V současném kulturně a nábožensky neobyčejně pestrém světě není vůbec snadné dosáhnout shody v otázce, co vlastně znamená slovo člověk. Klást tuto otázku a hledat uspokojivou odpověď dnes nemůžeme v blažené izolaci od ostatních kulturních a civilizačních okruhů.
Svět už není rozdělen do vzájemně izolovaných světonázorových regionů. Nejen kvůli médiím a telekomunikaci, ale také vzhledem k migračním a demografickým trendům posledních desetiletí. Všechny společnosti současného světa jsou stále více pluralitní, kulturně rozmanité, a stále méně sourodé.
Na druhé straně je ale nezbytně potřeba, aby se společnosti současného světa nerozpadaly do vzájemně nekomunikujících ostrovů, ghett a enkláv. A toto nebezpečí reálně hrozí, stačí pohlédnout do dějin integrace přistěhovalců do společností hostitelských zemí jako je Francie, Velká Británie, Německo nebo Nizozemí.
Jedním z nejvýznamnějších pokusů definovat závazná kritéria lidství a lidskosti, na kterých by se shodli všichni lidé dobré vůle, ať jsou to ateisté, židé, křesťané, muslimové, hinduisté či buddhisté, je Všeobecná deklarace lidských práv OSN z roku 1948 a na ni navazující dokumenty. Sousloví „všeobecná lidská práva“ v sobě ale skrývá vážný problém. Přídavné jméno „lidská“ je zde užito normativně, nárokuje si obecnou platnost. Týká se toho, co je (a co není) bytostně lidské, bez ohledu na kulturní či náboženské zázemí konkrétního jednotlivce.
I průměrně vzdělaný současník ale dobře ví, že každá kulturně náboženská tradice má na otázku „co je člověk“ specifickou odpověď.
Z hlediska židovské tradice je člověk především Božím tvorem a navíc vznešeným nositelem Božího obrazu. Právě odtud odvozuje židovská tradice lidskou důstojnost a také posvátnost a nedotknutelnou hodnotu lidského života. Z posvátných textů židovské tradice lze tedy čerpat inspiraci k hájení lidských práv, k ochraně těch, jejichž lidská práva jsou pošlapávána. Na druhé straně ale platí, že specificky židovské pojetí člověka se s pojetím lidství, předpokládaným ve Všeobecné deklaraci lidských práv OSN z roku 1948, kryje jen částečně. Tytéž posvátné texty, které v židovské tradici slouží jako východisko hájení lidské důstojnosti a ochrany lidských práv, obsahují výpovědi, které jsou s deklarací OSN v jistém napětí – například ve věci právního postavení neprávoplatně rozvedených žen, v otázce statusu potomků nelegitimních svazků a jejich dětí atd.
Také křesťanská tradice samozřejmě vychází ze specifického pojetí lidství a lidskosti, tedy toho, co je „lidsky náležité“. Podobně jako tradice židovská nahlíží křesťanství člověka z hlediska jeho původu jakožto Boží stvoření a jako nositele Božího obrazu. Na rozdíl od židovské tradice však tradice křesťanská zdůrazňuje, že Boží obraz v člověku byl fatálně „poškozen“ – člověk není jen vznešený nositel Božího obrazu, je také „padlý hříšník“, je odcizen sám sobě, druhým lidem, přírodě i svému Stvořiteli. Vedle hlediska původu člověka (jakožto stvoření k Božímu obrazu) akcentuje křesťanství hledisko aktuální situace člověka (důsledky Pádu), a konečně také hledisko cíle a bytostného určení člověka, tedy hledisko „vykoupení“ či „spasení“.
Člověk je takto z hlediska křesťanské tradice „vtažen do dramatu dějin spásy“, do spásonosného Božího příklonu k člověku v Ježíši Kristu, který otevírá cestu k vykoupenému lidství a zároveň je (jako „nový Adam“) jeho uskutečněním a vzorem. Křesťanská tradice tedy disponuje specifickým pojetím člověka, lidství, a také lidských práv (a povinností). Posvátné texty křesťanské tradice jsou tudíž pochopitelně východiskem mnohých iniciativ, směřujících k hájení a ochraně lidských práv. Vliv křesťanského pojetí člověka je navíc zcela zřejmý v dokumentech, které rozhodujícím způsobem připravily cestu ke Všeobecné deklaraci lidských práv (1948), tedy zejména (a výslovně) v Deklaraci nezávislosti USA z roku 1776 a (implicitně) také ve francouzské Deklaraci práv člověka a občana z roku 1789.
