Občas zabrousím na sociální sítě a ty mě informují, v jakých destinacích tráví moji „zasíťovaní přátelé“ dovolené. Sice to není plný obrázek, ne všichni totiž dávají své zážitky na Facebook, ale přesto mám pocit, že se nacházím v docela elitní skupině. Vyrazit si na delší dobu do zahraničí dnes nepředstavuje úplně levný špás. Přesto si jej mnozí z nás mohou dovolit.
Stále dokola čteme o zdražování energií, o nemožnosti vzít si hypotéku, každý z nás pociťuje zdražování benzínu a jídla. Ovšem pokud je cestování do zahraniční jistý nadstandard, pak soudě podle toho, co si můžeme dovolit, se mnohých nás jobovky o zdražování moc nedotýkají. Tím nechci u nikoho vyvolávat pocity viny, jen bych rád ukázal, že mnohým z nás se zas tak nic moc finančně neděje.
Ano, je a bude dráž, ale můžeme-li utratit pár desítek tisíc za dovolenou, jsme finančně v pohodě. A nejen to – jsme bohatí. Aby toho nebylo málo, tak ne pouze ve srovnání s jinými lidmi na naší planetě, ale i v naší zemi. Vím, že se to nedobře poslouchá, ale je to tak. Možná někteří kvůli zdražování nebudou moci jet do Rakouska na lyže dvakrát za rok, ale jen jednou, stejně tak k moři nebo někam do hor jen jednou za léto, ale to se skutečně dá vydržet.
Současně si kladu otázku, co by se stalo, kdyby na nás dolehla finanční tíseň. Nepíšu o tísni, kvůli které bychom neměli co jíst, ale třeba jen kvůli které bychom nemohli cestovat. Vím, že pro mnoho lidí v mé sociální bublině je to jen těžko přestavitelné, ale co kdyby…
Zřejmě ti, kdo budou tyto řádky číst, nevydělávají měsíčně šestimístná čísla (byť někteří ano), přesto dávejme pozor na kňourání, že nemáme peníze. Mnozí z nás, soudě dle životních standardů peníze máme. Tato skutečnost nás má vést k postoji vděčnosti, že nám Pán Bůh dává schopnosti a možnosti vydělávat a třeba i poznávat nové světy. Zároveň nás má vést ke štědrosti, kdy část toho, co jsme od Pána Boha dostali, můžeme dávat na růst jeho království nebo těm, kdo takové požehnání jako my v životě nemají.