„Moje obrácení bylo mírně řečeno dramatické. Otázky spojené s druhým příchodem Krista byly v našem spolču na denním pořádku. O tom, že nastaly „poslední dnové lidstva“, jsme vůbec nepochybovali. Luštili jsme znamení času z televizního zpravodajství a vypočítávali datum druhého příchodu.“ Profesor Pavel Hošek se pro časopis Brána zamýšlí na druhým příchodem Krista.
Poté, co jsme v našem malém spolču běžně konverzovali na témata jako „hrůzy sedmi nádob“, „znamení šelmy“ nebo „nevěstka babylonská“, přišel v mém útlém duchovním mládí důležitý zlom. Do našeho sborečku zavítal hostující kazatel, který vynikal živelným smyslem pro humor. Vždycky řekl nějaký vtip a pak se mu dlouho smál jako malé dítě. Bylo zřejmé, že mu život připadá ohromně zábavný. A zdálo se, že je mu úplně jedno, jestli jeho vtipy mají nějakou odezvu. Byli jsme z něho nejdřív trochu vyděšení, ale postupně začaly tát sněhy a pukat ledy.
Celí zjihlí tou nečekanou srdečností jsme se ho zajíkavě ptali na „druhý příchod Páně“. Tázavě se na nás zadíval, v očích mu rošťácky zajiskřilo a řekl: „Asi takhle. V jednom americkém městě byla mezinárodní teologická konference. V hotelu, kde se konference konala, seděl na recepci černošský vrátný Jim a četl velkou ohmatanou Bibli, shodou okolností knihu Zjevení. Okolo vrátnice procházel profesor teologie a po očku sledoval vrátného. Pozdravil ho, podíval se mu přes rameno a řekl: „Vidím, Jime, že čteš knihu Zjevení.“ Jim se na něj usmál od ucha k uchu a odpověděl: „Je to tak, pane profesore, čtu ji.“ A profesor na to: „Hm, no já jsem shodou okolností napsal vědecký komentář knihy Zjevení. Jestlipak rozumíš tomu, co čteš, Jime?“ A Jim na to: „Rozhodně, pane profesore.“ Ve tváři profesora se mihl výraz blahosklonné trpělivosti a řekl: „Aha, no to se podívejme, tak o čem to teda je, ta kniha Zjevení, Jime?“ A Jim na to: „To je přece jasný. Ježíš vyhraje.“
Byl to pro mě osvobodivý zážitek. Ten zvláštní bratr kazatel dovyprávěl historku o Jimovi a pak se asi minutu smál jako dřevorubec, vůbec to nešlo zastavit. Těžko říct, jestli se řehtal svému vyprávění nebo spíš našim vytřeštěným výrazům. Ale ten smích byl laskavý. Zahájil proces uzdravení v mojí rozbolavělé duši trápené katastrofickými scénáři knihy Zjevení. Nějak mi tehdy začalo docházet, že všechno, co potřebuju vědět, vím. Ježíš vyhraje. Copak to nestačí?
Ale takhle jednoduché to přece jen není. Písmo nám dost jednoznačně ukládá, abychom „očekávali druhý příchod Páně“. Dokonce nás výslovně povzbuzuje, abychom neklesali na mysli, když se nás posměváčci budou ptát: „Kde je ten jeho zaslíbený příchod?“ (2 Petrova 3, 4). Určitě je tedy namístě položit si otázku, proč na něj vlastně máme čekat. Vždyť většina křesťanů v dějinách se toho stejně nedožije. Tak jaký má smysl pořád natahovat krk a špicovat uši, mít oči na stopkách a s nadějí vyhlížet Boží království?