Na druhé straně ale křesťanské posvátné texty obsahují výpovědi, které, jak už bylo řečeno výše, se všeobecnými lidskými právy podle deklarace OSN z roku 1948 úplně nesouzní. Prosazování ideje lidských práv ostatně v minulosti opakovaně naráželo na masivní odpor představitelů církve a jejích teologů, kteří chápali myšlenku všeobecných lidských práv jako projev hříšné autonomie člověka a vzdor vůči autoritě Zjevení, případně jako snahu nahradit křesťanskou morálku sekulární „bezbožnou“ alternativou. Teprve od šedesátých let dvacátého století (!) se drtivá většina církví k myšlence všeobecných lidských práv jednoznačně přiklonila.
Pohlédneme-li kratičce na nejmladší abrahamovské náboženství, islám, je zřejmé, že pojetí člověka v islámu je v zásadě podobné pojetí židovskému a křesťanskému (z nichž vychází), ovšem s jedním podstatným rozdílem: člověk se podle islámu rodí jako „muslim“. To znamená, že přichází na svět s vrozenou dispozicí k „odevzdanosti do Boží vůle“ (to je význam slova islám) a je tudíž od počátku povinen se zjevenou Boží vůlí řídit. Lidská důstojnost, rovnost všech lidí, hodnota a posvátnost lidského života se v islámu odvozuje z těchto teologických východisek. Proto najdeme v posvátných textech islámu inspirující podněty k hájení a ochraně lidských práv.
Na druhé straně je ale Boží vůle, do níž má být člověk odevzdán, v normativních textech islámu formulována i interpretována způsobem, který je v ne zcela zanedbatelném rozporu s tím, jak všeobecným lidským právům rozumí moderní západní kultura – zejména v oblasti postavení žen, jinověrců, náboženské svobody, v oblasti trestů za provinění atd. I v případě islámu tedy můžeme vysledovat velmi specifické, od židovského i křesťanského pojetí odlišné chápání člověka, lidství, lidských práv a lidskosti – jak zřetelně dokládají případy hájení, ale i porušování „lidských práv“, ke kterým dochází ve jménu islámu, a to i na území Evropy v komunitách přistěhovalců. Dokladem zmíněného rozporu jsou také specificky islámské polemické alternativy ke Všeobecné deklaraci lidských práv, jako je pařížská deklarace z roku 1981 nebo káhirská deklarace z roku 1990.
Zatímco judaismus, křesťanství a islám, jakožto monoteistická náboženství, přes všechny rozdíly sdílejí některá základní východiska, v případě dvou nejvýznamnějších tradic, které se zrodily v Indii, tedy hinduismu a buddhismu, se ocitáme v úplně jiných souřadnicích.
S jistým zjednodušením můžeme říct, že z hlediska hinduismu je člověk „božská bytost“, uvězněná v pomíjivém světě, bytost podléhající zákonu karmy (osudové determinace v důsledku morální bilance předchozích životů) a směřující k vysvobození z pomíjivosti, ke splynutí s Absolutnem (ke splynutí individuálního atmanu s nadosobním božským brahma), které bývá ilustrováno jako vplynutí řeky do oceánu. Individualita člověka je tedy v jistém smyslu dočasná, má být překonána. Z božského základu lidského nitra odvozují hinduisté důstojnost, posvátnost a nesmírnou hodnotu člověka, a tudíž specificky hinduistické pojetí lidských práv.
V rámci hinduismu ovšem najdeme také důležitý proud tradice, který interpretuje svaté texty hinduismu (mono)teisticky. Z hlediska tohoto proudu se pak hodnota lidského života odvozuje ze stvoření člověka božskou bytostí, podobně jako jsme viděli v případě judaismu, křesťanství a islámu.
I hinduismus tedy poskytuje východiska a zdroje pro hájení lidských práv. Na druhé straně ovšem vyplývá z posvátných textů hinduismu celá řada důsledků pro uspořádání společnosti (např. kastovní systém, status „nedotknutelných“, postavení žen a jinověrců), které jsou v rozporu s moderním pojetím lidských práv.
