Nedlouho poté, co Karl Jaspers publikoval Duchovní situaci doby, vyšla Emanuelu Rádlovi malá, dnes už zapomenutá knížka O německé revoluci. O obou myslitelích platilo, že ztělesňují svědomí své země. A oba tehdy nepochybně cítili, že nadcházející čas bude pro Evropu i pro demokracii nesmírně obtížný.
Navzdory časovému odstupu i navzdory obrovské proměně světa, ke které mezitím došlo, bychom dnešní situaci mohli popisovat podobnými slovy. Dosavadní rovnováha světa se hroutí a stále častěji přicházejí nové krize; čeká nás obtížný čas. Jak moc se výzvy, před kterými stojíme, principiálně liší od tehdejších? A je vůbec pravděpodobné, že by text málo známého prvorepublikového filosofa mohl obsahovat zásadní poselství k dnešku?
Rádlova knížka mě oslovila už jako studenta a od té doby se k ní opakovaně vracím. Její hlavní myšlenku si shrnuji následovně: Rádl je přesvědčen, že krize, před kterou Evropa stojí v roce 1933 a která se v Německu zhmotnila uchopením moci Hitlerem, nemá původ – řečeno dnešním jazykem – v žádné Hitlerově superschopnosti, nýbrž ve slabosti liberalismu, který je vládnoucí politickou ideologií Západu. A že liberalismus není ve své podstatě nic jiného než rafinovaná repríza známé sofistické teze, že člověk je mírou všech věcí.
Dnes už – až na malé výjimky – netrpíme sklonem přeceňovat Hitlera nebo nacistickou ideologii, jakkoli příchylnost k jistým východním mocnostem není tak vzácná. Důležitější je ale Rádlova pointa s liberalismem, i když může leckoho dráždit. Vždyť liberalismus vnímají slušní lidé jako potřebnou záruku svobody proti nejrůznějším diktátorským režimům, jako něco pro západní civilizaci zcela zásadního, co nesmí být obětováno. Pokrokovější intelektuálové či aktivisté pak nanejvýš liberalismu vyčtou, že je příliš tolerantní či ne dost „probuzený“, když smířlivě hájí svobodu i v případě společensky tradičních, ale z pokrokového hlediska již neakceptovatelných praktik, nicméně i pro ně zůstává liberalismus přirozeným myšlenkovým východiskem.
Co je tedy liberalismus? Jak mu rozumí Rádl a jak mu rozumíme my? V rámci krátkého textu nenabízím žádný rozbor teorií a směrů – pro uvažování o společenských souvislostech by stejně nebyl podstatný. V aktuálních otázkách dneška jde mnohem víc než o teorie o to, jak liberalismu rozumějí běžní lidé. Tedy ne jako politologickým koncepcím, ale jako žité realitě, kterou máme na Západě takříkajíc „pod kůží“. A v tomto velmi širokém, protože víc žitém než reflektovaném výměru, jenž se ale významně propisuje do našich konvencí a do toho, co intuitivně pokládáme za „přirozené“, se dá liberalismus popsat zhruba takto:
Je to přesvědčení o jedinečné hodnotě každého lidského individua a o důležitosti jeho svobody, s níž si hledá životní cestu, která právě jemu vyhovuje. Člověk z hlediska tohoto praktického liberalismu se rozhoduje sám, nenechá se utiskovat názory jiných lidí a naplňuje své autentické potřeby, které mohou být velmi různorodé. Jediné omezení, které je mu uloženo, představují autentické potřeby dalších lidí, na které naráží. Základní hod- notou liberalismu je proto svoboda, a to svoboda zbavující jedince útlaku, který by mu znemožnil realizovat svou vlastní vůli. Člověk je hegemon, byť v rámci omezené působnosti, ohraničené tím, že stejnými hegemony jsou i druzí, a tato individuální svoboda (jeho i jejich) má být pokud možno nedotknutelná.
Liberalismus tím pádem není žádná eschatologická idea. Staví se do pozice neutrálního organizačního principu, který každému poskytuje možnost věřit tomu a realizovat to, co sám pokládá za nejlepší, přičemž tak mohou činit všichni; nejen vyvolení. Je navýsost demokratický v novověkém smyslu. Umožňuje vzájemný respekt a toleranci mezi lidmi nejrůznějších názorů a vyznání a dovoluje jejich mírové soužití. V tom spočívá nezanedbatelný společenský přínos liberalismu.