Lid naděje
První odpověď souvisí s tím, kdo jsme a jaký je náš úkol. Jako Boží lid nové smlouvy jsme povoláni k tomu, abychom do tohoto světa vnášeli nebeské kvality, víru, lásku a naději. To, že máme svědčit o víře, tak nějak víme. Jednou jsme přece „věřící“, tak bychom asi měli svědčit o víře, to dá rozum. To, že máme šířit kolem sebe lásku, taky víme. Vždyť křesťanství je „náboženství lásky“ a to se tak nějak všeobecně ví. Ale o tom, že Boží lid má kolem sebe šířit naději, se moc často nemluví. Naděje je vždycky zmíněna až poslední, jakoby do počtu, poté, co zazní víra a láska. Je to taková Popelka, vždycky přijde na řadu až úplně nakonec.
Myslím, že by se to mělo změnit. Žijeme v post-optimistické době. Naděje je v dnešním světě jako šafránu. Kdo z dnešních politiků, filosofů, ekonomů nebo sociologů vyhlíží s nadějí šťastné zítřky? Nebo aspoň dobrou budoucnost? Když nebudou do společnosti vnášet naději křesťané, kdo ji tam bude vnášet? Možná bychom se měli v této souvislosti znovu pořádně začíst do Bible.
Tak například: V listu Římanům vyslovuje apoštol Pavel pozoruhodnou myšlenku, kterou můžeme docela snadno přehlédnout. Když vysvětluje, jak nebo čím se stal Abraham „otcem víry nás všech“, používá překvapivou formulaci. Říká, že Abraham „měl naději, kde nebylo naděje, a tím se stal otcem mnohých národů“. (Ř 4, 18) Co z toho vyplývá? Pokud to byla naděje, co z Abrahama učinilo praotce Božího lidu, znamená to, že právě naděje má být rozpoznávacím znamením všech jeho duchovních potomků. Abraham je praotcem těch, kdo jsou nápadní svou nadějí.
Podobnou myšlenku vyjadřuje Petr, když radí pronásledovaným křesťanům, jak se mají chovat v tíživé situaci. Říká jim překvapivě, že mají být vždy připraveni vydat svědectví o naději, která je v nich. (1 Petrova 3, 15) Všimněme si volby slov: Ne svědectví o víře ani o nějakém náboženském přesvědčení. Dokonce ani o lásce ne. O naději! Naděje je v Prvním listu Petrově označením toho nejdůležitějšího, o čem mají křesťané vydávat svědectví. Je jednoslovným pojmenováním toho, co z křesťanů dělá křesťany. To je docela síla, ne?
Koneckonců, máme-li nějak definovat, co je míněno slovem víra, potřebujeme k tomu naději. To si každopádně myslí autor listu Židům. Víra je podle něj „nadějných věcí podstata“. (Židům 11, 1). Ani bychom neuměli říct, co je vlastně víra, kdyby tu nebyla naděje.
Boží rukopis
A pak je tu ten Příběh, jak ho vypráví Matouš, Marek, Lukáš a Jan. Příběh o naději, která vítězí nad beznadějí. Na samém začátku temnota a beznaděj náhle prozářená světlem betlémské hvězdy, která se objevila na noční obloze. Bylo to znamení naděje pro ty, kdo vydrželi doufat, že Hospodin splní, co slíbil. Ano, jak si budeme brzy připomínat o Vánocích, tehdy už skoro nikdo nedoufal, jen pár věrných, jako byli prostí pastýři, rodiče Jana Křtitele, Anna nebo Simeon. A právě těm daly dějiny za pravdu, když se v betlémském chlévě narodilo děťátko. Naděje zvítězila nad beznadějí.
A pak je tu dramatické finále toho Příběhu, který rozčísl dějiny lidského rodu na dobu Předtím a Potom. Zdálo se, že všechno směřuje k tragickému konci. Že hlavní Hrdina vzbuzoval jen falešné naděje a bude z něj další snílek, který končí svou životní pouť na popravišti. Na Velký pátek to opravdu vypadalo, že skeptikové měli pravdu a všechny naděje byly pouhé iluze. „Jen oči víry vydržely z temnoty Velkého pátku vyhlížet neděli Vzkříšení,“ jak říká Tomáš Halík.
