Mezi sekulární společností a křesťanskými církvemi nelze narýsovat pomyslnou hranici, jako by šlo o dva naprosto odlišné světy. Oba jsou v něčem rozdílné, v něčem se prolínají, v něčem jsou dokonce stejné. Některá církevní společenství mají v oblasti sexuality na své členy vysoké, leckdy jen těžko splnitelné mravní nároky.
V některých církvích často panují dvojkolejné nároky ohledně přístupu k lidské sexualitě. Přísnější požadavky se týkají lidí v duchovenských povoláních (faráři, kazatelé, řeholníci, biskupové, teologové). Jakási soft verze sexuální etiky se pak týká laiků. Není snadné tohle vysvětlit mým přátelům, kteří si vůči církvím udržují určitý odstup.
Dodnes se v církevním životě udržuje při životě zvláštní představa, že i sebeodpovědnější přístup k sexualitě a tělesnosti ubírá člověku něco z jeho duchovnosti. Tohle zvláštní augustinovské dědictví dosud ovlivňuje řadu tradičních komunit. Křesťanská kázání někdy vyznívají tak, jako by si člověk musel nutně vybrat jednu z oněch pomyslných spojených nádob – buď bude duchovním, nebo tělesným člověkem. Nic mezi.
Jenže tohle má jen máloco společného s jádrem Kristova vykupitelského příběhu tak, jak nám o něm vypráví evangelia. Snaha rozdělit člověka na dvě poloviny, z nichž hodnotu má jen jedna, ta duchovní, je teologicky mylná. Jde o pohanství s falešnou křesťanskou polevou.
Člověk, který ve křtu zemřel svému bývalému životu, aby nový život získal, věnuje obvykle hodně času a energie rozvoji duchovního života, předně pak životu modlitby. Zvláště konvertité, hořící ještě pár měsíců nebo let po obrácení plamenem horlivců, si občas nevědí rady, co mají se svojí tělesností dělat. To samé se týká těch, kteří se sice rozhodnou pro manželský svazek, ale kolem daru sexuality i pod vlivem přísné duchovní formace jen krouží.
Přitom snaha o harmonizaci tělesné a duchovní složky lidského bytí by měla být na křesťanské úrovni v ideálním případě inspirující pro všechny lidi bez rozdílu. Sexualita není problematická. Problematický je člověk, který s ní zachází. Mám moc rád jeden židovsko-křesťanský pohled na sexualitu muže a ženy, který říká, že takové vzájemné oddání se, jehož principem je láska, je v posledku, a to bez jakékoliv metafory, bohoslužbou.
Záleží pochopitelně na tom, z jakého pohledu se na sexualitu díváme. Těch proměnných je celá spousta – věk, rodina, náboženské vyznání, filozofické postoje a tisíce drobných okolností, které nás od nejranějšího věku formovaly. Svoji úlohu hrají pozitivní nebo negativní, někdy bohužel i tragické zkušenosti s prvními pokusy osobního a vztahového prožívání intimity.
Mám za to, že v části sekulární společnosti, ale také u některých křesťanů, se role sexuality přeceňuje. Proto se můžeme občas setkat s různými projevy spiritualizace sexuálního prožitku. Pokud lze tento druh „zposvátnění“ sexuálního aktu vůbec nějak pojmenovat, obvykle se tak děje prostřednictvím jen těžko uchopitelných a přeložitelných pojmů východních náboženství.
Takový člověk hledá prostřednictvím sexuality a niterného vztahu ke svému tělu sám sebe v božském a božské v hloubce svého bytí. Na úrovni víry a svobodného rozhodnutí, které nikoho nezraňuje, může jít o věci v lecčems inspirující. Křesťanské hledání božského však musí jít hlouběji.
Přeceňování sexuality má bohužel i svoji druhou tvář, a to tehdy, když se sexualita stává smyslem lidského života. Pro některé lidové myslitele je sex podstatou partnerského vztahu, všechno na něm stojí a padá. Zážitkový a rekreační rozměr sexuality překrývá ostatní dimenze vztahu, který by měl být (anebo kdysi dokonce byl) založený na lásce, úctě, komplementaritě, toleranci, ohleduplnosti a něžnosti.
