V mé roli terapeuta nemám za úkol někoho vést k víře, natož k víře, jakou zastávám já sama. Pro to si do terapie klient nepřichází. Vztah s Bohem je pro život člověka možnost. Když se to stane toužebnou, láskyplnou nutností, je to dar, zmiňuje v rozhovoru psychoterapeutka a hostka letošního festivalu UNITED Kateřina Vávrová.
Jaké jsou nejčastější výzvy, se kterými se vaši klienti potýkají? Jaké terapeutické metody využíváte ke zpracování a uzdravení zranění a traumat z minulosti?
Každý z nás si během života nasbírá různé zkušenosti, které ovlivňují, jak se chováme k sobě samému a k druhým. Nejobecněji řečeno si všichni z minulosti přinášíme to, jakým způsobem přijímáme sebe sama. Zdali jsme k sobě laskaví a mírní, nebo si vnitřně nadáváme. Každá zkušenost, která nás zranila a jejíž zranění se nezhojilo, může napáchat paseku. Projevit se to může třeba v tom, že nedůvěřujeme druhým, začneme se lidem vyhýbat, trestáme svoje tělo, bojíme se budoucnosti. Mí klienti si přinášejí takové symptomy a společně sledujeme, jak fungují a jaké vztahy je zásadně ovlivnily.
A jaké metody používám v terapii? Každá terapeutická škola má trochu jiné „nářadí“ ve svém terapeutickém kufříčku. Je všeobecně známo, že každá škola nakonec léčivá je, byť za pomoci trochu jiných nástrojů. Já sama jsem terapeutka integrované psychoterapie, ale používám i metody jiných škol, které se mi osvědčily a kterým jsem porozuměla, vyzkoušela je na sobě.
V mém kufříčku najdete verbální i nonverbální techniky s důrazem na pochopení prožívání, zachycení právě prožívaných pocitů. Někdy vás nechám projít se místností, abyste beze slov vyjádřili, jací jste a pak jací byste chtěli být. Jindy přitáhnu prázdnou židli, na niž pomyslně posadíme osobu, s níž je potřeba si něco říct. Jindy jen sedíme proti sobě a já naslouchám vyprávění příběhu, nebo naopak necháme, aby nám posloužilo ticho.. Důležité u všeho je, aby se klient dostal z racionalizace k prožívání, aby zachytil, co se děje v jeho těle, a tím i v jeho duši.
Říká se, že si do dospělosti neseme dialog mezi našimi částmi osobnosti z dětství. Jaký je váš přístup k práci s konceptem vnitřního dítěte? Proč tak rádi lpíme na minulosti?
V rámci své terapeutické školy nepracuji s konceptem vnitřního dítěte, ale vracím se s klientem do dětství, když si to vyžaduje přítomnost. Pokud nás přítomnost táhne k minulosti, je potřeba do ní nahlédnout a prozkoumat ji. Myslím, že to není tak, že bychom s chutí lpěli na minulosti, ale spíše, že nás minulost, ta bolavá, nezahojená a otevřená, někdy i potlačená, dohání. A tak i v přítomnosti žijeme s okovy minulosti na rukou, protože nemůžeme jinak. Je potřeba tento stav s klientem pojmenovávat a minulosti se dotýkat. To znamená mnoho věcí oplakat, otevřít oči a pohlédnout na to, čeho jsem se bál. Chce to odvahu. Odvaha znamená udělat správnou věc, i když se hrozně bojím.
Čelíme šílenému životnímu tempu a tlaku na výkon. S tím se pojí mnoho stresu a úzkostí, jakými způsoby se vypořádáváte ve své práci s úzkostí svých klientů?
Za prvé si uvědomuji, že ta úzkost, kterou cítím, patří klientům. Rozlišuji svoje a jejich prožívání. Pocitů svých klientů se nebojím, přijímám je a vnitřně „kontejnuji“, zpracovávám tak, aby ven vyšlo něco pro klienta snesitelného. Může to být třeba klid, se kterým jeho úzkost přijmu, „nezúzkostním“ se. A když se mi to přece jen stane, tak si to uvědomím a třeba se napiju, lépe si sednu a chvíli se věnuji sobě, minutu, abych pak zase mohla být plně s klientem.
