Knihu Vzdej se! A žij podle Boží vůle můžete zakoupit na e-shopu nakladatelství Portál.
„Každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu. Otrok nezůstává v domě navždy; navždy zůstává syn. Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni.“
(Jan 8,34–36)
Co se týče rozpoznávání Boží vůle, platí, že aby ji člověk byl schopen rozpoznat, musí být svobodný. Nesmíme být otroky ničeho – svých vášní, světa, ďábla…, zkrátka ničeho. Potřebujeme být svobodní. Ale jak dochází k tomu, že se staneme otroky?
Ježíš nám říká, že každý, kdo hřeší, je otrok. Vím, že je to přesný opak toho, co říká svět. Svět říká, že když chcete konat Boží vůli, znamená to, že se musíte podřizovat ohromnému množství pravidel, která od vás Bůh vyžaduje. A když podle těchto pravidel žijete, je z vás Boží otrok.
V jistém smyslu to také pravda je. Sám dokonce často kážu o tom, že je nutné se stát otrokem Ježíše Krista. Pavel se přímo tímto označením představoval: Pavel, Boží služebník a apoštol Ježíše Krista (Tit 1,1; řecké slovo δούλος [dúlos] lze překládat jako „otrok“ i jako „služebník“; pozn. překl.). Když čteme životopisy svatých, vidíme, že mnozí z nich se stali otroky Ježíše a svaté Matky. Jenže to je otroctví lásky! Je to svobodné otroctví. Je to otroctví, které si vybíráme a po němž toužíme, protože milujeme všemohoucího Boha, který nás velmi miluje.
Po několik let během doby, kdy jsem byl kaplanem na chlapecké škole, jsem rovněž působil jako kaplan na Penn State Behrend College, na kterou v té době chodilo 3 000 studentů. Vzhledem k tomu, že jsem byl „typ sova“ (což do určité míry trvá až dosud), chodíval jsem do Behrend College v jednu hodinu po půlnoci v pátek nebo v sobotu. Všichni chlapci byli totiž v té době vzhůru a já se tam s nimi mohl setkávat. Když jsem tam přišel, hned se rozkřiklo: „Otec Larry je tady! Otec Larry je tady!“ a všichni za mnou chodili a pokládali mi nejrůznější otázky. Jsem velmi rád, když se lidé ptají, protože to svědčí o tom, že hledají Pravdu. A Bůh, který je Nejvyšší pravda, jim může zodpovědět každou otázku.
Nevím, jaká jsou dnes pravidla, ale tenkrát na státní univerzitě, kde jsem sloužil jako kaplan, platilo pravidlo, že student nemohl mít na pokoji nikoho, kdo byl opačného pohlaví, déle než tři dny. Po třech dnech musel host do jiného pokoje. (To ovšem z hlediska morálky není právě vhodná praxe.)
Nacházejí se zde mladí dospělí, kteří začínají poznávat to, o čem si myslí, že je „svoboda“. Mohou si dělat všechno, co chtějí. Nejsou tam rodiče, kteří by na ně dohlíželi a vnucovali by jim pravidla. Mládež je daleko od svých rodin, daleko od všeho ostatního a myslí si: „Mohu si dělat, co chci!“ SVOBODA, že? Spousta těchto děcek také jde a dělá si, co se jim zamane.
Každý z nás má v srdci díru a my se neustále snažíme ji zaplnit. Myslíme si, že když se ji snažíme zaplnit tím či oním (doplňte), budeme šťastní. Ale všechno na tomto světě je jen dočasné.
Když pořádám středoškolské exercicie, začínám svůj zpovědní rozhovor slovy: „Chlapci, my se stále snažíme zaplnit svou prázdnotu. Je to, jako bychom v sobě všichni měli díru, a tu jsme získali, když jsme zdědili dědičný hřích. Dědičný hřích – když Adam a Eva byli s Bohem, byli šťastní a měli všechno, co chtěli, a mohli dělat, co chtěli. Byli s Bohem velice šťastní, a přesto zhřešili – PRÁSK! V jejich srdci vznikla díra a celou dobu se stále snažíme tuto prázdnotu zaplnit.“
Svatá Matka Tereza říkávala, že lidé v Indii jsou tak strašně hladoví, že doopravdy chodí, sbírají psí výkaly a jedí je. My děláme vlastně totéž. Snažíme se vyplnit vnitřní prázdnotu odpadem. Ale odpad ji zaplní jen na chvíli, nakonec je ta díra v nás ještě větší.
Lidé v Americe i na celém světě jsou uvnitř prázdní. Snaží se tuto prázdnotu vyplnit všemožným smetím. To je může naplnit na sekundu, ale nenabídne jim to nic trvalého. Studentům jsem říkával: „Kdo jsem já, abych vám přikazoval, ať přestanete hřešit? Je mi jasné, že většina z vás by stejně neposlechla.“ Takže jsem byl sarkastický a říkal jsem: „Vy si tedy myslíte, že vám to zajistí pití? Jen do toho, pijte, až se z toho pozvracíte. Nebo si myslíte, že vás naplní sex? Tak jo, jděte do toho. Nebo peníze? Myslíte si, že znamenají moc? Ať si myslíte, že je to cokoli, jděte do toho!
Ale já vám zaručuji, že jednoho dne budete ležet v posteli. Možná budete sami, možná ne, ale budete pekelně prázdní.
Nemohu vám v tom zabránit, a dokonce i Bůh vám to umožňuje, protože vám dal svobodnou vůli. Ale já vám zaručuji, že jednoho dne budete ležet v posteli. Možná budete sami, možná ne, ale budete pekelně prázdní. Až takový den nastane, chci, abyste si vzpomněli na toho pupkatého kněze z Erie v Pensylvánii a vybavili si jeho slova: ‚Říkal jsem vám to!‘ Nic, co budete mít v tomto životě, totiž nemůže zaplnit tu vnitřní prázdnotu. Nic. Možná ji zaplní na sekundu nebo minutu, na den, nebo dokonce na rok či roky, ale nakonec budete prázdní, za to vám ručím.
Je to, jako byste měli kbelík s děravým dnem. Můžete do něj nalít, co chcete, ale ono to proteče ven. Peníze – šup, a už jsou pryč. Rozkoše – šup, a už jsou pryč. Pití – šup, a už je pryč. Zkuste jej naplnit. Čímkoli chcete! Jděte do toho! Všechno jím proteče. Na chviličku můžete být šťastní, možná jeden den, možná několik dní či pár let. Ale jak jsem řekl, proteče to dírou ven a vy budete zase prázdní.
Larry Richards je knězem v kostele Sv. Josefa v Erie, v Pennsylvánii, USA. Vystudoval katolickou Gannonovu univerzitu a v roce 1989 složil kněžský slib. Působí jako doprovázející duchovní a také jako kazatel či řečník na různých shromážděních. Založil nadaci The Reason for our Hope (Důvod k naději), která má za cíl šířit evangelium a vzdělávat v katolické teologii. V křesťanském rádiu a televizi EWTN má pravidelné pořady nad otázkami víry i dnešního života křesťanů. Za svůj velký hřích považuje problémy se zvládáním hněvu, absolvoval kvůli tomu i terapii.
Autor: Larry Richards
Zdroj: Nakladatelství Portál
