Přinášíme ukázku z projektu Sdružení Ackermann-Gemeinde, který se zaměřuje na rozhovory k aktuálním společensko-politickým tématům z křesťanské perspektivy. Historik PhDr. Jan Stříbrný se v rozhovoru zamýšlí nad cestou Ukrajiny ke svobodě. „Agrese na Ukrajině není válkou Rusů, je to válka ruského diktátorského režimu, který využívá nedostatků státu a slabin ruské mentality ke svým cílům,” říká o současném konfliktu.
Za stalinistického Sovětského svazu bylo povražděno mnoho Ukrajinců. Pouze hladomor v letech 1932–1933 v důsledku kolektivizace a překotné industrializace připravil o život až pět milionů Ukrajinců. Jak se s tím jako národ Ukrajinci vyrovnali? Jaký byl vztah Ukrajinců k Rusku před vypuknutím války?
Ukrajina se vlastně jako národ a stát utvářela za velmi dramatických historických okolností. Tendence k emancipaci Ukrajiny se objevovaly už během národního uvědomění v průběhu 19. století. Ukrajina byla posledních tři sta let součástí ruského impéria, ale jenom její střední a východní část. Západní část Ukrajiny, které se historicky říká Halič a Volyň, byla po rozdělení polského státu součástí Rakousko-uherské monarchie. V tom vězí velmi podstatný problém, protože tyto dvě části Ukrajiny se rozvíjely v rozdílných historických, mentálních i kulturních podmínkách.
Řekl bych, že národní uvědomění se rodilo především v západní části Ukrajiny, tedy v části Rakousko-uherské monarchie, kde byly nepoměrně svobodnější podmínky pro kulturní rozvoj než v ruské říši. Rok 1917 a posléze konec války to naprosto rozbil, protože celá carská říše procházela hlubokou krizí, což se dotýkalo jednotlivých jejích částí. Halič a Volyň se staly znovu součástí obnoveného Polska, kdežto střední a východní Ukrajina se staly součástí Sovětského svazu. Následně dochází ke změně, kdy se Sovětský svaz s nacistickým Německem dohodly na rozdělení Polska. Vedle části západní Ukrajiny se součástí Sovětského svazu staly i pobaltské země. Když si toto uvědomíme, je zřejmé, že jde o neuvěřitelné drama, které je základem všech možných sporů, rozporů a averzí.
Rusko se od bolševické revoluce postupně stalo problémem evropské politiky. O mocenskou rovnováhu se v Evropě muselo pečovat již předtím, vzpomeňme například na Bismarcka. Je tedy šance, že se imperialistické Rusko změní?
Postupná proměna mocenských center Evropy a světa je pochopitelně velké téma. Od konce 18. století bylo nápadné, jak silně dějiny světa určovaly západoevropské země, hlavně Velká Británie a Francie. Postupně se přidávaly Spojené státy a potom na východě i carské a sovětské Rusko. Zároveň zde byla snaha Německa prorazit do tohoto velmocenského koncertu díky Bismarckovi. Dnes se situace dramaticky mění. Rozhodující těžiště sil se přesouvá do Asie, do pacifického prostoru. A tato proměna je velmi zásadní. Noví hráči, především Čína, ale v poslední době i Indie, Turecko a Írán, se snaží mít podíl na světové moci, buď jako supervelmoci nebo jako regionální hráči. Chtějí narušit dominanci Západu, hlavně Spojených států, které dosud mají naprosto svrchovanou vojenskou a ekonomickou sílu.
Objektivně se mění geopolitické konstanty světa. Rusko, které ve 20. století hrálo roli supervelmoci, se snaží po rozpadu Sovětského svazu do té role vrátit, ale v podstatě na ni nemá – ekonomicky, populačně, technologicky ani iniciativou lidí. Rusko hraje z posledních sil o něco, čeho nemůže dosáhnout... To je velmi nebezpečná situace, protože Rusko může zareagovat zcela nepředvídatelně. Zároveň situaci velmi bedlivě sledují asijští hráči, kteří z ní vyvozují, jaký je poměr sil a jaký nový prostor to může přinést jim. Ovšem naprosto zásadní je, že se Evropa po Putinově agresi semkla. Myslím, že to překvapilo i Rusko. Situace je však stále dramatická, bude záležet na tom, zda zůstane zachována fungující spolupráce vůdčího tandemu Unie Německo– Francie, a dále bude třeba, aby Německo vykročilo ze své „pozice poraženého ve druhé světové válce“ a plně se podílelo na zajištění bezpečnosti Evropy jako celku.
Jaká je podle vás ruská společnost? Dokáže reflektovat novodobou historii? Narážím na to, že třeba Martin Putna řekl, že současné Rusko je postaveno na kultuře lži, a dokud se nezačne kát, nic se nezmění.
