19. června tohoto roku vydal papež František apoštolský list nazvaný Sublimitas et miseria hominis (Velikost a bída člověka), v němž připomíná čtyřsté výročí narození francouzského matematika, fyzika, teologa, filozofa a spisovatele Blaise Pascala (1623–1662).
Někdo by se mohl zeptat, co nám, lidem 21. století, může říct člověk žijící před čtyřmi stoletími. Blaise Pascal zemřel ve 39 letech a spolu se svými matematickými texty nám zanechal jedno jediné ucelené dílo nazvané Pensées čili Myšlenky. Papež František ve svém listu ukazuje, že Pascalovo dílo a život, který jeden okamžik visel na vlásku, může moderního člověka mimořádně oslovit.
Pascalovy Myšlenky patří k mým nejmilejším knihám. Už jako na dospívajícího chlapce na mě dělaly velký dojem jeho krátké, ne mnohomluvné, k dokonalosti vybroušené úvahy a také jeho pozoruhodný text nazvaný Rok milosti 1654. Text vznikl bezprostředně poté, co se skoro zabil při cestě kočárem a upadl na dva týdny do bezvědomí. Vlastnoruční kopii tohoto záznamu našli po jeho smrti zašitou v jeho šatech. Rok milosti je otiskem jeho dramatického obrácení, které připomíná povolání apoštola Pavla na cestě do Damašku.
Pascal, který byl v té době znám ve Francii, v Itálii a Španělsku svými matematickými, fyzikálními a geometrickými objevy a myšlenkami (po něm byla později pojmenována jednotka tlaku i programovací jazyk), žil jako syn bohatých rodičů poměrně nákladný a světský život. Ačkoliv přišel ještě před svým obrácením do styku s myšlenkami katolických i jansenistických myslitelů, prožité mystické vidění ho nasměrovalo na zcela jinou životní cestu, která až do smrti patřila cele Kristu. A potřebným. A chudým.
V Pascalově obrácení nešlo o ostentativní odvrhnutí nebo popření toho, kým byl a jaké dílo vykonal. Nešlo, tak jak to občas bývá u ještě hořících konvertitů a křesťanů profesionálního duchovního života, o definitivní a hlučný rozchod se světem, s rodinou, s přáteli. I v radikálnosti (a askezi) svého obrácení zůstal Pascal člověkem obývajícím tento svět. Vnitřně potřeboval obhájit pravdu Božího zjevení a sám na sobě dokázat, že člověk nemůže žít bez Boha a hledat štěstí sám, na vlastní pěst, jen pro sebe.
„Všechny dobré zásady jsou na světě; nechybí než je uplatnit,“ napsal. Pascal nepochyboval, že k dobrému uplatnění těchto zásad nám má co říci Písmo a pochopitelně osobní Ježíšův příklad. Francouzský vědec a teolog se stal očitým svědkem zázraků – například jeho sestra byla uzdravena z vážné nemoci. Také ve svém okolí si začal všímat věcí, které odkazovaly ke zdroji Boží milosti a které nebyly kompatibilní s tím, co si o roli křesťanství mysleli mnozí Pascalovi současníci a dříve i on sám.
Když se tatáž milost doslova živelně projevila na něm, začal hájit Boží věci v církevním i světském prostředí, dnes bychom řekli na špičkové intelektuální úrovni, a přitom – jak dosvědčili lidé z jeho blízkosti – byl v otázkách zbožnosti pokorný „jako dítě“. Z tohoto pramene vzešly jeho dopisy a myšlenky, které jsou obhajobou Boha pro člověka, pro společnost, pro tento svět. Zde také vznikla jeho legendární „sázka na Boha“. Napsal o ní: „Vsaďme se, že Bůh je, a zvažme zisk i ztrátu. Uvažujme o těchto dvou případech: vyhrajete-li, vyhrajete všechno, prohrajete-li, neprohrajete nic. Vsaďte se tedy, že je, neváhejte.“
Papež František nedávno hovořil o tom, jak důležité je, abychom si uchovali v paměti okamžik, kdy jsme byli Bohem povoláni k víře, kdy jsme zažili první doteky jeho milosti, první setkání, z něhož se nám – tak jako u lásky člověka k člověku – možná podlomila kolena. Mnohokrát jsem slyšel od lidí, že oni „nikdy nebudou věřit v Boha a chodit do kostela“, protože víra a kostel jsou přece pro ty, kteří si nevědí rady s vlastním životem a jsou slaboši.
Dost podobným způsobem se na věc dívali i komunisti, kteří měli víru za „opium lidstva“ a bez vědomí jakýchkoliv souvislostí opakovali myšlenky některých filosofů, myslitelů a umělců o tom, že Bůh je mrtev. Tak jako mnohokrát před tím se ale Bůh nedal pohřbít a tyhle nevěřící Tomáše si povolal způsobem, z něhož by se dost možná zatočila hlava i Pascalovi.
Bůh nebyl mrtev. To jen lidské srdce připomínalo opuštěný chrám, jenž čeká na lidské zvolání: Bože, zjev se mi a vstup do mého srdce! Lidé lpící na svém rozumu, na šablonovitém myšlení, na představách o světě, jenž vznikl nahodile a je spravován neosobními přírodními zákony, se nakonec při dobrém duchovním vedení a rozlišování stali skvělými Ježíšovými učedníky. Někteří mu dokonce začali sloužit v kněžských či kazatelských povoláních.
Neplní-li člověk Boží vůli, splní se Boží vůle na něm. To platí pro každého z nás. Četbou Pascalových Myšlenek se můžeme naučit poctivosti kritického myšlení, k němuž je křesťan svým přivtělením ke Kristu povolán. Snad nikdo víc než křesťané je totiž povolán rozplétat Boží hádanky, nahlížet do hlubin vesmíru a Stvoření, dívat se pod povrch věcí tak hluboko, až se nám vyjeví krása, která tam byla skryta, ale po milióny let čeká právě na nás. Na vás. Na tebe.
