Člověk ze sebe někdy touží fyzicky smýt nejen prach a pot všedního dne, ale také svoje viny, bolesti, utrpení, ponížení, kterého se mu dostalo, i to, čím ublížil sobě, Bohu a druhým. Bylo by to nekonečně krásné, kdybychom se mohli ve vodách kdekoliv na světě nebo i jen ve venkovském rybníku obmýt z toho, čím jsme se před Bohem provinili, zamýšlí se v komentáři Zdeněk A. Eminger.
Asi to také znáte. Jsou horké letní dny a vy toužíte si jít zaplavat v místech, kde to máte rádi, kde se cítíte dobře, bezpečně a kde budete sami. Když se vám to podaří, cítíte se někdy doslova jako znovuzrození. Není divu, že někteří lidé se takového prožitku nedokážou nasytit, natož vzdát, a tak chodí plavat i v době, kdy jsou ostatní vděční za zimní kabát, rukavice a kulicha.
Patrně málokdo z nás si v sobě dokonale uchoval duchovní i fyzický prožitek křtu. Ti, kteří byli pokřtěni jako děti, mají v lepším případě ze křtu pár fotografií. V římskokatolické církvi se v evropských podmínkách až na výjimky nekřtí ponořením – v řece, v rybníku nebo v bazénu. Těch pár kapek křestní vody steče po katechumenově hlavě tak rychle, že si toho někdy ani nevšimne. Některé protestantské církve si starobylý způsob křestního obřadu ponořením ponechaly, ale ani tak si nemyslím, že by člověk po letech ještě cítil chlad a vůni vody, v níž spolu s Kristem zemřel hříchu a starému světu a stal se novým člověkem. Velikonoční obnova křestních slibů je v katolické církvi vyloženě symbolická. Pokud se během bohoslužby nikdo nekřtí, pak doslova v mžiku proběhne pouze posvěcení křestní vody, kterou většina věřících v malém baptisteriu ze svého místa ani nevidí.
Když teolog Romano Guardini psal o tom, jak se při křesťanské bohoslužbě na počátku církevních dějin tančilo, zpívalo a že součástí bohoslužby bylo také agapé, divadlo či recitace poesie, mnozí se divili. Tento fyzický prožitek bohoslužby, jak ho známe například ze severoamerického nebo afrického protestantského prostředí, není v našich středoevropských podmínkách příliš praktikován, v oblibě a žádoucí.
Ne ovšem všude. Stačí si zajet například do Koinonie Jan Křtitel v Plzni-Liticích na některou z bohoslužeb, aby člověk poznal, že i v katolickém světě existují charismatické komunity, pro které je fyzické zapojení do duchovního slavení přirozené. Střídající se liturgické postoje – stání, klečení, sezení –, na něž jsme zvyklí z běžného církevního provozu, se celolidskému prožitku setkání s Pánem, do něhož je zapojeno tělo i spontánní vyjádření citů a emocí, nevyrovnají. Nejsem si jistý, jestli všem onen statický model bohoslužby vyhovuje. Nikdy jsem nepochopil, proč se v kostele někteří věřící tváří, jako by před nimi umírala celá planeta, když se spolu s nimi a v nich paradoxně odehrává nejradostnější kosmická událost. Neměl by při ní člověk projevit aspoň tolik radosti jako z nákupu nového telefonu nebo auta?
Církev moudře syntetizovala obřady jednotlivých svátostí do posvátných symbolických znamení. Soucítím s lidmi, kteří by rádi viděli katolickou mši svatou jako společnou hostinu lámání chleba a pití vína se vším, co se společným jídlem souvisí. Evangelia nám jasně říkají, že Ježíš nikoho nekrmil, ale rozdával, aby si jeho učedníci mohli sami vzít, odlomit kus chleba a vypít z kalichu tolik vína, aby zbylo i na ostatní.
Co mezi svými přáteli ale pozoruji, je jejich duchovní zkušenost se svátostí smíření, která může člověka duchovně a fyzicky doslova nést a přivodit mu alespoň na čas prožitek svátostného křtu, a tedy chvíli, kdy se podobal andělům. Mám před očima řadu uměleckých děl – obrazů, kreseb a grafik, ale také filmových příběhů, v nichž člověk ze sebe touží fyzicky smýt nejen prach a pot všedního dne, ale také svoje viny, svoje bolesti, své hrůzy, své utrpení, svoji hanbu, ponížení, kterého se mu dostalo, i to, čím ublížil sobě, Bohu a druhým.
Odvažuji se tvrdit, že tohle prožívají mnozí z nás. Sdílíme tajemnou duchovní zkušenost s lidmi různých epoch a kulturních i náboženských okruhů, pro které obmytí bylo a je nejen symbolem očišťování, ale také očištěním od hříchu a bolesti jako takovým. Bylo by to nekonečně krásné, kdybychom se mohli ve vodách kdekoliv na světě nebo i jen ve venkovském rybníku obmýt z toho, čím jsme se před Bohem provinili, nemyslíte? Kdoví, možná, že v téhle touze je podvědomě přítomná naše potřeba duchovního očišťování. Myslím, že by proti ní nic nenamítal ani Ježíš. On sám chodil krajinou, sedával v olivových hájích, přeplouval jezera. Vodní živel mu nebyl cizí. Bůh nás nepochybně zve, abychom se s ním setkávali v díle Boha Otce i v útěše Ducha svatého. „Nezařídil“ to v dějinách spásy ale tak, abychom se mohli stát anděly pokaždé, když se ponoříme do jakékoliv vody. Stojí o to, abychom se s ním setkávali tváří v tvář jako s konkrétní osobou. Energie, krása a majestátnost přírody nás mohou dlouhou dobu nést na naší cestě za duchovní proměnou. Ta skutečná ale započne až osobním setkáním s tím, v jehož jménu jsme byli nebo budeme pokřtěni.
Pokaždé, kdy máme potřebu se fyzicky umýt, si vzpomeňme, že se naše duše může a má sytit krásou, která je všude kolem nás. Skutečně žít ale může jen z vody, která umí transformovat beznaděj v naději a smrt v život, který jsme si možná ani nedokázali představit. Pramen té vody má ve svých rukách náš Pán. Ježíš.