Během covidové pandemie často zaznívalo proroctví: Svět už nikdy nebude, jaký byl. Nečekaná a bezprecedentní zkušenost, která obrátila celý náš život vzhůru nohama, v nás vyvolala přesvědčení, že jsme na prahu zásadní proměny.
Dnes vidíme, že taková očekávání byla přehnaná; do původních kolejí se svět sice úplně nevrátil, ale zas tak moc se toho nezměnilo. Nezdá se však, že bychom krizi skutečně dokázali využít jako šanci. Minulý rok spíš ukázal, že jedna krize byla pouze nahrazena jinou…
Jak na pandemii covid-19 zareagovaly české církve? Dokázaly najít přiměřenou odpověď na novou duchovní a pastorační situaci? Přijaly ji jako podnět k přehodnocení svého dosavadního působení, anebo ji vnímaly jako nepříjemný zásah do běžného provozu, který je donutil pouze k přechodným technickým úpravám? Na tyto a mnohé další otázky se pokouší odpovědět kniha českých teologů s názvem Církev v době pandemie. Její přehledné uspořádání umožňuje sledovat, jakým způsobem pandemie ovlivnila čtyři základní oblasti církevního poslání – diakonii (pomoc bližnímu), martyrii (svědectví o Kristu), koinónii (budování společenství) a liturgii (bohoslužebný život).
Studie především ukazuje, že covidové období nevedlo v životě církví k nějakému jednoznačnému a obecně sdílenému výsledku či posunu. Nepochybně ale přineslo množství impulzů a otázek, s nimiž se doposud vyrovnáváme. Ostatně ani v knize samotné žádné závěrečné zhodnocení nenajdeme, pouze dílčí výstupy na konci jednotlivých kapitol. Tato absence ovšem není nedostatkem, pouze odráží aktuální stav diskuse. Na dalekosáhlé soudy je nejspíš ještě příliš brzo, protože chybí nejen potřebný časový odstup a nadhled, ale také potřebná empirická data. Teprve vývoj ukáže, co nám vlastně covid dal a co nám vzal.
Hlavní důvod nejednoznačného závěru ovšem tkví v samotné povaze problému. Máme ještě v živé paměti, že nejen česká společnost, ale také křesťané se v postoji k pandemii a protipandemickým opatřením často zásadně odlišovali, což se do jisté míry odráží i v různosti pohledů autorů této publikace. Na jedné straně zde byla obava z nemoci, loajalita vůči vládním nařízením (jakkoli problematická někdy byla) a odpovědnost při ochraně sebe sama i druhých před nákazou. Na straně druhé stálo odmítání přehnané ustrašenosti, větší či menší bojkotování protipandemických předpisů a důraz na osobní svobodu i autonomii církevního života.
Díky tomu, že vyčerpávající a často povrchní přestřelky mezi znepřátelenými tábory utichly, vznikl nyní prostor pro seriózní diskusi, jejímž dokladem jsou i příspěvky v této knize. Bylo možné sestoupit i k hlubším teologickým otázkám, které se v publikaci zmiňují: V jakém smyslu a zda vůbec můžeme označit různé přírodní katastrofy za Boží trest? Není tímto „trestem“ nakonec sebedestruktivní jednání lidstva samotného? Co znamená v křesťanské perspektivě dobrý život? Kde leží hranice mezi odvahou a opovážlivým spoléháním na Boží záchranu? Jak rozpoznat chvíli, kdy se církev musí prorocky vymezit vůči státu?
Pandemie přinesla nové výzvy, ale také nově nasvítila a zvýraznila problémy, které byly v církvi přítomny už předtím, jen jim často nebyla věnována dostatečná pozornost. Jedna z kapitol poskytuje podrobný vhled do práce nemocničních kaplanů a upozorňuje na jejich nevyjasněné postavení v rámci nemocnice i směrem k církvi, které kontrastuje se sílícím vědomím jejich potřebnosti. Pozoruhodné jsou úvahy nad diakonickým jednání církve a snahy o určení jeho křesťanského specifika uprostřed bohaté sekulární nabídky sociálních služeb. Nově se otevřela stará otázka, v čem je ordinovaný duchovní nezastupitelný a kdy ho může (či dokonce má) zastoupit „běžný“ člen církve. Ani problematika virtuální či digitální církve nebyla v předcovidové době neznámá, ale lockdowny a nemožnost běžného setkávání jí náhle propůjčily zásadní důležitost. Ukázalo se, že musíme – zejména my evangelíci – znovu promyslet „tělesnost“ církve, jejích svátostí a rituálů, ale také komunikace evangelia. Nutnost sociální distance nepochybně posílila dlouhodobou individualizaci a privatizaci víry, spojenou s konzumním přístupem k náboženské nabídce.
Obstály církve v době covidu? Byly nablízku těm nejpotřebnějším? Byl ve společnosti dostatečně slyšet jejich hlas? Dokázaly být jako posila a naděje? Nelze přeslechnout skeptický podtón některých příspěvků: Církve se prý během pandemie staraly především o zajištění svého (byť silně omezeného) provozu a více než nouze jejich bližních je trápila obava, že se jejich členové do znovu otevřených kostelů už nevrátí. Proti tomu ovšem jiní namítají, že mnohé kostely se staly přímo centry duchovní i materiální pomoci. Teologická reflexe dvou covidových let nevynáší definitivní verdikt ani neformuluje žádné ponaučení do budoucna. Zve k zastavení a pečlivému promýšlení toho, co jsme tehdy jako křesťané prožili a co jsme možná ze své paměti už trochu vytěsnili.
Autor: Ondřej Kolář
Zdroj: Český Bratr
