Slovensko je krásná země. Má nádherná pohoří, nejznámější jsou pochopitelně Vysoké Tatry, ale existuje tam plno méně známých koutů, jež se velehorám vyrovnají, nebo je dokonce předčí. Na jihu země je pro změnu rovina, dlouhé lány úrodných polí. Trochu to připomíná slovenskou povahu. Samotní Slováci na to mají rčení „raz hore, raz dole“.
Možná to kompenzuje další charakteristika, která se projevuje pro změnu v řeči. Upozornil mě na ni kdysi herec Marián Labuda, který to uměl taky krásně předvádět. Porovnával totiž českou a slovenskou povahu na nejtypičtějším vyjádření kladu a záporu. Čech řekne krátce a jasně „ano“ nebo „ne“. Slovák to samé říká dlouze: „áááno“ alebo „nieeee“, jako kdyby si nechával ještě čas na rozmyšlenou. Marián Labuda byl nejenom skvělý herec, ale i skvělý pozorovatel lidských povah.
Když se mělo rozpadnout Československo, byl to v Česku jasný řez: Ať už ti Slováci konečně řeknou jestli ano, nebo ne. Ze Slovenska ale zaznívalo dlouhé „áááno“, alebo možno aj „nieee“. Je zbytečné dneska řešit, kdo co způsobil. Země se rozpadla bez referenda, její obyvatelé nedostali možnost vyjádřit, co vlastně chtějí. Je ovšem pravda, že i výsledek referenda by byl v Česku chápán jasně, zatímco na Slovensku neurčitě.
S odstupem času se z toho stala už jenom vzpomínka. Slovensko upadlo po rozdělení státu do těžkého marasmu, politika se propadla na morální dno. Příležitosti se chytily politické partaje, jež neuvěřitelnou nekompetentnost doplňovaly kšeftováním s privatizovaným majetkem. Předseda tehdejší vlády Vladimír Mečiar potřeboval spojence, tak je našel v podobě nacionalistů, dělníků a rolníků. Musel si jejich přízeň kupovat. V parlamentních kuloárech se vtipkovalo slovy „za každé hlasování jednu fabriku“.
Kdo si dneska vzpomene na Sdružení dělníků Slovenska nebo na Rolnickou stranu Slovenska? Kdo si vzpomene na přehmaty politického vedení, zneužívání tajných služeb, únos prezidentova syna, zázračné prozření onoho prezidenta (Michala Kováče) nebo ministra zahraničí Milana Kňažka? Slováci se časem vzpamatovali a „mečiarismus“ odmítli. Jenom díky tomu se dostali do NATO a Evropské unie. Bohu díky.
Před rozpadem Československa bylo ale zcela ve stínu jiné, velmi důležité dění. Slovensko je výrazně katolická země, i když ne tolik jako například sousední Polsko. Bylo tehdy všeobecně známé, že protestantské církve a jejich věřící se poměrně jednoznačně stavěli za zachování společného státu Čechů a Slováků. Katolická hierarchie to tak jasně neviděla. Měla přitom v zákulisí velký vliv. Podstatně větší, než si běžný člověk uvědomoval.
A tady jsme u zajímavého vidění světa z tehdejší perspektivy. Někteří katoličtí představitelé na Slovensku měli obavu o zachování víry. Ze západu se valila vlna liberalismu, která hrozila přelít se sekulárním Českem dál přes řeku Moravu. Kdyby ale vznikla na řece Moravě hranice, vlna liberalismu se na ní zastaví. To přece stojí za úvahu. Tichá podpora slovenské samostatnosti měla nepochybně různé důvody. Tohle byl jeden z nich.
S odstupem času lze tedy hodnotit, nakolik ona hranice na řece Moravě zafungovala. Sčítání lidu z roku 2021 ukázalo, že slovenská katolická církev je stále ještě co do přívrženců nejpočetnější. Přihlásilo se k ní necelých 56 % obyvatel. Před deseti lety jich bylo ale o 8 % víc. Před dvaceti lety jich bylo skoro 70 %. Navíc se výrazně zvětšila skupina lidí bez náboženské příslušnosti: necelá čtvrtina obyvatel. Před deseti lety jich bylo pouze 13 %. Když se k nim připočte 6 % lidí, kteří neuvedli nic, pak se ukazuje, že třetina obyvatel země pod Tatrami se k žádné oficiální církvi nehlásí. Začátkem devadesátých let by to byl šokující počet.
Paletu náboženské příslušnosti doplňují na Slovensku (podle sčítání lidu z roku 2021) luteráni s pěti a půl procenty, řeckokatolická církev se čtyřmi procenty, dále reformovaní (1,6 %), pravoslavní (0,9 %) a takzvané malé (nebo probuzenecké) církve, jež mají v celkovém součtu něco přes dvě procenta. Polovina lidí bez náboženské příslušnosti žije přitom v Bratislavě, což je logické a očekávané zjištění. Mezi hlavním městem a zbytkem Slovenska ovšem nelze žádnou další hranici vytvořit, chtělo by se dodat.
Slovenští sociologové mluví o „lineárním poklesu“ přívrženců velkých církví. Změny nejsou radikální, ale trend nezadržitelně pokračuje. Lze pozorovat podobný jev jako v Česku. Stále méně lidí se hlásí k organizované podobě náboženství, což ale neznamená, že odmítají víru jako takovou. V celé západní Evropě se ostatně dávno mluví o tom, že náboženskou příslušnost postupně nahrazuje spiritualita. Lidové církve to mají tím pádem ve většině zemí stále těžší a jen postupně se učí chápat novou spiritualitu jako příležitost, nikoliv jako nepřítele.
Na Slovensku, podobně jako v Česku, lze přitom sledovat i přetrvávající nechuť k organizované podobě politiky. Jestliže u nás je členství v politických stranách blízko bodu mrazu, na Slovensku to není jinak. Největší strany mají 7 000 až 15 000 členů. Nové partaje, jež jsou nebo byly ještě nedávno součást vládní koalice (Obyčajní ľudia, Sme rodina, Sloboda a solidarita, Za ľudí) jich nemají ani tisíc, některé dokonce ani sto.
Tento důsledek komunistické devastace se nepodařilo vymazat ani po třiceti letech. Je tedy otázka, nakolik se promítá na Slovensku i do postojů k církvím. Ze sociologického hlediska se zdá, že vnímání náboženství a postoj k zavedeným církvím jde v Evropě svou vlastní cestou. Týká se to i Slovenska, bez ohledu na to, jestli je politicky samostatné, nebo součást vyššího celku, ať už v podobě Československa či Evropské unie. Hranice mezi státy na tom jen stěží mohou v době globalizace něco zásadního měnit.
Fakt je, že Slovensko šlo vždycky tak trochu vlastní cestou. Samostatnost je s odstupem času pozitivní. V mnoha oblastech je cítit, jak Slovákům stouplo zdravé sebevědomí, protože si nepočínají špatně, ať už je řeč o oblasti ekonomiky, zahraniční politiky, vzdělání, kultury, sportu, nebo řady dalších, méně viditelných. Po třiceti letech existence samostatného státu jsou úspěchy Slováků i jejich převažující hodnoty očividné. Je to ale možná tak trochu jako v onom pozorování Mariána Labudy. Trendy na Slovensku nejsou žádná revoluce, spíš trochu zdlouhavé (a občas nejisté) „áááno“.
Autor je novinář a publicista, v letech 1993 až 1995 působil jako bratislavský dopisovatel Svobodné Evropy.
Autor: Daniel Raus