Pro spoustu z nás se 24. února 2022 změnil svět, když nedaleko českých hranic vypukl masivní válečný konflikt. Z této neočekávané situace vzešla neuvěřitelná vlna solidarity, která zachránila tisíce uprchlíků z Ukrajiny. Jak se jako Češi vyrovnáváme s dlouhodobými výzvami uprchlictví a proč je důležité nepřestávat pomáhat?
Napadení Ukrajiny Ruskou federací bylo něčím v podstatě nepředstavitelným. O válce se mluvilo už několik týdnů předtím, a když jsem se ve středu 23. února před půlnocí díval na hustotu provozu na Google mapách, tušil jsem, že se ráno probudíme do nové reality. Jeden z nástrojů, dokud ho Google na Ukrajině nevypnul, bylo totiž pozorování provozu kolem hraničních přechodů a hlavních silničních tahů v okolí. Vzhledem k tomu, že ve středu večer provoz dramaticky zhoustl téměř na všech silnicích na hranicích Ruska a Ukrajiny, bylo jasné, že se děje něco mimořádného. Kromě vojenské techniky se v podstatě okamžitě daly do pohybu i statisíce vyděšených civilistů, kteří začali prchat směrem na západ.
Protože jsem členem úžasného týmu, který je od roku 2015 intenzivně zapojen do pomoci uprchlíkům na Balkáně a v Řecku, nová uprchlická krize, která se hned od prvního víkendu války začala rychle rýsovat, byla vlastně jen trochu jiným pokračováním toho, co jsme dělali řadu let předtím. Koordinace dobrovolníků, mapování situace v terénu, posílání materiální pomoci, řešení autobusů, vlaků, komunikace s dobrovolníky v Polsku, na Slovensku atd. Desítky telefonátů a zpráv na Facebooku, sepisování reportů. Byl to intenzivní flashback zpět do roku 2015, ale zároveň v řadě věcí jiný.
Na Balkáně jsem osobně nebo nepřímo znal velkou část dobrovolníků, jednalo se o desítky nebo nižší stovky lidí, kteří chtěli pomoci lidem v nouzi v Maďarsku, Srbsku nebo v Řecku. Pomoc lidem prchajícím z Ukrajiny byla obrovská. Desítky tisíc lidí s dobrými úmysly chtěly pomáhat, poskytnout peníze, auta, oblečení nebo potraviny, později i ubytování a další asistenci.
Vlna solidarity byla ohromující a o několik týdnů předběhla státní úřady, které se koordinovaly v podstatě až začátkem března. Koncem února bylo běžné, že Ministerstvo dopravy vypravilo mimořádný vlak z Polska, ale neřeklo o tom Ministerstvu vnitra ani hasičům a dobrovolníci – jejichž jádro a vedení často tvořili „veteráni z Balkánské krize“ – narychlo zajišťovali základní pomoc na českých vlakových nádražích.
Češi zachránili Česko
Po několika týdnech plných adrenalinu a probdělých nocí začínalo být jasné, že téma uprchlíků z Ukrajiny nezmizí během jara nebo léta, a pokud se pomoc běžencům nezačne poskytovat systematicky a koordinovaně, většina dobrovolnických skupin a aktivit skončí vyčerpáním, protože není reálné v tomto tempu pomáhat zdarma a ve volném čase. Koncem března jsme proto v Pardubicích začali přemýšlet, co s tím.
Rozhovory s neziskovými organizacemi a lidmi, kteří k tématu mají co říct, vedly k založení nové neziskové organizace – komunitního centra pro uprchlíky. Cílem bylo poskytovat udržitelnou, systematickou a dlouhodobou podporu ukrajinským uprchlíkům tak, aby nepropadli sociální síti našeho státu a aby tuto sociální podporu v ideálním případě vůbec nepotřebovali. Bylo opět ohromující a fascinující, že se podařilo zajistit prostředky na několik pracovních úvazků v řádu několika milionů korun během několika málo měsíců.
