné události nejsou dostupné v jejich vědomí následkem přirozených obranných mechanismů jejich psychiky (vytěsnění, disociace, identifikace s agresorem, ztráta paměti, rozvoj posttraumatické stresové poruchy). Případně nemají potřebné koncepty či informace (např. dětská oběť sexuálního zneužívání často až do puberty neví, že to, co prožívala, nebylo normální), přičemž nedostatečné nebo nesprávné informace mohou být výsledkem cíleného působení pachatele, tj. manipulace.
- Pro některé lidi je mimořádně obtížné se vžít do situace druhého člověka obecně nebo do určité skupiny osob (např. jsou schopni soucítit s knězem, který trpí v důsledku nemožnosti vysluhovat svátosti, ale nevnímají bolest sexuálně zneužité osoby).
- Existence sexuálního zneužívání nabourává představu náboženské společnosti jako bezpečného společenství a jeho služebníků jako dobrých lidí. Zpochybňuje náš vlastní úsudek a ohrožuje naši vlastní identitu, pokud byla založena na přináležitosti k náboženské společnosti.
Z právě uvedených důvodů je zřejmé, že pro mnoho lidí může být jednodušší vědomě či nevědomě zaujmout postoj snižující význam sexuálního zneužívání, důvěryhodnost obětí nebo dopady zneužívání na život obětí.
Ilustrativním příkladem tohoto přístupu mohou být například reakce Dominika Duky, který ve svých projevech poukazuje na malý počet odsouzených kněží, osobní charakter selhání jednotlivých pachatelů, neprokázanost historických deliktů, rozsah sexuálního zneužívání v mimocírkevním kontextu a snahu nepřátel církve jí uškodit. Když k tomu přidáme neochotu setkat se s oběťmi, které ho o to požádaly a které by ho mohly konfrontovat se svým utrpením, je snadno představitelné, že v jeho mysli nemusí problém sexuálního zneužívání v katolické církvi vůbec existovat.
Ochrana církve především
Odhlédněme nyní od toho, zda někdo vnímá sexuální zneužívání jako problém konkrétní náboženské společnosti. Pro reakci každého člena náboženské komunity na případy sexuálního zneužívání může být zásadní ochrana dobrého jména jeho komunity a jejích představitelů. Základní úvaha je taková, že ať už se ve skutečnosti stalo cokoliv, je pro danou náboženskou společnost škodlivé, když se o problému bude mluvit. V zájmu vyššího dobra (které poslání náboženské společnosti představuje) by se o sexuálním zneužívání mělo mlčet, popř. by se mělo adresovat jen velmi diskrétním způsobem.
Tento přístup se může projevovat například řešením vzniklých podezření ústní domluvou pachateli a jeho přesunutím na jiné působiště. Nebo se může promítat do požadavku na oběti, aby o svém příběhu nehovořily veřejně, pokud po náboženské společnosti cokoliv chtějí (např. duchovní pomoc, finanční kompenzaci nebo hrazení psychoterapií). Případně může nabírat podobu zastrašování a vyhrožování formou zraňujících vyjádření (např. že oběť měla láskyplný vztah se svým zneuživatelem nebo že je posedlá) nebo trestních oznámení či žalob podávaných na oběti a osoby, které jim pomáhají.
Náboženské společnosti zpravidla přistupují k vyřizování případů sexuálního zneužívání méně formálním způsobem, než je tomu běžné u orgánů českého státu. České právo (především díky mezinárodním závazkům) dává obětem řadu práv, mezi které patří právo na účinné vyšetřování jimi uvedených hájitelných tvrzení. Oběti tudíž mají možnost kontroly, jak bylo s jimi poskytnutými informacemi naloženo.
Oproti tomu náboženské společnosti často řeší podněty neformálním způsobem a obětem neumožňují kontrolu rozhodovacích procesů. Ilustrovat to může komunikace obětí s Vatikánem, kdy na řadu podání nedostanou žádnou odpověď a na některé se dočkají pouze ústní reakce, že se odpovědný orgán podnětem zabýval a vyhodnotil, že se jím dále zabývat nebude. Žádosti o nahlížení do spisu, písemné vyhotovení odpovědi nebo její odůvodnění jsou zpravidla odmítány.
Tento neformální a kabinetní přístup nepochybně chrání náboženské společnosti a jejich představitele. Jako takový je ospravedlnitelný například v kontextu totalitních režimů, které mají tendenci shromážděné informace zneužívat. V kontextu právního státu však činí náboženské společnosti nedůvěryhodnými.
Úvahy o ochraně dobrého jména náboženské společnosti vychází z představy, že pokud se o problému nebude mluvit, tak nebude existovat. O mylnosti této představy svědčí například skutečnost, že přesouvání pachatelů z jednoho působiště na druhé nevedlo k tomu, že by se napravili, ale že ublížili mnohem většímu počtu obětí. Náboženská společnost tak přišla o svou důvěryhodnost ve větší míře, než kdyby se k problému postavila čelem. Ilustrativní je v tomto ohledu případ bývalého kardinála Theodora McCarricka, k němuž Vatikán zpracoval podrobnou zprávu.
Na to, že snaha přehlížet problém sexuálního zneužívání a usilovat především o ochranu dobrého jména náboženské společnosti může vést k pravému opaku zamýšleného cíle, ukazují v českém prostředí případy pražských dominikánů a Pavla Krejčího. Oba tyto případy se dočkaly rozsáhlé medializace z důvodu reakcí Dominika Duky na případy sexuálního zneužívání v římskokatolické církvi.
