Zásadní otázka v souvislosti s lidskými právy se týká opodstatnění jejich platnosti. Proč by měly být směrnice založené na Všeobecné deklaraci lidských práv trvale závazné? Proč by nově zvolená vláda neměla upravit seznam základních lidských práv nebo omezit jejich platnost na některé skupiny obyvatel? Jednou z možných odpovědí je koncept světového étosu katolického teologa Hanse Künga.
Iniciativa Hanse Künga, nazvaná světový étos, je adresována všem věřícím i nevěřícím lidem dobré vůle. Küng tuto iniciativu zformuloval ve stejnojmenné knize, která vyšla roku 1990, a v řadě dalších navazujících textů. Východiskem a rozhodujícím motivem jeho úvah je analýza současné politické, ekonomické a ekologické situace.
Küng komentuje globalizační trendy druhé poloviny dvacátého století, jakož i politické, ekonomické a společenské problémy současného světa, a klade otázku, jak předejít prohlubování mezikulturních napětí. Dále jak zamezit zhoršování ekologické situace, jak řešit ekonomické problémy chudých zemí, jak zajistit univerzální dodržování lidských práv a jak zajistit mírovou koexistenci různých kulturních a civilizačních okruhů v rámci stále se zmenšujícího globalizovaného světa.
V této souvislosti se Küng ptá, jakou roli mohou v prohlubování či naopak řešení nastíněných problémů sehrávat světová náboženství. Východiskem Küngovy úvahy je pozorování, že náboženství měla a mají pro své stoupence obrovský motivační potenciál – a to k dobrému i ke zlému.
Náboženství poskytují motivační a mobilizační zdroje k těm nejušlechtilejším, ale i k nejkrutějším činům, k rozhodnému hájení ale i k otřesnému porušování lidských práv. Vzhledem k tomu, že náboženství v minulosti byla a v současnosti často i jsou jednou z příčin konfliktů a napětí, není možné je na cestě k budoucí mírové koexistenci lidstva a k prosazování univerzální závaznosti lidských práv vynechat. Jsou-li součást problému, musí být i součást řešení.
Projekt světového étosu je tedy pokusem definovat soubor společně sdílených (ač velmi různě zdůvodňovaných) etických hodnot, principů, postojů a zásad, který by zároveň mohl sloužit jako platforma mírové koexistence. Tedy soubor zásad, který odpovídá principům a východiskům Všeobecné deklarace lidských práv, ale na rozdíl od ní těmto principům dává náboženské opodstatnění. V tomto smyslu také nabízí věřícím náboženské důvody k úsilí o hájení lidských práv.
Světový étos nemá být novou ideologií ani synkretickou syntézou jednotlivých náboženství. Hans Küng podobnou syntézu nepovažuje ani za možnou ani za žádoucí. Je ale přesvědčen, že zatímco rozdíly mezi náboženstvími jsou zřejmé a nápadné, dosud bylo jen málo pozornosti věnováno tomu, co mají náboženství společného, zejména v oblasti pravidel mezilidských vztahů, tedy v oblasti, která s lidskými právy těsně souvisí.
Na věroučné rovině se jednotlivá náboženství zcela evidentně rozcházejí, naproti tomu na rovině etických ideálů existuje velmi významná vzájemná shoda. Küng je přesvědčen, že na cestě k nalezení náboženského opodstatnění lidských práv nemáme a nemusíme čekat na shodu v rovině věrouky – k takové shodě nejspíš nikdy nedojde.
Naproti tomu na rovině etických hodnot, principů a zásad dalekosáhlý konsenzus mezi náboženstvími existuje a to jakožto východisko pro náboženské zdůvodnění závaznosti a nepodmíněné platnosti lidských práv úplně stačí. Světový étos tudíž není třeba vymýšlet nebo jej vytvořit, stačí tento existující etický konsenzus „objevit“, uvést ve všeobecnou známost, získat pro něj co nejvíc odpovědných lidí.
Nikdo z věřících nemusí relativizovat či oslabovat věroučné jádro své tradice či zrazovat její svébytnost. Ve všech náboženstvích světa totiž najdeme nějakou verzi „zlatého pravidla“ („Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi“. „Co sám nerad, nečiň jiným“). Ve všech náboženstvích také najdeme čtyři etická pravidla, která více méně přesně odpovídají druhé desce biblického Desatera. Právě tato univerzální přítomnost pravidel a zásad mezilidských vztahů, jak je formuluje druhá deska Desatera, je pro Künga nesmírně důležitá.
Úspěch projektu světového étosu pochopitelně stojí a padá s tím, jak širokého přijetí se mu dostane. Ve formulaci světového étosu proto nemohou figurovat přikázání první desky Desatera, týkající se vztahu mezi člověkem (Božím lidem) a Bohem, svrchovaně jednajícím v dějinách Izraele. Chce-li Hans Küng pozvat ke spolupráci i hinduisty, buddhisty či stoupence kmenových náboženství, musí být zásady světového étosu formulovány tak, aby byly přijatelné, platné a závazné i pro ně.