Jenže, a tady už se dostáváme k Rádlově kritice, vztah liberálního individua ke společnosti zároveň představuje vážný problém, protože vede k anarchii, k odmítnutí jakékoli vnější autority. „Anarchické podceňování závazků individua ke společnosti je posledním slovem liberalistického učení o individuu od přirozenosti svobodném; je to karikatura autonomního občanství. Rozšířilo se šílené domnění, že jednotlivec sám o sobě vzatý jest suverénním pánem a že nad ním není žádného vyššího zákona. (...) Vedle anarchismu aktivního, který pumami a náhlými převraty chtěl osvobodit lidstvo ode všech vlád a který je dnes bez významu, vládne anarchismus daleko destruktivnější, který žije v přesvědčení, že každý zákon je hned předem podezřelý z omezování osobní suverenity. (...) Anarchista nevěří vůbec v zákon; pro něho jest i učení, že dvě a dvě jsou čtyři, násilím na svobodě.“ (Rádl, E., O německé revoluci, Masarykův ústav AV ČR, 2003, s. 70–71)
Leccos z toho, co Rádl popisuje, pozorujeme také dnes. Proč se tomuto anarchismu nelze vyhnout? Protože liberalismus se opírá o specifický předpoklad individua jako objektivní – Rádlovými slovy přírodní – danosti, která je poslední mírou a která si nárokuje uznání. „Stačí, že člověk jest, jsi povinen ho respektovat takového, jaký jest; má právo žít svým způsobem, dokud neruší zájmů jiných lidí.“ Z tohoto předpokladu pak na základě poněkud primitivní, ale všem srozumitelné logiky vyplývá domněnka, že i „společnost lidská je jen kombinací snah jedinců; jako jest hmota složena z atomů a má vlastnosti, které jsou jen důsledkem vlastností atomových“. V důsledku pak „přesvědčení lidské (...) nemá a nemá mít tvůrčího významu pro společnost,“ jinak by totiž mohlo být zdrojem nežádoucí indoktrinace či útlaku, „nýbrž že skutečnou moc mají mít jen vlastnosti lidí a podmínky okolí,“ tedy právě jen objektivní danosti, proti kterým nelze nic mít. „Neštěstí naší doby je v tom, že liberálové soustavně ubíjeli víru v poslání člověka na tomto světě; brali nám smysl našeho života a učinili z nás pouhé přírodní objekty.“ (s. 30–31)
Uveďme rovnou, že Rádl zastává jiné, s liberálním atomismem neslučitelné pojetí. Podle něho „má každý člověk poslání na tomto světě; není to jen nahodilý zjev, jednání lidské nemíří do vzduchoprázdna, nýbrž vztahuje se na jiné lidi; jedinec bez společnosti, bez rodiny, bez vlasti, bez církve, bez státu není pravým člověkem. Ale i naopak, společnost, národy a státy žijí jedině touto spoluprací jednotlivců“. (s. 31)
Ani národ podle Rádla není přírodní jednotka, jejíž jsme organickou součástí a již bychom prostě měli vzít na vědomí, ale „národ, dílo ducha, se vznáší nad hmotou tohoto světa jako cíl, jako míra věcí, jako to, co má být“. (s. 45) „Člen národa, občan, nade vše staví svoji čistou duši; ve svém svědomí musí mít pořádek s národem; svoji lásku k národu měří mírou pravdy, spravedlnosti, mírou lidství.“ (s. 46) „Národ, stát, vůbec politika patří do té říše, kde člověk jest svobodným pánem svých instinktů a svých přírodních vlastností; není to krev, je to duše; není to barva pleti, je to míra pro naše činy.“ (s. 79)
Otázka národa byla v roce 1933 přirozeně více než aktuální. Téma je ale obecnější – co má být skutečnou mírou pro lidský život a k jakým důsledkům vede, když člověk tuto míru odvozuje z objektivních daností?