V prvním případě se jeden muž rozhodl promluvit do médií, protože se s ním Dominik Duka odmítl setkat a vyslechnout si s odstupem času příběh o zneužívání ze strany dvou dominikánů. Mluvil o tom, co se stalo, když mu Dominik Duka jakožto provinciál dominikánů v 90. letech nevěřil. Ve druhém případě způsob vyjadřování Dominika Duky o obětech otevřel v Jiřině Kočí vnitřní rány takovým způsobem, že se o svém příběhu rozhodla promluvit veřejně.
Pokrytecká reakce
Někteří náboženští představitelé si jsou vědomi toho, že agresivní a konfrontační přístup vůči obětem sexuálního zneužívání škodí veřejnému obrazu jejich náboženské společnosti. Zároveň nemají sílu, vůli nebo odvahu se k problematice sexuálního zneužívání zodpovědně postavit. Proto navenek vystupují vůči obětem vstřícně, ale ve skutečnosti pro oběti dělají jen vynucené minimum.
Příkladem může být zřízení kontaktního centra a přijetí vnitřních směrnic v římskokatolické církvi. Na tyto kroky ve prospěch obětí se církevní představitelé rádi odvolávají, i když jejich faktický dopad je velmi malý: kontaktnímu centru se nepodařilo získat důvěru velkého množství obětí a povědomí o vnitřních předpisech týkajících se zneužívání je velmi malé i mezi kněžími, kteří by je měli aplikovat.
Dalším příkladem pokrytecké praxe je vyjádření ochoty oběti pomoct, jakmile splní určité podmínky. Typicky může jít o doložení určitých skutečností nebo vyčkání, až skončí konkrétní řízení (např. až bude k dispozici pravomocný odsuzující rozsudek, protože do té doby je nutné respektovat presumpci neviny). Kladení těchto podmínek představuje větší či menší míru alibismu podle toho, zda a kdy je možné podmínky splnit. V extrémních případech jsou podmínky zcela nesplnitelné (např. pravomocné odsouzení zemřelých pachatelů).
Ve větších organizačních strukturách, jako je římskokatolická církev, dochází k dělení odpovědnosti takovým způsobem, že je obtížné nalézt konkrétní osobu, která by mohla oběti účinně pomoct. Ať se oběť obrátí na kohokoliv, dostane se jí odpovědi, že by jí dotyčný velmi rád pomohl, ale nemůže, protože daná věc nespadá do jeho kompetencí; záležitost tedy ochotně předá někomu jinému, který svou příslušnost také odmítne. Oběť je proto postavena před volbu, jestli pokračovat v marném úsilí, jestli svou snahu vzdát, nebo přistoupit k medializaci či soudnímu sporu.
Vedení soudního sporu s náboženskou společností nebo zveřejnění příběhu v médiích jsou pro oběti mimořádně náročné. Odhodlá se k nim jen velmi málo z nich. S tím mohou cynicky počítat zástupci náboženských společností, kteří nemají zájem na změně svého přístupu. Na druhou stranu lze na zahraničních zkušenostech vidět, že k výrazným posunům došlo především díky mediálnímu tlaku (např. publikace reportáží The Boston Globe v roce 2002 nebo skandály okolo Theodora McCarricka) a soudním sporům.
Například americká římskokatolická církev investovala značné prostředky do boje za to, aby se neprodlužovaly promlčecí doby u sexuálních deliktů a jejich kněží nemohli stát před soudy, ale toto úsilí postupně vedlo přesně k opačnému výsledku, tj. rušení či prodlužování promlčecích dob a ztrátě privilegií pro náboženské a charitativní organizace).
Kdo je středem zájmu?
Sexuální zneužívání se vyskytuje nebo může vyskytovat prakticky ve všech společenstvích, ve kterých dochází k realizaci a zneužívání moci. Nevyhýbá se proto ani náboženským společnostem, i když povědomí o tomto fenoménu bylo v českém kontextu až donedávna malé. Konfrontace náboženského prostředí s příběhy sexuálního zneužívání vyvolala různé reakce, k jejichž lepšímu pochopení nám může pomoci tázání se po zaměření jednotlivých náboženských společenství a jejich členů.
Mám za to, že pokud jsou jednotlivec nebo společenství zaměřeni především na sebe, pak mají tendenci vnímat příběhy o sexuálním zneužívání jako ohrožení. Proto je pochopitelné, že nastupují vnitřní i vnější obranné mechanismy. Na druhou stranu, pokud je někdo připraven vnímat utrpení druhého člověka a toto utrpení nést spolu s ním, je na dobré cestě k porozumění sexuálnímu zneužívání a k nalézání vhodných reakcí pro konkrétní situace s ním související.
Reakce náboženských společností a jejich členů na sexuální zneužívání proto může vyjevovat více, než vztah k jednomu problému. Může svědčit o jejich sebepojetí a o tom, kam chtějí směřovat.
JUDr. Daniel Bartoň, LL.M. (Cantab), Ph.D. studoval práva v Praze, Aténách a Cambridge a teologii v Praze a Paříži. V současnosti působí jako samostatný advokát v Praze a jako odborný asistent na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Ve své advokátní a akademické praxi se zaměřuje na náboženskou svobodu, lidská práva a pomoc obětem trestné činnosti.
Autor: Daniel Bartoň
Zdroj: Dingir - 2/22, Podle článku Daniela Bartoně pro Dingir