V případě druhé desky Desatera se to daří. Přikázání „nezabiješ“, „nezcizoložíš“, „nepokradeš“ a „nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému“ jsou výslovně uvedena v prohlášení Parlamentu náboženství světa ke světovému étosu, které z iniciativy Hanse Künga podepsalo v Chicagu v roce 1993 na 200 zástupců světových náboženských tradic.
Jak je zřejmé z výše uvedeného, Küng ve své koncepci světového étosu zdůrazňuje přikázání druhé desky Desatera právě proto, že je považuje za univerzální etické zásady, za „abecedu lidského jednání“, vyjadřující obecně platná pravidla mezilidských vztahů a přítomné v podstatě ve všech kulturních a náboženských tradicích. A právě proto jsou tyto zásady vhodné jakožto náboženské opodstatnění závaznosti lidských práv.
Jsou-li přikázání druhé desky Desatera, motivující k respektování lidských práv, přítomna v té či oné podobě v judaismu, křesťanství, islámu, hinduismu i buddhismu, plyne z toho, že žid, křesťan, muslim, hinduista i buddhista mají nikoli sekulární, ale právě náboženské důvody k angažovanosti na poli hájení lidských práv. Hájí-li lidská práva, nezrazují svou víru, ale jednají v souladu s jejími vnitřními principy.
Küng v žádném případě nepovažuje teologické zakotvení přikázání druhé desky Desatera za nepodstatné. Je přesvědčen, že právě náboženské zakotvení zásad a hodnot světového étosu je nesmírně důležité. Pouze náboženské zakotvení dokáže dát etickým pravidlům (a z nich plynoucím lidským právům) nepodmíněnost a univerzalitu – a tudíž i závaznost, těžko nárokovatelnou u pravidel, formulovaných zcela sekulárně, bez odkazu k transcendentnímu horizontu. V tom je také klíčový rozdíl mezi světovým étosem a sekulárně formulovanými soubory lidských práv.
Jedinečnost biblického Desatera nespatřuje Küng v obsahu druhé desky Desatera, ale právě v jejím teologickém opodstatnění, které přináší první deska. Z té vyplývá bytostný vztah pravidel mezilidských vztahů k Hospodinu jakožto jejich zdroji a garantu. Tedy nikoli pouze: „Nezabiješ“, ale „Já jsem Hospodin, proto nezabiješ“. Ne jen „Nepokradeš“, ale „Já jsem Hospodin, proto nepokradeš“.
Desatero je takto podle Künga jedinečné právě specificky monoteistickým opodstatněním univerzálně platného, obecně lidského (a i jinému opodstatnění otevřeného) étosu. Toto specificky monoteistické opodstatnění všelidského étosu či étosu humanity je podle Künga neproblematicky platné a závazné pro židy, křesťany a muslimy (vzhledem k adaptaci Desatera v Koránu, v súře 17,22–38), tedy pro stoupence všech tří abrahamovských náboženství.
Ostatní náboženské tradice nabízejí pro tytéž zásady světového étosu a z nich vyplývající závaznost a nepodmíněnou platnost lidských práv jiná opodstatnění. A to je naprosto v pořádku. Küng bývá někdy kritizován za to, že jeho úsilí o prosazení světového étosu připomíná pošetilou snahu o nastolení utopického světového řádu věčného míru a že ve svém hlásání světového étosu zrazuje či popírá jedinečnost křesťanství. Domnívám se, že obě tyto kritické výtky se zakládají na nedorozumění.
Küng jako křesťan ve svém úsilí o prosazení světového étosu neusiloval o nic jiného než o křesťansky zodpovědný přístup k budoucnosti tváří v tvář globálním hrozbám a děsivému porušování lidských práv v současném světě. Své křesťanské souvěrce vybízel k tomu, aby věrni nejvlastnějším hodnotám a ideálům Ježíšova učení spolupracovali se všemi lidmi dobré vůle (jinak věřícími i nevěřícími) na uskutečňování hodnot Božího království. Nic více a nic méně.
Nejedná se tedy v žádném případě o teologický výprodej ani o zpochybňování jedinečnosti křesťanství. Jedná se o zodpovědný a angažovaný přístup k problémům současného světa, který Hans Küng na rozdíl od některých jeho kritiků považoval za bytostnou součást křesťanské víry.
Světový étos není pošetilý pokus o budování Božího království bez Boha, není to snaha nahradit specificky křesťanskou (a každou jinou) víru globálním kvazináboženstvím. Světový étos není náboženství. Je to občanská iniciativa, která se ovšem pokouší využít a mobilizovat náboženskou motivaci křesťanů, židů, muslimů, hinduistů, buddhistů i jinak věřících tím, že jim přesvědčivě ukáže bytostný soulad mezi nejvlastnějšími hodnotami a ideály jejich víry a angažovaným úsilím na poli hájení lidských práv. Lidská práva jsou křehká, potřebují náboženskou motivaci na své straně, ne na opačné straně barikády.
Autor je vedoucí katedry religionistiky ETF UK a člen redakční rady Křesťanské revue.
Autor: prof. Pavel Hošek