A pak se to stalo. Do sporu o pointu Ježíšova příběhu promluvila Nebesa. Hrob byl nalezen prázdný. A užaslá Marie Magdaléna vzápětí zajíkavě vyprávěla učedníkům o setkání se vzkříšeným Pánem. Naděje zvítězila nad beznadějí. Nejen o Vánocích, ale také o Velikonocích, nejen na začátku, ale i ve finále Ježíšova příběhu. Ale všimněme si ještě jedné věci: Úplně stejným rukopisem se vyznačovalo Ježíšovo veřejné působení. Vnášel naději tam, kde nebylo naděje, dotýkal se lidí, kteří už neměli odvahu doufat, ztracených případů, nad kterými ostatní zlomili hůl. Měnil lidské životy, napřimoval sehnutá záda, zvedal skloněné hlavy.
Proč je to důležité? Protože v Ježíšově životě, na jeho začátku, v jeho průběhu i v jeho dramatickém finále se odráží jistý nezaměnitelný rukopis. Je to Boží rukopis, osobitý styl Božího jednání, který vždy znovu dává milost nového začátku. A právě tato kvalita má vyzařovat z Božího lidu. Jsme přece pokračováním Ježíšova příběhu. Příběhu o naději, která vítězí nad beznadějí. Vždyť i Bůh sám, jak víme z listu Římanům, je nazýván „Bohem naděje“. (Římanům 15, 13) Ano, naděje je jedním z Božích jmen! Není to úžasné? Tak proč mají křesťané pověst škarohlídů, smutných, ustaraných pesimistů s protáhlými obličeji? Proč tak často působíme na lidi kolem sebe jako hromádky neštěstí? Neměli bychom se sebou něco dělat? Pokud smíme věřit Bibli, rozpoznávacím znamením Božího lidu má být radost a pokoj, láska a naděje. Zkusme trošičku pootevřít srdce směrem k Nebesům.
Nejsme doma
Je tu ale ještě jeden důvod, proč má církev vyhlížet druhý příchod Páně. Nadějný výhled k přicházejícímu Království nás chrání před tendencí zabydlovat se na tomto světě. Připomíná nám, že v důležitém smyslu „nejsme doma“. Jsme poutníci na cestě do nového Jeruzaléma. Na této zemi jsme „cizinci bez domovského práva“. (1 Petrova 2, 11) I ten nejkrásnější, nejútulnější domov na tomto světě je jen stínem ve srovnání s naším skutečným Domovem. V epoše spotřeby a zábavy, kdy naše srdce obalují tukové vrstvy rozmarného blahobytu, stojí za to občas připomenout, že tento svět není naším trvalým domovem a že smyslem života není hromadění příjemných zážitků z dovolené.
Konzumní přístup k životu představuje velké pokušení. A my mu podléháme, to si řekněme na rovinu. Křesťané duchovně slábnou, chřadnou a skomírají, protože se příliš zabydlují v pestrobarevných kulisách světa vezdejšího. Stojí za to občas připomenout, že tento svět pomíjí a že vyhlížíme „novou zemi a nové nebe, ve kterých přebývá spravedlnost“. (2 Petrova 3, 13)
Ježíš, jehož druhý příchod vyhlížíme, přece řekl: „Odcházím, abych vám připravil místo.“ (Jan 14, 2) Věčné příbytky nás teprve čekají. A protože „nevíme dne ani hodiny“ (Mt 25, 13), není moudré zapouštět do kypré půdy tohoto světa příliš hluboké kořeny. Ano, nevíme dne ani hodiny, to platí jak o Kristově druhém příchodu, tak o konci životní pouti každého z nás. Naštěstí, jak připomíná apoštol Pavel, můžeme v každém okamžiku spoléhat na to, že „bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama“. (2 Korintským 5, 1)
Můžeme z toho vyvodit jednu velmi praktickou zásadu, kterou Ježíš v evangeliích stále znovu vyjadřuje: Žij každý den svého života tak, jako by to byl ten poslední. Nikdo mi tuhle zásadu nevyložil lépe než slovenský zpěvák Peter Nagy, nejnepravděpodobnější vykladač Bible ve střední Evropě. Stalo se to před několika lety, když mě v jednom obchodě přimrazila k zemi jeho píseň, která se ozývala z rádia: „Spievaj tak, ako poslednýkrát, miluj tak, ako poslednýkrát, skús žiť tak, ako poslednýkrát, veď možno dnes si tu posledněkrát.“
Ano, nejsme doma v tomto světě. Ale hlavní smysl vyhlížení druhého příchodu Kristova spočívá v něčem jiném. Především jsme pozváni k tomu, abychom do budoucnosti hleděli se vztyčenou hlavou, s nadějí a radostným očekáváním Božího království. Ne se strachem a úzkostí, jako mnozí lidé v dnešním světě, znepokojení globálními hrozbami. Vyhlížení druhého příchodu Páně znamená, že se smíme spolehnout, že lidský příběh na planetě zemi spěje k dobrému konci.