Téma pomoci Ukrajině a jejím obyvatelům rezonovalo ve všech vrstvách společnosti napříč politickými názory. Člověk v tísni v roce 2022 vybral na darech asi dvě miliardy korun. Bez soukromých prostředků by bylo nemožné, aby pomoc ukrajinským uprchlíkům dopadla dobře. Státní instituce jsou z principu pomalejší a jejich pomoc trvá dlouho a je málo flexibilní. Pokud by česká společnost nezareagovala touto okamžitou vlnou pomoci plnou adrenalinu, tisíce Ukrajinců by skončily na ulicích ve stanech a Putinovi by se podařilo způsobit humanitární katastrofu v srdci Evropy.
Dlouhodobá pomoc je složitá
Od začátku války přišlo do České republiky přes 500 tisíc ukrajinských uprchlíků, z toho asi 350 tisíc u nás stále zůstává. Třetina z nich si našla stabilní zaměstnání, i když většinou v oborech, které neodpovídají jejich kvalifikaci. Přesto zde stále zůstávají desítky tisíc lidí, kteří jsou traumatizovaní, mají psychické nebo jiné zdravotní problémy, mnoho dětí a dospívajících nemá možnost chodit do školy, ani se jinak zapojit do běžného života.
Ukazuje se věc, která je naprosto normální, ale přesto stojí za to s ní bojovat a vykročit z normality. Ve vztahu dvou mladých lidí funguje prvních několik měsíců naprostá zamilovanost. Vztah funguje téměř automaticky, není potřeba do něj příliš investovat vědomě, tělo produkuje hormony zamilovanosti v takové míře, že člověk žije v nekončící euforii a dobré náladě.
Pokud má ale vztah vydržet dlouhodobě a překlopit se třeba i v manželství, po jednom nebo dvou letech je potřeba začít vědomě vztah budovat, řešit komplikace, vyrovnávat se s problémy, uzavírat kompromisy a překonávat vlastní pohodlnost. Něco podobného pozoruji po roce a půl války a pomoci uprchlíkům i v české společnosti. Na válku i uprchlíky jsme si do jisté míry zvykli. Sledujeme zprávy z relativně vzdálené fronty, na ulicích a v obchodech potkáváme Ukrajince, na silnicích vidíme ukrajinské SPZ.
Když se snažíme získávat podporu pro naše komunitní centrum, které každý měsíc pomáhá několika stovkám lidí s různými problémy, je to čím dál komplikovanější. Nadace a velké firmy postupně omezují nebo úplně ruší svou podporu na téma Ukrajiny, státní příspěvky jsou zásadně omezené a nedostačující. Většina lidí se musela dříve či později vrátit k řešení svých vlastních problémů v práci, soustředit se na zajištění rodiny nebo zaplacení hypotéky. Je to naprosto pochopitelné.
Na druhou stranu je ale klíčové si uvědomit, že potřeba pomáhat nezmizela jen proto, že potřební nejsou tolik vidět a dostávají se více na okraj naší společnosti. K celé věci samozřejmě nepomáhá, že se na tématu pomoci Ukrajině snaží získat body někteří extrémní politici typu Tomia Okamury a pokouší se vytvořit konflikt mezi námi a jimi. Myslím, že je podstatné si uvědomit, že nejsme „my“ a „oni“, jsme pouze my, obyvatelé České republiky. Rozdíl je jen v tom, že my jsme nemuseli opustit všechny naše jistoty a vydat se do neznáma.
Pokud se budeme dívat kolem sebe a jakýmkoliv způsobem podpoříme naše ukrajinské spoluobčany – materiálně, finančně, dobrovolnicky – nakonec docílíme toho, že nebude potřeba pomáhat. Nedává smysl a není racionální nechat se vtáhnout do falešného dilematu, jestli se starat o sebe nebo o někoho jiného.
Periláku, a kd jste byli od r. 2014. Když Ukrofašisté vraždili na Donbase, v Oděse ….. Alej andělů ti nic neříká ? Ty pomáháš dětem vrahů SS, ktaří vraždili od babího Jaru přes Slovensko až do ČR. Divize Galizien. A ještgě dnes jim tleskáte = propagujete !!
Neziskovky jsou příživnické organizace, no a tady se jeden ,,neziskový” parazit odkopal…
Kde pak. Není to neziskový parazit, ale člověk se srdcem pro potřebné. A to jsou mj. Ukrajinští uprchlíci. Více podobných autorů a článků!
Blahoslaveni chudí duchem…