Pamatuji si, že nedávno jsem šla domů se staženým žaludkem, tedy s úzkostí, kterou jsem od klientky nezpracovala. Najednou mne totiž napadlo, že za její stav můžu já. Ale já nemohu za to, jak se k sobě mají mí klienti, jak moc jsou úzkostní a jak málo se jim daří nahlédnout na svoje problémy. Pokud bych si to nedokázala sama uvědomit nebo si s tím zkrátka neuměla sama poradit, bylo by vhodné zajít za supervizorem a zjistit, co se to ve mně vlastně děje. Kdybych během terapií cítila úzkost a věděla, že je moje, že je spojená s nějakou mou nejistotou, zase bych se jí musela věnovat, a to buď sama, nebo se supervizorem či terapeutem. V každém případě ji potřebuji zkoumat a zjišťovat, co mne zúzkostňuje, co mne rozkolísává.
Jak vnímáte roli víry a náboženství v práci duševního světa vašich klientů? Lze z pozice psychoterapeuta podpořit věřícího člověka v jeho duchovním růstu? Jak to ovlivňuje terapeutický proces?
V mé roli terapeuta nemám za úkol někoho vést k víře, natož k víře, jakou zastávám já sama. Pro to si do terapie klient nepřichází. Pro to si má zajít za farářem či kazatelem. Vztah s Bohem je pro život člověka možnost. Když se to stane toužebnou, láskyplnou nutností, je to dar. Ráda bych samozřejmě viděla, jak klient čerpá od Boha moudrost, lásku a porozumění světu. Ráda bych zahlédla, jak díky Bohu plně nalézá sám sebe a dává se Mu k dispozici, aby Bůh skrze nějdělal na světě tolik krásných věcí. Ale to můžu mít akorát v sobě. Je to můj vnitřní postoj, který získávám ze svého vztahu k Bohu. Nepohrdám člověkem, upřímně jej přijímám, záleží mi na něm, a to vše se nějak musí projevit i v terapii. Nemusím říkat slovo Bůh, poněvadž když s Ním žiju, je to vidět a slyšet.
Co je to skupinové schéma?
Teorie skupinového schématu říká, že každý z nás si po celý životnese balík všech důležitých vztahů, od narození až po současnost. Ty nejranější nám ukázaly, jak se vztahovat k autoritám, zdali se vůči nim můžeme cítit v bezpečí, či nikoliv. Později zjišťujeme, jaké je to být mezi vrstevníky nebo být pro někoho autoritou. Časem se také učíme, jaké je to být ve vztahu s erotickým jiskřením. Tyto čtyři kategorie nám pomáhají rozlišovat, kde se kdo z našich známých nachází. Aniž si to uvědomujeme, používáme v životě ty vzorce prožívání a chování, které pro nás byly tehdy nejvýhodnější.
Naše skupinové schéma je s námi vždycky, i když jsme zrovna sami v lese, na pustém ostrově. I tam nás tyto vztahy ovlivňují, neboť díky nim jsme se naučili vztahovat sami k sobě. Ze svého skupinového schématu (souboru všech pro nás důležitých vztahů) totiž můžeme čerpat odměny ale i tresty. Když jsme byli zvyklí na to, že žijeme v laskavém prostředí, kde se měli rodiče rádi a chovali se k nám hezky, takdaleko snáz věříme, že jsme prima lidé, a daleko snáz se nám láska rozdává druhým. Pokud jsme zažili nějaký nedostatek, projeví se to ve vztahu k druhým: budemenepřejícní, více žárliví, neschopní mluvit s druhými, něco od nich požadovat.
Jaký je vliv skupinové dynamiky na proces hojení a růstu klientů?
Když pracujeme terapeuticky se skupinou, vždycky se stane, že klientovi někdo připomene někoho ze skupinového schématu. Začne se proto vůči dané osobě chovat tak, jak je zvyklý v běžném životě. Úkolem terapeuta i celé skupiny je pak napomoci jedinci, aby si to uvědomil. Protože jedině tak je možné se začít vnitřně uzdravovat a měnit.
Spousta lidí prožívá ve světle krizí a klimatických změn ve větší míře strach z budoucnosti. Jak pomáháte klientům nalézt naději a smysl v jejich životě, a to i v dobách nejistoty a strachu?