Danosti u většiny z nás mají po většinu života emoční povahu, jsou v podstatě biologické a žádají si uspokojování potřeb. Můžeme to činit kulturně více nebo méně přijatelnými způsoby, ale bez úsilí tyto danosti překračovat a řídit se ještě jinou autoritou než diktátem potřeb lidský život nutně upadá. Liberalismus takové překračování sice nevylučuje, z jeho hlediska je to ale okrajová, čistě soukromá aktivita, plod individuálních potřeb konkrétního člověka. Není překvapivé, že liberalismus ještě relativně dobře funguje v ekonomických souvislostech, kde je ve hře právě jen zabezpečení individuálních potřeb, ale všude tam, kde jde o duchovnější otázky, končí v jednorozměrnosti.
Dnešní liberální životní přístup přivádí každého z nás k neustálé starosti o to, abychom se cítili dobře. Rozšířenou životní strategií je optimalizace toho, co k nám přichází, přičemž za legitimní cíl se pokládá „udělat si to hezké“. Sama svoboda už dávno přestala být duchovní skutečností, kterou bychom sami sebe poměřovali a o kterou bychom usilovali; svoboda dnes není víc než pocit, že na nás nikdo netlačí; ostatně běda, kdyby tlačil! Svoboda už není něco, čeho bychom se, jak říkával Ladislav Hejdánek, museli odvažovat; svoboda je široce dostupná samozřejmost, aspoň v našich končinách. A pečlivě si ji hlídáme. Pozoruhodné je, že liberalismus v tomto širokém smyslu představuje univerzální hodnotu, ke které se svou životní praxí hlásí nejen liberálové, ale také konzervativci nebo levicoví progresivisté.
Snad ještě některým křesťanům může liberalistické oceňování jedinečnosti lidského individua připadat podezřelé. Již zmíněný Ladislav Hejdánek kdysi vedl následující polemiku s Milošem Rejchrtem: „Souhlasím s tím, že každý člověk je povolán k jedinečnosti a nenahraditelnosti, každý je pozván k tomu, aby se stal osobností, aby se stal ‚duší‘. Ale vůbec nesouhlasím s tím, aby se každý za jedinečného a nenahraditelného prostě považoval, aby se jeho jedinečnost a nenahraditelnost prohlásila za hotovou věc. (...) Otázka není, zda každý člověk je jedinečnou a nenahraditelnou bytostí; zcela jistě není. Otázkou je, jak se takovou jedinečnou a nenahraditelnou bytostí může a má stát.“ (Hejdánek, L., Reakce na článek Miloš Rejchrta, in: Dialogy, roč. II, Praha/Brno, 1978, č. 6–7, s. 10–11)
Rozměr budoucnosti, o kterém Hejdánek mluví, se ovšem z našeho myšlení vytratil. Respektive pod budoucností si častěji představujeme extrapolaci současných objektivních daností, obvykle spojených s vývojem technologií. Ptáme se, jak budou objektivní danosti vypadat, až dospějeme z časového bodu X do časového bodu Y. Rozměr pravdy, před 30 lety ještě silně promlouvající, jsme si zase zúžili na rozlišování mezi objektivními fakty a tzv. fake news. V diskusi mají zaznívat jen fakta, domníváme se. A namísto pěstování odpovědnosti a důvěry se zaměřujeme na budování vysoce sofistikovaných systémů, dokonale zabezpečených proti jakékoli lidské chybě. Liberalismus se stal pozoruhodně úspěšným pokusem nalézt v přítomné lidské subjektivitě novou objektivitu, základ, kterým lze poměřovat vše.
Kdyby tu s námi Rádl dnes byl, tázal by se nejspíš takto: Obstojí tváří v tvář nadcházejícím krizím tato individualistická civilizace, plná neotužilých a sebestředných lidí, zaměřených na svůj emoční komfort, která se navzdory čím dál větší duševní stejnosti utěšuje tím, jak jsme všichni jedineční a nenahraditelní? Odkrývá liberalismus nějakou skutečnou „transcendentální objektivitu“, ukrytou v hlubině lidských duší, spolehlivý kompas, kterým se lze řídit? Nebo spíš představuje z hlediska budoucnosti neperspektivní ideologie jakousi demokratizovanou verzi antické sofistiky, které se prostě jen nedokážeme vzepřít a překonat ji?
Autor vystudoval matematiku na MFF UK a postgraduálně filosofii na FF UK, je člen Archivu Ladislava Hejdánka a působí jako ředitel IT společnosti Člověk v tísni.
Autor: Václav Tollar
Dobrý den,
přečtěte si knihu Larry Siedentop: Inventing the Individual.