Také v případě buddhismu se setkáváme s velmi konkrétní antropologií, která má podobně jako ty předešlé dalekosáhlé praktické důsledky. Individuální já jakožto „nositel lidských práv“ podle Buddhova učení neexistuje. Empiricky zakoušené „já“ je iluzorní, je to sebeklam, který je navíc zásadní překážkou na cestě k osvobození resp. k naplnění bytostného určení člověka. Všechny lidské bytosti, ba všichni cítící, vnímající tvorové jsou ovšem podle buddhistické ontologie vzájemně bytostně propojeni a všichni jsou na cestě k osvobození z všudypřítomného utrpení.
Nejdůležitější buddhistickou ctností je proto soucit – soucit se všemi cítícími a tudíž trpícími tvory, soucit, který je motivací k všestranné pomoci druhým na cestě k osvícení a osvobození. Díky důrazu na soucit a na směřování k osvobození a také díky tomu, že se Buddha rázně rozešel s kastovním systémem staré Indie, docházelo v dějinách pod vlivem buddhismu k emancipaci žen, chudých, k péči o nemocné a potřebné a podobně. Buddhismus se tedy často stával východiskem k hájení toho, čemu dnes říkáme lidská práva.
Na druhé straně ale z téhož Buddhova učení vyplývá, že na vnějších životních podmínkách vlastně moc nezáleží, že není nutné reformovat společnost, odstraňovat bezpráví a vykořisťování, protože to skutečně důležité (osvobození lidského ducha) je na vnějších životních podmínkách v podstatě nezávislé a přílišné pohodlí či blahobyt navíc škodí duši. Tato lhostejnost vůči společenským a životním podmínkám v dějinách buddhismu nezřídka vedla k pasivitě tváří v tvář společenskému zlu a masivnímu „porušování lidských práv“.
Lze vůbec hledat zobecnitelné univerzálně platné pojetí lidství? Nebo je třeba vzhledem k náboženské a kulturní pluralitě podobné úsilí vzdát?
Opět, jako v případě všech dříve zmíněných tradic, vidíme zvláštní dvojznačnost vztahu konkrétní náboženské tradice k lidským právům: protože každé náboženství má specifickou odpověď na otázku, co je člověk, najdeme v každém náboženství na jedné straně ideové opodstatnění lidské důstojnosti, posvátnosti a nesmírné hodnoty lidského života, a tudíž nezbytnosti hájení lidských práv, na druhé straně však žádné ze světových náboženství nedefinuje člověka tak, aby tato definice přesně a beze zbytku odpovídala pojetí člověka, jak jej chápe moderní západní kultura a jak je implicitně předpokládá deklarace OSN z roku 1948. Zejména představitelé mimoevropských náboženských tradic například často vytýkají Všeobecné deklaraci lidských práv příslovečný „západní individualismus“.
Lze tedy vůbec v kontextu nábožensky a kulturně pluralitních společností současného světa hovořit o obecných principech a zásadách lidskosti? Jinými slovy: lze vůbec hledat zobecnitelné univerzálně platné pojetí lidství? Nebo je třeba vzhledem k náboženské a kulturní pluralitě podobné úsilí vzdát? Pokud každá náboženská a kulturní tradice disponuje vlastním pojetím člověka (a jeho údělu), existuje vůbec nějaké obecně platné „trans-kulturní“, a tím i obecně závazné pojetí člověka?
Pokud odpovíme záporně, znamená to mimo jiné, že oběti bezpráví zůstanou bez zastání, a to nejen ve vzdálených zemích tzv. třetího světa, ale také v komunitách přistěhovalců v evropských zemích. Stačí, aby ti, kdo je utlačují, poukázali na ideologická či náboženská „specifika“ vlastní společnosti. Právě obecná závaznost a tedy „nárokovatelnost“ a „vymahatelnost“ je velmi důležitým argumentem pro hledání transkulturních kritérií lidskosti – právě proto, aby potenciální oběti bezpráví nebyly vydány napospas svévolnému řádění vykořisťovatelů, odkazujících na kdovíjaká kulturně náboženská nebo ideologická specifika.
