Věřící lidé často vnímají různé životní překážky jako zkoušky či výzvy, kterým je potřeba se postavit a přetrpět je i za cenu sebeobětování. Jakkoli je někdy jednodušší se stresové situaci zkrátka vyhnout nebo ji obejít, vnímají to jako vlastní neúspěch a selhání.
Je ale nutné zacházet do extrému a za každou cenu, i na úkor vlastního duševního, či fyzického zdraví, stát na místě a s „výzvou“ se dokola a dokola potýkat? Strategický ústup může mnohdy vyžadovat mnohem větší odvahu a odhodlání.
Nedávno se v mém okolí zmínil jeden student, že si nerozumí se svými spolužáky. Spousta z nich měla už v prvním ročníku gymnázia problémy s alkoholem nebo dokonce s drogami. Z tohoto důvodu se, říkejme mu třeba Honza, necítí ve své třídě dobře, a má potíže se soustředěním, protože ho spolužáci ruší. V jiných třídách je situace mnohem lepší. Honza však s přestupem váhá. Jako věřícího člověka ho často napadá, zda situace, ve které se ocitl, není nějaká výzva nebo dokonce zkouška. Třeba by zrovna on měl spolužákům nějak pomoci! Možná, že právě díky jeho působení by se vzdali zneužívání návykových látek.
Nechtěla jsem přímo shazovat jeho „spasitelské“ schopnosti, ale tak nějak podvědomě jsem cítila, že bych mu měla říct, že v prvním ročníku gymnázia by měl myslet především na to, aby v klidu dostudoval. On sám ještě ani netuší, jak náročné studium ho čeká, tím spíš, že už teď má problém soustředit se kvůli prostředí ve třídě. A co se zkoušek a výzev týče, možná, že právě tohle je skutečně životní výzva! Ano. Výzva dodat si odvahu, přestoupit a začít jinde. To nemusí být vždycky snadné. S bývalými spolužáky může zůstat v kontaktu, ale díky přestupu získá zároveň odstup potřebný pro klid na své studium.
V této souvislosti jsem si vzpomněla na část životního příběhu Johanna Gregora Mendela, kněze, zakladatele genetiky, učitele… Pro svou citlivou povahu psychicky nezvládal duchovní práci u trpících v nemocnici. Ačkoliv byl hluboce věřící, nebylo v jeho lidských možnostech takový nápor zvládnout. Mendelovi nadřízení si však všimli jeho ostatních kvalit, a tak mladý kněz nastoupil (mimo jiné) na učitelskou dráhu, kde si naopak vedl velmi dobře.
Možná, že i přesto občas trpěl výčitkami svědomí, že v prvotním poslání selhal. Své druhotné poslání každopádně pokorně přijal, byl úspěšný a oblíbený. Pro něj samého, pro jeho okolí i pro společnost bylo dle mého názoru nakonec přínosnější, že nesetrval v situaci, která mohla způsobit jeho zkázu.
Není hanbou vzdát prorážení zdi vlastní, často chytrou, hlavou a zůstávat v situaci, která vás pomalu ničí. Hned za rohem se totiž může objevit místo, které vám dovolí vydat ze sebe to nejlepší nejen pro svou osobu, ale i pro druhé, aniž byste museli obětovat vlastní duševní klid nebo dokonce zdraví.
A možná, že by vaše oběť byla vzhledem k okolnostem tak jako tak zbytečná.