Lidé toužící po duchovní náplni svého života se dnes nehrnou do kostelů a raději volí jiné alternativy. Jedním z důvodů může být i to, že v záplavě špatných zpráv hrnoucích se ze zpravodajských kanálů potřebují slyšet i nějakou dobrou. Místo toho se však v kostele dozví, čeho všeho se mají vyvarovat a co dělají špatně.
Přestavte si, že celý týden plníte své povinnosti. V práci se můžete přetrhnout, a přesto na vás šéf nebo kolegové vždycky něco najdou. Na bytě pořádně uklidíte, ale spolubydlící uspořádají bujarou oslavu, takže výsledky vaší práce nejsou pod vrstvou drobků a plechovek od piva skoro vidět. Ráno pomůžete staré paní z tramvaje a odpoledne mladé s kočárkem. Tak to jde celý týden, včetně víkendu. Snažíte se jednat smířlivě, diplomaticky, a to i přesto že některým lidem by spíše prospělo vykázání do patřičných mezí. Nechcete však vyvolávat konflikty, takže se raději stáhnete.
A pak přijde neděle. Těšíte se na milé slovo z kazatelny, ať už přímo nebo online, a co se na vás vyvalí? Člověk je hříšný. Nehřešili jste náhodou v poslední době nějak moc? Prokazovali jste dostatečně milosrdenství? Nesmýšleli jste špatně o svém bližním? A pokud se vám něco povedlo, nepropadli jste hrdopychu ve vlastní schopnosti? Dokázali jste sice skvěle naplánovat spoustu věcí, ale pozor! Člověk míní, pán Bůh mění, takže nezapomínejte na to podstatné. A pokoru především.
Začínáte pochybovat, jestli zrovna tohle je ten nejlepší způsob, jak trávit nedělní dopoledne. Celý týden si připadáte jako spráskaný pes a v neděli dostanete naloženo ještě víc. Většinu svého času jste nuceni věnovat ostatním, ať už z ekonomických, společenských nebo jiných důvodů. A děláte to rádi. Jenže práce s lidmi vyžaduje často nadlidské úsilí a velkou dávku sebezapření. Jelikož nejste pán Bůh, úplně přirozeně vás to občas vyčerpá. Toužíte po milém slovu, nějaké dobré zprávě v záplavě těch špatných – evangelium je přece dobrá zpráva. A co dostanete? Kázání o pokoře, pýše nebo chamtivosti.
Všude kolem je tolik dobrých lidí, kteří jsou skoro na dně svých sil, unavení prací pro druhé, někteří to dokonce přehánějí tak, že by jim prospělo připomenout si, že mají sice milovat bližního svého, ale taky sebe samého. A zrovna u nich nehrozí, že by to způsobilo příval nezdravé hrdosti nebo dokonce pýchy.
Představte si nevěřícího člověka, který jde kolem kostela v průběhu bohoslužby, zvědavě nahlédne dovnitř, v očekávání nějakého pro něj nevšedního duchovního zážitku. Se zájmem se zaposlouchá a po deseti minutách vyčerpaně odchází. I to je bohužel, realita. Pozvala jsem k poslechu jedné katolické bohoslužby svou kamarádku. Nechápala, proč dobrovolně podstupuji takovou „šikanu“. Věřícímu člověku to možná tak nevyzní, ale pokud je zájmem oslovit i posluchače z řad nevěřících, bylo by možná lepší zvolit trošku smířlivější formu výkladu Písma svatého.
Tento problém není vůbec nový, naopak. Spíše přetrvávající. Nad něčím podobným si s nadhledem posteskl už před třemi sty léty např. Ch. L. de Montesquie ve svých Perských listech, které z důvodu kritiky církve vydal radši v zahraničí: „Všechna náboženství jsou velmi na rozpacích, když jde o to podat představu radostí, které jsou předurčeny těm, kdo dobře žili. Snadno poděsí zlé dlouhou řadou trestů, kterými jim hrozí. Ale když jde o lidi ctnostné nevědí, co jim slíbit.“
A přitom v Bibli je tolik dobrých zvěstí, poselství a příkladů k pozitivnímu zamyšlení. Evangelium přece znamená dobrou zprávu. Jak by bylo povzbudivé slyšet častěji, že si Bůh váží mé snahy, že vidí mé dobré skutky, je hrdý na mou lidskou odvahu a váží si mé víry. Bylo by pěkné častěji připomínat, že náš vztah s Bohem není jednostranný, a že i on má co nabídnout. Možná, že tohle by byla jedna z cest, jak zaplnit kostely, ale hlavně společnost těmi lepšími zprávami. Pochvala a odměna přece nejsou hřích.
Pochvala patří do kostela i do života ❤️ díky za super článek.
Krásně napsané