V naší samoobsluze se dost často střídají prodavači. Většinou jsou tam všichni otrávení a nepříjemní. Bojuji proti tomu a zdá se, že účinně. Nahodím vždy konverzační udičku a pak naslouchám. Najednou znám jejich bolesti a začínám rozumět, proč jsou protivní nebo milí. Zjišťuji, že tihle lidi, kteří mi zpočátku připadají hrozní, ve mně probouzejí něco Božího.
Dnes je pátek, můj volný den. Chodím plavat, uspořádám domácnost, dám si po obědě šlofíka a žiju tak nějak v klidu.
Po skvělém plavání – považte, že v bazénu po dobu minimálně pěti minut byli včetně mne asi jen další dva plavci! – jsem si rázovala psí stezkou domů. Přemýšlela jsem o tom, co dobrého uvařím k obědu. Napadlo mne, že asi doma nemáme mléko. A já v tu chvíli dostala strašnou chuť na vanilkový pudink. Mohla bych vstrčit do trouby jablečný crumble a ten pak doplnit vanilkovým pudinkem. Nebo šlehačkou. Vidíte? Měla jsem hlad. Zamířila jsem tedy do malé samoobsluhy na naší ulici, abych koupila něco, co zpracuji do náramných dobrot.
V naší samoobsluze se dost často střídají prodavači. Většinou jsou tam všichni otrávení a nepříjemní. Samozřejmě, že mi to vadí! Očekávám, že bude prodavač nadšen, že já přicházím a chci být obsloužena. Nechápu, že to tak nevidí a nechovají se podle toho. Naprosto mne pohoršuje, když stojím u pokladny a pan pokladní se přes mou hlavu baví se svou kolegyní, která doplňuje zboží v regálu, o tom, co bylo včera v televizi. Nesnáším takové jednání. Bojuji proti tomu. A zdá se, že účinně.
Nahodím vždy konverzační udičku a pak naslouchám. Ten protivný pokladní mi včera líčil, co bude dělat o dovolené, kterou nastupuje příští týden. Bolí ho záda, tak chce absolvovat nějakou rehabilitaci a jít si zaplavat. Možná vyrazí do Maďarska do termálů. Dnes za pokladnou nestál. Zato u pultu s lahůdkami ukazovala svou ztrápenou tvář baculatá kudrnatá paní, s níž jsem si už povídala několikrát.
Jednou jsem se odvážila zeptat, co ji bolí, že vypadá tak smutně. Vyprávěla, že nesnáší práci za pokladnou. Že se nejlépe cítí v lahůdkách, protože je celým srdcem řeznice. Když ji pak přeložili do lahůdek, celá se rozzářila. To byla úplně jiná žena! Radovala jsem se s ní, protože když nakupujete u někoho zářivého, kousek té záře na Vás taky dopadne.
V posledních týdnech ale byla zase smutná. Tentokrát kvůli nemoci své maminky. Postavila jsem se k pultu, poručila jsem si pár kousků hovězího žebra na polévku a poptala jsem se po zdraví její maminky. Minulý týden měla pohřeb. Ach! Jak chcete vyjádřit soustrast v samoobsluze u pultu s lahůdkami? Nemohla jsem ji obejmout, což je asi má první přirozená reakce, nemohla jsem ani plakat, protože za mnou se rychle tvořila fronta dalších zákazníků.
Paní prodavačce byla fronta šumafuk. Potřebovala mi to všechno vyprávět. A tak zatímco mi balila do sáčku kousky hovězích kostí, líčila poslední chvíle života své maminky, jak se spolu stačily rozloučit a pak docela podrobně vyprávěla, jaký byl nakonec pohřeb. Celá fronta pozorně a trpělivě naslouchala. Vzmohla jsem se na několik slov útěchy a prchala k pokladně.
Tam jsem ovšem ještě od paní pokladní dostala poučení o předčasném důchodu a referát o špatné personální politice tohoto obchodu. Vypotácela jsem se z obchodu, v tašce u mokrých plavek a ručníku mě tížil balíček hovězích kostí a litr mléka a v hlavě příběhy, emoce a informace pracovníků samoobsluhy. Doma jsem vybalovala všechny ty věci a ptala jsem se manžela: „Proč mi to všechno ti lidi vyprávějí? Vždyť jsem cizí…“ A on mi řekl: „Třeba je to proto, že jim nasloucháš.“
Možná je to ono. Když nasloucháte, dozvíte se víc, než byste chtěli. Nemůžete pak ty lidi nemít rádi. Znáte jejich bolesti, začnete rozumět, proč jsou protivní nebo milí. Můžete s nimi soucítit, pomodlit se za ně. Zjišťuji, že tihle lidi, kteří mi zpočátku připadají hrozní, ve mně probouzejí něco Božího. Soucit je výrazně Boží, co myslíte?
Autor: Hana Pinknerová
Korektura: Sára Kolomazníková
Jaká pravda, jaká pravda, těžká, ale je to naprosto tak, amen.