Partner se tak může stát – a nepochybně mnohokrát stává – objektem touhy a technickým prostředkem uspokojení. Pokud už tuto roli není schopen plnit, bývá nahrazen někým jiným, svěžím. Přeceňování sexuality mívá paradoxně na svědomí podceňování druhého člověka. Různé formy zneužívání a sexuálního násilí mají svůj zdroj právě zde.
Nekompromisní postoj k mravním otázkám, který je u nás reprezentován některými proudy církví, stojí naopak za podceňováním sexuality. Není to dávno, kdy se v církvích hovořilo pouze o prokreační čili rozmnožovací dimenzi sexuality. Křesťan má ale milovat druhého člověka jako celek. Pokud se tato láska ovšem týká jen ducha, a ne těla, jak se pak může otevřít partnerské intimitě a milovat druhého jako sám sebe?
Vážné následky na vnímání sexuální etiky má fundamentalistický výklad Bible. Některá křesťanská společenství se nerozpakují nahlížet do oblasti života, která náleží jen dvěma milujícím se lidem. Extrémní exegetické postupy však připomínají spíš výkopové práce, při nichž se jde na sněženku s bagrem.
Mravní rady a maximy typu „tohle smíš, tohle nesmíš!“ nemohou přinést do života křesťanů nic jiného než jen další rozpaky, další nepochopení, skrupulozitu, a nakonec i neúctu k sobě samým. Přitom právě civilní, odvážné a zároveň kritické čtení Písma, které tu bylo pro člověka prvního a je i pro člověka 21. století, umí mezi přeceňováním a podceňováním sexuality najít zlatou střední cestu.
Pokud po ní člověk kráčí, z jeho lidské důstojnosti nic neubývá. Asi nemusím dodávat, že to nejbožštější v člověku se musí spojit s tím nejlidštějším. Výsledkem takového prolnutí je dobrovolné přijetí, darování a prožívání lásky, do něhož samozřejmě patří i tělesné sebedarování. Křesťanským ideálem je proměněný život věčnosti, do níž, jak napsal básník Charles Péguy, vstupujeme už dnes. Jedním z těchto znaků je, že člověk už nebude pod nadvládou pudů, chtíče, těla. Něco z toho můžeme v životě z víry zažívat už tady, na Zemi.
Sexualita vymknutá ze svého smyslu umí krátkodobě kompenzovat leccos, co člověku chybí, nebo přebývá. Umí na čas zahladit jeho zranění, jeho bolest a jeho prázdnotu. V nejhorším případě se stává prodloužením jeho ega, které místo aby dávalo a hledalo přijetí a pohlazení, zneužívá a zraňuje.
Na přeceňování a podceňování sexuality, které ničí osobní a vztahový život, umí v lecčems odpovědět sexuologie, psychologie a psychiatrie. Teologie ani duchovenská povolání tu nejsou k tomu, aby suplovala službu odborníků, jako tu církve nejsou pro to, aby nahlížely za dveře našich ložnic a pitvaly, jak říkal teolog Dietrich Bonhoeffer, ložnicová tajemství.
Na co ovšem mohou poukázat, je centrální motiv života, který na sebe člověk vzal vírou realizovanou ve křtu. Tím motivem je láska. Láska k Bohu, láska k sobě samému a láska k druhému. Pokud člověk neporozumí oné klíčové analogii mezi ním a Bohem, a tedy tomu, že být Božím obrazem a vycházet z jeho podoby znamená milovat, obětovat se a odpouštět, bude jeho sexualita vždycky spíš příležitostí k ukojení, anebo naopak tím, co pro mnohé křesťany patří do kategorie „fuj“.
Také v tom hledejme pramen neporozumění, odporu a nenávisti některých křesťanů vůči těm, kteří se narodili jako homosexuálové či kteří s vynaložením všech sil hledají odpověď na to, proč se jako muž či žena narodili v cizím těle. Hřích nakonec bývá osudovou příležitostí k obrácení, které člověku dokonale změní život. Obvykle k lepšímu.