Tuto otázku se snaží rozplést ruští disidenti, Rusové žijící v exilu i další odborníci. Potomci bývalých utečenců před bolševismem dospěli k veliké skepsi... Návrat k nějakým společenským hodnotám carského Ruska je nemožný a devastace ruského státu a ruských lidí za posledních sto let je nebetyčná. Rusové jsou v situaci, kdy vrátit se není k čemu a současný rozvrat je vážnější, než si všichni mysleli. To si uvědomují ruské elity, kruhy „siloviků“ (vedení vojenských a policejních struktur), podnikatelské kruhy i umělecké a vědecké elity. Vedle toho Rusko tvoří masy obyčejných lidí, které si zvykly na nesvobodné prostředí, adaptovaly se na ně, protože se s ním „nedá nic dělat“. Tyto lidi si získal Vladimir Putin, který jim po roce 2000 a katastrofálním úpadku na konci vlády Borise Jelcina umožnil standardizaci životní úrovně. Jeho výhodou bylo, že mohl využít stabilních příjmů z ropy, plynu a dalšího nerostného bohatství.
Při vnímání Ruska je třeba rozlišovat situaci ve velkých městech a na venkově. Mimo městské aglomerace běžného člověka vnější svět nezajímá, vše vnímá prostřednictvím státních médií. Nejenže lidé na venkově mají mnohem nižší sociální status, ale je pro ně mnohem těžší vnímat vývoj moderního světa a postavit se k němu racionálně. Zároveň celým Ruskem prochází komplex určité zaostalosti. Ten se podařilo Putinovi přetavit do imperiální pozice, když už nás nemají rádi, aspoň se nás bojí. Zdá se, že to Putinovi funguje. Opozice vůči agresi na Ukrajině je slabá, zvláště po brutální represi vůči těm, kdo se pokusili projevit jiný názor. Rusko se nyní jeví jako obrovský monolit. Běžní Rusové jsou zajatci komplexu, který je mytologizován do čehosi nepravdivého, lživého. Lež je pro ně ovšem těžké odhalovat a mnozí ji ani odhalovat nechtějí. Agrese na Ukrajině není válkou Rusů, je to válka ruského diktátorského režimu, který využívá nedostatků státu a slabin ruské mentality ke svým cílům.
Jak hodnotíte evropský postup proti válce na Ukrajině?
Ruská agrese Evropu probudila. Viděli jsme rozdílnou reakci mezi státy východní Evropy, které mají zkušenosti se Sovětským svazem, a státy Evropy západní, které tu zkušenost mají jen zprostředkovaně, ale celkově byla reakce evropských lídrů rychlá a výrazná. Francie a Německo, lídři Evropy, si uvědomují, že není možné Putina zahnat do kouta a že je třeba udržet prostor pro jednání. To je samozřejmě ošidné. Putin potřebuje doma vykázat nějaký úspěch a do té doby budou všechny úvahy o jednání jen zastírací manévry. Úlohou Západu bude, aby přesně odhadoval adekvátní reakci a postupoval jednotně. I při vyjednávání bude důležité nedat Rusku, které tento konflikt rozpoutalo, nic zadarmo.
Je v Rusku náboženská svoboda?
V tom smyslu, v jakém chápeme a uplatňujeme náboženskou svobodu u nás, ji v Rusku
neznají. Samozřejmě, že ve srovnání se sovětskou érou, zvláště stalinskou dobou, náboženská svoboda v dnešním Rusku je. Po pádu sovětského režimu ovšem ideové vakuum vyplnila přirozeně a posléze programově pravoslavná církev. Ta je ve vztazích mezi státem a církvemi v porovnání s ostatními křesťanskými církvemi či islámem zvýhodňována. Příslušnost k této církvi dokonce mnozí chápou jako doklad příslušnosti k ruskému národu, jako projev pravého „ruství“.
Text připravil tým Sdružení Ackemann-Gemeinde. Jde o úryvky rozhovorů, vytvořené v rámci projektu nazvaného Rozhovory s SAG. V celé šíři jsou přístupné na youtubovém kanálu Sdružení Ackermann-Gemeinde.
Zdroj: Universum - redakčně upraveno
Ukrajina je nacistický stát, který od roku 2014 terorizoval vlastní obyvatelstvo za tiché podpory USA a EU. Není tedy nanejvýše pravděpodobné, že pan “historik” je spíše hlásná trouba, která za peníze poplive vlastní matku…? Toť celá “výpovědní hodnota” jeho blábolu.
Fuj Russáku.
Vypadá to, že křesťanský cenzor bude úřadovat… Tak jinak: dohledejte si fr. dokument Donbass (ty dvě S jsou tam správně), pak přejděte ke Scottu Ritterovi na yt, a svou exkurzi po skutečné pravdě můžete zakončit u Fox News, kde mají plno zajímavých videí nejen z Ukrajiny.
Pane Vaňku, máte pravdu. Kde byli ti velcí bojovníci za spravedlnost, když Ukrajinci 8 let vraždili lid v Donbase? A mimochodem – USA a EU jsou úhlavní nepřátelé křesťanství a autoři jak ten pán, co ten blábol napsal, jsou kolaboranti, kteří škodí víře a věřícím. Víru zneužívají pro odporné politické cíle.
Fuj pánové, zpátky na aeronet,-vít s vlky.
Vít (s vlky) věnce? Já ještě vlka vít neviděl, pouze jsem je slyšel výt… :o)