Byla-li ústředním tématem teologie dvacátého století ekleziologie neboli nauka o církvi, tématem toho našeho je člověk. Teologové Ivana Noble a Tomáš Halík se ve společné knize Kdo je člověk?: Teologická antropologie ekumenicky (2021) zamýšlí nad vnímáním člověka z různých úhlů pohledu. V následujících řádcích spoluautorka představuje hlavní impulsy k jejímu napsání.
Mnozí významní teologové 20. a 21. století tvrdili, že hlavním teologickým tématem minulého století byla ekleziologie. V praxi se jedná o hledání odpovědi na otázku, jak být církví promlouvající do moderní doby. Později se ukázalo, že se tohle téma do značné míry vyčerpalo. Ne že by nezůstaly nevyřešené otázky, ty tady samozřejmě jsou, ale centrální ohnisko převzalo nové téma, a sice teologická antropologie. Otázka nyní zní: Kdo je člověk?
Teologická antropologie vlastně nikdy v dějinách nebyla samostatným teologickým tématem. I když se k ní teologie vyjadřovala, činila tak prostřednictvím christologie, řešilo se například, kdo je Kristus a co to znamená být pravým člověkem i pravým Bohem současně. Vyjadřovala se k ní mariologie, ekleziologie a takhle bych mohla pokračovat. Nicméně jako samostatné téma se nám začíná objevovat až v moderní době, a to často dost problematickým způsobem.
Řada z vás se určitě setkala jak s praxí, tak některými teologickými koncepty, které vycházejí z toho, že se můžeme zalíbit Bohu jedině tehdy, když - domyšleno do důsledků - přestaneme být lidmi. Je to myšlenka naprosto absurdní. Ale určitě znáte různá rčení, že co je lidské, to je špatné. Lidství se ztotožňuje s hříšností, ať katolickým, protestantským nebo pravoslavným způsobem.
Když si vezmeme třeba existencionalismus, jak sekulární, tak křesťanský, vždy se zaměřuje na bezprostřednost lidského prožívání. Na to, jakým způsobem můžeme pracovat s intenzitou svých zážitků, pozitivních i negativních. Posléze se na filosofické straně přidává fenomenologie a Heidegger se svými inspiracemi, které do určité míry byly teologicky zpracovány, ale ne systematicky a systémově, v teologické antropologii. Co to znamená, že jsme vrženi do světa, který je tady, před námi?
Náš svět je zároveň dobrý i zlý. To přece známe z vlastní zkušenosti. A současně ho spoluutváříme. Podílíme se na tom, jak bude vypadat po nás. Vtiskujeme mu svou pečeť. Jednou z myšlenek, které v knize reflektujeme, je to, že je třeba brát v potaz vše. Nemůžeme si vybírat pouze "zbožnější" jevy, a vše ostatní ignorovat. Třeba ekologickou krizi, migraci nebo celou problematiku covidu, do které jsme vrženi, ať chceme nebo nechceme. To by bylo absurdní.
Když půjdu dál, dostanu se přes fenomenologii až k hermeneutice a ke strukturám našeho porozumění. Jednou z inspirací, která prolíná celý náš projekt, bylo ohledat jiné filosofické zázemí a jiné zázemí v sociálních vědách, které by mělo vytvořit podhoubí pro současnou antropologii. Nemám nic ani proti Aristotelovi, ani proti Tomášovi, totéž mohu říci samozřejmě o neotomismu, ale žijeme v trochu jiné době a potřebujeme trochu jiné nastavení. Můžeme se vztahovat k těmto kořenům, ale musíme tak činit kompetentně a současně.
Naším cílem bylo hledat odpověď na otázku, jak mluvit o člověku, abychom překročili svá malá intelektuální či duchovní společenství a mohli se zapojit do širší diskuse v jiných antropologických odvětvích, jako je třeba sociální, kulturní či filosofická antropologie. Abychom našli nějaké společné jmenovatele a zároveň přinesli to vlastní, co máme ve své tradici. Tedy abychom přispěli svými vlastními teologickými nástroji, které budou brát v potaz spirituální dimenzi člověka. Jak toho dosáhnout? Využili jsme příběhy, symboly, rituály.
Pokusili jsme se o novou filosoficko-teologickou propedeutiku, než se dostaneme k samotným teologickým otázkám. Jak je to se stvořením? Kde jsou falešně postavené polarity? Pak jsou ještě obtížnější otázky, na které těžko nacházíme odpovědi. Má člověk rod? Je to nezbytná součást toho, kým jsme? Kde jsou hranice lidského života? Je možné být nečlověkem? Je každý člověk člověkem? Může být robot člověkem? To je otázka, kterou si už v literární podobě kladl třeba Čapek.