Budoucnost lidstva nevyústí do zející propasti zkázy a nicoty. Náš svět nezanikne v katastrofě kosmických rozměrů. Bůh nedovolí, abychom se my, lidé, navzájem vyhubili. Dějiny lidstva neskončí ekologickou katastrofou ani třetí světovou válkou. Jako křesťané smíme vědět, že Dobro je silnější než zlo. Smíme vědět, jak si připomínáme o Velikonocích, že Láska je silnější než smrt. Smíme spolu s Václavem Havlem vsázet na to, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Smíme spočinout v důvěře, že svět i jeho budoucnost jsou v dobrých rukou, jak říkával Jan Heller.
Už je mezi vámi
Co tedy vyplývá z očekávání druhého příchodu Páně? Velmi praktické důsledky. Náš výhled do budoucnosti je nadějným očekáváním přicházejícího Království. Ale není to čekání se založenýma rukama. Nejde tady o jalové vypočítávání konce světa, o zapšklé vyhlížení pohrom a katastrof ani o hnidopišské luštění nesrozumitelných textů. Vyhlížení přicházejícího Království je aktivní účast na proměně světa.
Vždyť „Boží království již je mezi námi“, říká Ježíš. (Lukáš 17, 21) Co to znamená? Znamená to, že Boží království není nějaká bájná říše, ale konkrétní Boží kralování. Kde? V lidských srdcích a v mezilidských vztazích. Už to začalo. Už je to tady. Šíří se to. Jednou to přijde v plnosti. Kdy to přesně bude? Nevíme. „O onom dni neví nikdo, ani andělé v nebi.“ (Marek 13, 32). Ale to je v pořádku. Všechno, co potřebujeme vědět, totiž víme docela dobře. Jsme povoláni vnášet do tohoto světa hodnoty a kvality Božího království, a tím připravovat jeho slavný příchod na konci času.
Tak tedy Maranatha! Pane, přijď! „Jsme tvůj lid, jsme tvá nevěsta. Tak přijď mezi nás, tak přijď rozdávat. Ať láska tvá vždy mezi námi přebývá a pokoj svůj znovu vylej mezi nás!“ Amen
Redakčně upraveno
Autor: prof. Pavel Hošek
Zdroj: Časopis Brána
Syn člověka přijde ve slávě svého otce se svými svatými anděly a tehdy odplatí každému podle jeho jednání. Amen, pravím vám, že někteří z těch, co tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří syna člověka přicházet se svým království. (Matouš 16:27,28)
Když vás budou pronásledovat v jednom městě, utečte do jiného. Amen pravím vám, že neprojdete všechna izraelská města, než přijde syn člověka. (Mt 10:23)
Přečetl jsem mnoho článků o druhém příchodu a v žádném nebyly citovány tyto verše. Proč asi?
Zato se tam šermovalo s tím, že neznáme dne ani hodinu. Ano, ale neznáme dne ani hodinu v rámci života Ježíšovy generace, čili v řádu několika desetiletí. Ježíš měl přijít ještě za života některých ze své generace, což se nestalo. Ježíš nemluvil pravdu.