Stačí v této souvislosti připomenout veřejnou výzvu signatářů Charty 77, adresovanou nejvyšším představitelům komunistické moci v ČSSR. Chartisté (ateisté, katolíci i evangelíci) se odvážili volat tehdejší mocipány k odpovědnosti za dodržování lidských práv, ke kterému se pokrytecky zavázali podpisem mezinárodních lidskoprávních úmluv. Pokud by neexistovala transkulturní, obecně platná a tudíž závazná kritéria lidství a lidskosti, komunistická vláda by si mohla upravit zákony podle vlastního střihu a nemusela by brát lidská práva na vědomí. A argument Charty 77 by postrádal smyslu…
Dalším poměrně důležitým argumentem ve prospěch obecně platných a tudíž závazných kritérií lidskosti je poukaz na prokazatelnou jednotu lidského rodu. Jestliže je z hlediska medicíny resp. genetiky evidentní, že všichni lidé na zeměkouli patří k témuž rodu, že všichni mají prakticky totožnou anatomii, fyziologii atd., zdá se být zcela opodstatněné hledat také na rovině mezilidských vztahů a hodnot obecně platná kritéria toho, co je lidsky náležité (a co není), co je v souladu s bytostným určením člověka a co je s ním v rozporu.
Navíc – jak vyplývá z řady mezináboženských rozhovorů: přestože mají jednotlivá náboženství a jednotlivé kulturní tradice vzájemně odlišná pojetí člověka a jeho údělu, všechna usilují o uskutečnění pravého lidství, o nalezení a realizaci pravé humanity, o dosažení bytostného určení člověka. Na rovině etických ideálů, principů lidského chování a základních morálních hodnot ve skutečnosti existuje mezi náboženskými a kulturními tradicemi překvapivá a dalekosáhlá shoda – mnohonásobně větší než na rovině metafyzických předpokladů a věroučných článků.
Ve všech náboženstvích například najdeme zásadu, známou jako Kantův kategorický imperativ či jako Ježíšovo zlaté pravidlo (Matoušovo evangelium, 7,12): „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi“. V aplikaci na konkrétní mezilidské vztahy se pak všechna světová náboženství v hrubých rysech shodnou na tom, co vyjadřuje druhá polovina biblického Desatera, jak dokládají dokumenty podepsané představiteli všech světových náboženství (např. v Chicagu roku 1993). Náboženské zakotvení principů humanity navíc dodává těmto principům (alespoň pro věřící) nepodmíněnou závaznost, což neplatí vždy u sekulárně a principiálně nenábožensky zdůvodňovaných pojetí lidskosti a lidských práv.
Jakkoli jsou tedy metafyzická zakotvení pojetí člověka a jeho údělu v případě jednotlivých nábožensko-kulturních tradic vzájemně odlišná, na rovině etických zásad a ideálů, vycházejících z nábožensky chápané důstojnosti, posvátnosti a nedotknutelnosti lidského života a na rovině pravidel mezilidských vztahů, odvozených z náboženských východisek, panuje překvapivě vysoká míra shody.
A právě tato shoda, která je evidentní (ačkoli značné rozdíly na rovině metafyzických předpokladů trvají), je zřejmě dostatečným a nanejvýš potřebným východiskem pro hledání a nalézání obecně platných a tudíž závazných kritérií lidskosti. Není to snadné, ale myslím, že je to nutné. Není to vůbec otázka teoretických spekulací a kratochvilných intelektuálních úvah.
Mají-li být oběti bezpráví účinně chráněny, nemají-li být ponechány napospas svým vykořisťovatelům, ohánějícím se kulturně-náboženskými, ideologickými a politickými specifiky, potřebujeme se shodnout – s ateisty i s jinověrci – na obecně platném, a tudíž vymahatelném pojetí lidství, lidskosti a lidských práv. Je třeba, aby se oběti bezpráví v zemích, kde jsou jejich práva pošlapávána, měli na co odvolat. Je třeba, aby mohli veřejně volat k odpovědnosti vlastní utlačovatele tak jako signatáři Charty 77. Je třeba, aby to dávalo smysl. A proto je myslím třeba odolávat svůdnému pokušení kulturního relativismu.
Autor: prof. Pavel Hošek
Zdroj: Křesťanská revue