Je toho určitě víc, než co tady povím. Záleží, v jak velké úzkosti člověk přichází. Někdy je třeba začít jen zklidněním dechu, eliminováním napětí hladkého svalstva. Určitě je třeba své strachy pojmenovávat, čelit jim. A také je dobré vidět, co všechno dobrého nám ještě zbývá – a mnohdy je toho ještě hodně. Člověk je mocný, může si poradit s okolnostmi svého života, s tím, jak bude nahlížet na svůj život.
Jakým způsobem se v terapii zabýváte emocemi? Jak využíváte emocionální regulaci a emoční sebeuvědomění pro podporu duševního zdraví?
V terapii nechávám lidi zkoumat, co zrovna cítí a kde na těle to vnímají. Pak si o tom povídáme. Mnohdy se stává, že lidé neumí vůbec pojmenovat svoje pocity, tak se to krůček za krůčkem učíme. Je důležité zjistit, jak jsem na tom s emocemi, co mi říkají, kam mne vedou. Pak si racionálně zhodnotit, jestli je morální například pokácet sousedovi hrušeň, jen protože se na něj tolik zlobím. Zreguluji se. I přes nepříjemné pocity prostě půjdu a tu práci dodělám, na tom pódiu vystoupím – poperu se se svým strachem.
Jak se postupně buduje důvěra mezi vámi a klienty? Jaké jsou klíčové faktory pro úspěšnou terapii a jakým způsobem integrujete principy víry do tohoto procesu?
To je důležitá věc, důvěra mezi mnou a klientem. Bez důvěry nemáme na čem stavět. Důvěra se buduje tak, že zprvu musím odhadovat, co klient ještě snese a co ne. Co mu už můžu říct a s čím bych měla ještě počkat, protože spojenectví je ještě příliš slabé na to, aby z mých slov měl užitek. Samozřejmě někdy šlápnu vedle, což je přirozené a nezbytné. Pak jde o to, abychom o tom s klientem mluvili. Mohu se omluvit, mohu se vysvětlit, ale především chci slyšet, jak to prožívá můj klient, jak se jej dotýká to, co jsem řekla. Může to být nakonec i dobrá sebezkušenost: pro nás oba. Nacházení toho, kým jsem, jak se chovám v určitých životních situacích a po jakých ustálených scénářích sahám, to je základ terapie.
Důvěra se buduje i tím, že klient je ochotný o sobě vyprávět, nebojí se nebo se aspoň bojí přijatelně, zvládnutelně na to, aby mohl o některých věcech svého života hovořit. Když nabude zkušenost, že jsem jej vyslechla bez odsouzení a s porozuměním, soucitem, upevňuje se naše vzájemná důvěra. Ve mě jako terapeuta i v terapii jako v ozdravný proces.
Někdy se stane, že se důvěra nalomí natolik, že už nejde spravit, a nejlepší řešení je se rozejít. I to je lidské. Mezi terapeutem a klientem se tvoří velmi specifický vztah. Nejsou a nebudou přátelé v běžném životě, ale přibližují se sobě, záleží jim jeden na druhém v terapii. Prožívájí spolu mnohdy nelehké události klientova života. Terapeut o svém životě nehovoří, zato se cele ponořuje do příběhu svého klienta. Připomínám to, protože je někdy užitečné si to připomenout a nevnímat terapeuta jako produkt, který si platím. Ono je totiž pozoruhodné, že i „pouhý“ vztah mezi terapeutem a klientem léčí.
V rámci křesťanského multižánrového festivalu UNITED pro mládež vystoupíte jako hostka v oblasti duševního zdraví a sebepřijetí. Jaká témata dle vás rezonují generací Z?
Nevím, jaká témata rezonují generací Z. Jednak nevnímám mladé lidi v nějaké škatulce, protože mi to nepřijde nějak užitečné. Každý mladý si ke mně přichází s problémem, který se stvořil během jeho unikátního života. Zajímá mne výjimečnost každého příběhu, takže si ani sama pro sebe netvořím obecné závěry o jakési generaci Z.
Jak se lze poprat s konceptem milujícího Boha uprostřed utrpení, proběhlých lockdownů a konfliktů?
Asi tak, že se nechám Bohem milovat navzdory všem lockdownům, úmrtím a strachu.
Kateřina Vávrová je psychoterapeutka s plně ukončeným terapeutickým výcvikem v Integrované psychoterapii (Knobloch), akreditovaným Ministerstvem zdravotnictví ČR. Je členkou České asociace pro psychoterapii.