Minulý týden se objevilo tolik událostí, které by stálo za to komentovat, že mi bylo zatěžko vybrat jen jednu. Většina z nich se přitom týká demokracie. Tento „nejlepší ze špatných způsobů vládnutí“ se snaží dát stejný hlas všem, což ovšem v delším časovém úseku nutně směřuje k průměrnosti.
Nový předseda sněmovny reprezentantů Kongresu Spojených států amerických letos vyhrál volby až v patnáctém kole! Něco podobného se údajně stalo naposledy ještě před americkou občanskou válkou, pamětníci této události opustili tento svět už dávno. Ve Washingtonu se tedy odehrálo cosi mimořádného, co by mohlo a možná i mělo zaujmout i nás v centrální Evropě.
Americké události totiž ledacos vypovídají i o demokracii samotné. Tu jsme si jako příslušníci západní civilizace zvykli ctít, možná až uctívat. Snadno zapomínáme, že jde o špatný způsob vlády. Ano, je to ten nejlepší ze špatných způsobů vládnutí, pořád ale způsob špatný. Nejhorší na celé věci je, že nic lepšího nemáme.
V čem tedy spočívá hlavní úskalí demokracie? Dává přece lidem možnost, aby si o záležitostech svého života rozhodovali sami. Je to tak ale opravdu? Opravdu máte pocit, že všechny okolnosti svého života máte ve svých rukou? Asi se shodneme, že nás mnoho věcí přesahuje, události se vymykají naší kontrole, mnohdy to vypadá, že jsme jen hříčkou v rukou bohatých a mocných, kteří si s naším světem pohrávají.
„Proklet buď muž, který doufá v člověka, opírá se o pouhé tělo a srdcem se odvrací od Hospodina,“ připomíná prorok. Je bláhové čekat od politiky víc, než může dát. I politik je pouhý člověk. Nemůže víc, než mu jeho lidství dovolí. Není a nikdy nebude Bohem.
Demokracie se pokouší najít a využít to nejlepší, co v lidech je. Biblická kniha Přísloví mluví o užitečnosti velkého počtu rádců. Ve stejné bibli ale čteme i příběh krále Achaba, v jehož případě Hospodin dovolil, aby se zlá síla stala „zrádným duchem v ústech všech jeho proroků“. Achab měl mnoho rádců, ale jen jediný – prorok Míkajáš – mu tehdy zvěstoval skutečné slovo Hospodinovo. Král však poslechl většinu a v bitvě padl.
Moudrost neroste s počtem rádců, ale s jejich kvalitou. Demokracie chce dát stejný hlas všem, což v delším časovém úseku nutně a nevyhnutelně směřuje k průměrnosti. A na průměrnost v konečném důsledku doplatí všichni. Dá se tomu nějak vyhnout? Ano, chce to jen mít v čele státu osvíceného monarchu, který bude naslouchat moudrým rádcům. Takového ale nemáme, a i kdybychom ho nakonec našli, s největší pravděpodobností by neměl svou vládu komu předat.
Zbývá nám proto jediné, držet se rady Mojžíšova tchána: svěřovat moc lidem, kteří vědí, že nikdy nebudou mít poslední slovo a že nad naším světem stojí ještě vyšší autorita, ta Boží. Lidem důvěryhodným, kteří nenávidí úplatek, což v praxi znamená, že nehrají jen za sebe, za svoji rodinu ani za svůj kmen.
Taková volba ovšem z druhé strany předpokládá, že rezignuji na ideál, že přijmu i řešení, která se mně osobně nelíbí. Že alespoň částečně dobrému celku obětuji svoje dílčí představy. Že budu myslet víc na druhé než na sebe. Že i já, do politiky nijak aktivně nezapojený, budu vždycky připravený k osobní oběti a nebudu se přitom ohlížet na to, že můj soused nic obětovat nemusí.
Základem mého bezpečí a zdrojem mé síly je totiž Hospodin. On bude mít nakonec poslední slovo, i když já osobně se toho možná nedožiji. Budoucnost ale mohu svěřovat do jeho rukou. Proto mne nemusí trápit, že dnes ještě nemohu žít v dokonale dobrém světě. Stačí mi žít s ním, za druhé se u něho přimlouvat a kde mám příležitost, prakticky jim sloužit.
Autor: Petr Raus