Tyhle otázky se nám znovu z nejrůznějších stran vracejí, velmi naléhavě například v některých politických projevech. Když mají najednou někteří lidé a jejich život menší hodnotu než život jiných lidí. Za tím samozřejmě stojí nějaké antropologické předpoklady. Někdy dokonce pokřesťanštěné. Třeba když slyšíme řeči o křesťanských hodnotách, a vypadá to tak, že zřejmě největšími křesťanskými hodnotami jsou xenofobie, netolerance, setkáme se s pravým opakem evangelia.
Jak tedy mluvit o člověku jako o někom, kým jsme? Jak mluvit o neoddiskutovatelné hodnotě lidství každého člověka? A zároveň jak mluvit o tom, že my do toho plného lidství dorůstáme, my všichni, každý z nás? Člověk je Boží obraz a postupně se stává Bohu podobným. Ale někdy je Bohu také strašně nepodobný. Nežijeme už s představou, že budeme lidštějšími jen díky pokroku. Ale co tu představu může nahradit? Jaká další témata bychom měli rozehrát?
Jak se vyrovnat jenom s takovými zkušenostmi, které známe z těch uplynulých měsíců pandemie, kdy pro nás bylo někdy těžké mít druhé lidi rádi, když se chovali sobecky a nezodpovědně, když ohrožovali další lidi. Když úplně překrucovali, co to znamená svoboda. Jak mít takové lidi rádi, abychom se sami nestali karikaturou lidství, někoho, kdo vlastně pozitivního vztahu k druhým není schopen?
A tak jsme se znovu a znovu vraceli k dalším tématům, jako je téma svobody, téma vztahovosti. Co to znamená, že vztah není jenom něco, co s sebou mohu vzít jako batoh a pak to mohu zase někde odložit, ale že to je něco, co mě utváří od mého vlastního středu. Vztah k Bohu, vztah k lidem, vztah k zvířatům, k přírodě, ke kamenům..., ovšem vztah realisticky postavený, ne jen nějaká romantická fikce.
Tímto směrem můžeme jít dál a mluvit o duchovní dimenzi člověka, stejně jako o dualismu. A o způsobech, jak jej překonat. Jsme zároveň tělem a zároveň lidmi, kteří žijí v těle, ve světě. Dotýkají se nás politická témata, vstupujeme do nich ať chceme nebo nechceme, kompetentně nebo nekompetentně. Jak rozlišovat mezi dobrem a zlem? Mezi tím, co je dobré a lepší, mezi tím, co je horší, ba špatné, úplně v konkrétních událostech? A jak v těchto chvílích využít různé tradice?
Soustředili jsme se v rámci této knihy na křesťanství, na tradice, které jdou daleko do minulosti, ale dodnes jsou užitečné a my je známe z pastorační praxe. Další věc, která nám přišla důležitá bylo, abychom od začátku vedli dialog uvnitř teologické komunity. Nejenom rozhovor mezi katolíky a protestanty, husity, pravoslavnými, lidmi z Církve bratrské a z dalších přilehlých církví, ale třeba mezi biblisty, systematickými teology, etiky. Takový rozhovor je někdy vlastně mnohem obtížnější než mezikonfesní dialog, je však důležitý pro to, abychom otevřeli a pojmenovali to, co by dnes mělo patřit ke studiu člověka.
Samozřejmě je to náš první výkop, je to první větší společná kniha. Jsme si dobře vědomi toho, že některá témata zachycena nejsou, a doufáme, že se objeví někdy jindy. Například se nezabýváme světovým křesťanstvím. Nezahrnuli jsme perspektivu africkou, asijskou, jen částečně jsme zachytili perspektivu latinsko-americkou. Nezabýváme se do detailu vztahem mezi teologií a přírodními vědami, zejména biologií nebo medicínou. Nicméně knížka třeba otevře další debatu, do které vstoupí další autoři se svými otázkami, náhledy a kompetencemi. Budeme tak pokračovat ve společném utváření nového tématu, které si přímo říká o to, aby bylo mezi-náboženské i nad-náboženské.
Text vychází z redakčně zkráceného záznamu příspěvků, které zazněly na Teologicko-antropologickém kolokviu v Emauzském klášteře 16. února 2022
Zdroj: Ivana Noble - Universum (redakčně upraveno)
Foto: pexels-dominika-roseclay
