Parodie na obraz není nutně výsměchem křesťanství

Tvůrci pařížského zahajovacího ceremoniálu olympijských her si vybrali scény a odkazy spojené se vznikem olympiády a s významnými momenty francouzských dějin. Kvůli dezinterpretaci jednoho z výjevů se mnozí křesťané cítili uražení a pohoršení, protože v něm spatřovali parodii Poslední večeře ve formě, jak ji zpodobnil Leonardo da Vinci. O záměr ale nešlo a žádná provokace se nekonala – ta by ostatně byla důkazem, že křesťanské poselství je živé a vybízející k reakcím. Možná je ve skutečnosti tristnější spíše to, že zůstali v celém tom spektáklu úplně stranou zájmu.

Nevídaná míra vášní doprovázela zahajovací ceremoniál letošních pařížských olympijských her. Okamžitě se začaly šířit tvrdé odsudky kvůli několika scénám údajně připomínajícím Poslední večeři. Je to výsměch křesťanství, zaznívalo z vícero stran. Proti nim se ozývaly hlasy vyjadřující podiv, odkud se toto pohoršení bere, protože žádné odkazy na slavný Leonardův obraz v ceremoniálu neidentifikovaly. Všimly si pouze postavy připomínající Dionýsa, boha oslav a vína. Thomas Jolly, umělecký ředitel představení, odmítl obvinění z parodie na Poslední večeři a hovořil o inspiraci starořeckým Olympem, což dávalo smysl s ohledem na původ her. 

Kritické komentáře nebyly úzce vázány na konfesi; ani mezi křesťany nepanovala shoda, zda vnímají ceremoniál jako urážku či zesměšnění své víry, anebo v něm vidí spíš odkaz na staré Řecko. V prohlášení francouzských biskupů zaznívala lítost nad výsměchem křesťanství a poděkování za solidaritu vyjádřenou příslušníky jiných náboženství. Jejich list však začíná něčím úplně jiným, a to vyjádřením velkého očekávání. Píšou o sdílení sportovního a lidového nadšení, o zahajovací mši za přítomnosti mnoha osobností náboženského, politického a sportovního života. Vyjadřují respekt k hodnotám a principům, které olympijské myšlenky a sport vůbec vyjadřují a šíří, o potřebě jednoty a bratrství, které náš svět nutně potřebuje, o respektu přesvědčení každého člověka, o podpoře míru. Svoje prohlášení zakončují zmínkou o zranění křesťanů nehorázností a provokací některých scén. 

Z reakcí na sociálních sítích zdaleka nevyplývalo, že by se všichni křesťané cítili zranění. Pobouřeni byli naopak často ti, kteří se jinak ke křesťanství nehlásí. List francouzských biskupů ukazuje na míjení se ve vzájemných očekáváních a odlišném chápání řeči symbolů. Toto vzájemné nepochopení vystihuje termín „ztraceno v překladu“. Biskupové evidentně očekávali zobrazení olympijských hodnot a principů symboly a vystoupeními esteticky korespondujícími s jejich porozuměním těmto hodnotám. Thomas Jolly usiloval o totéž, jen použil výrazové prostředky, které nejsou pro jejich svět běžné ani komfortní.

Forma porazila obsah

Celou následnou bouři živilo prostředí sociálních sítích. Stačila jedna fotografie, jeden záběr a specifický úhel pohledu navozující odkaz na slavný obraz. Okamžitě následovaly ostré reakce. Maltský arcibiskup Charles Scicluna podal stížnost velvyslanci Francie na Maltě a vyjádřil své rozhořčení a zklamání nad urážkou křesťanů. Andrew Cozzens, biskup diecéze Crookston v Minnesotě, který předsedal výboru pro Národní eucharistický kongres, hovořil o veřejném zesměšnění mše svaté a vyzval věřící k modlitbě a půstu. Na síti X uvedl biskup Robert Barron, že ceremoniál představoval parodii odrážející hluboce sekularizovanou postmoderní společnost a představuje hrubý výsměch křesťanství. Rovněž arcibiskup Vincenzo Paglia, prezident Papežské akademie pro život, tweetoval, že výsměch, který odsoudili francouzští biskupové, nastoluje otázku, proč. Každý, úplně každý přece chce sedět u stolu, kde Ježíš dává svůj život za všechny a učí lásce. V odpovědi na jeho tweet zazněla nekompromisní reakce: „Pane arcibiskupe, je to výsměch. Stačí to prostě odsoudit. To není tak těžké.“ 

O sociálních sítích beze zbytku platí, že jsou dobrým sluhou a špatným pánem. Jejich algoritmy využívají emoce, oceňují přitom ty rozhořčené a negativní. Nutí uživatele, aby na nich strávili co nejvíce času. Proto potřebují dráždit k reakcím. A pokud možno, k negativním a rozhořčeným. Provozovatelé totiž potřebují, aby se uživatelé co nejdéle hádali o svoji vizi světa. Stačí postnout jednu pečlivě vybranou fotku s doprovodným komentářem o blasfémii a výsměchu našim hodnotám. Okamžitě se slétnou rozvášnění uživatelé a předhánějí se v ostrých komentářích. Utápějí se v nekonečných diskusích – a příjmy z reklam se zvyšují. 

Pod tweetem arcibiskupa Paglii najdeme i opačnou reakci: „Proč to nazývat výsměchem? Možná je to jádro křesťanství.“ Tento příspěvek skvěle vystihuje zásadní příčinu nedorozumění. Forma porazila obsah. Ceremoniál mnohé iritoval kvůli vizuální podobě. Úplně ale zapadlo, že i Leonardův obraz je vizuálním ztvárněním korespondujícím s tehdejší představou o podobě večeřadla. Křesťané se přece neklaní tomuto obrazu. Proč by každé další zobrazení využívající vizuální prvky Leonardova obrazu mělo být podrobeno přísným nárokům na nedotknutelnost? Parodie na obraz není nutně výsměchem křesťanství. Než samotným odkazem k obrazu (který byl nechtěný) se však zřejmě stal předmětem pohoršení vzhled, masky a podoba účinkujících. 

O více než týden později se k ceremoniálu vyjádřil i Svatý stolec. V textu uvádí, že „byl zarmoucen některými scénami při zahajovacím ceremoniálu olympijských her v Paříži a nemůže se nepřipojit k hlasům, které se v posledních dnech ozývají a vyjadřují politování nad urážkou mnoha křesťanů a věřících jiných náboženství“. Na akci tohoto typu by podle Svatého stolce by nemělo docházet k narážkám směřujících k zesměšňování náboženského přesvědčení. V závěru prohlášení připomněl, že svoboda projevu má své meze v respektu k druhým. 

Vystoupení drag queens či příslušníků LGBTQ+ komunity podnítilo obrovské množství negativních reakcí na sociálních sítích, často právě jen na základě jednoho vizuálního prvku. Opakovaly se příspěvky typu: „Ceremoniál jsem neviděl, ale toto je hrůza.“ Bez znalosti jakéhokoliv kontextu, jen proto, že ta „oversize ženská“ podle uživatelů vypadala nechutně. Jak vysvětlovali tvůrci ceremoniálu, ve Francii drag akce představují bezpečné místo, kde mohou příslušníci menšinových komunit vyjádřit svoji identitu, prostor, kde se cítí skutečně svobodně. Drag není jen touha převléknout se za opačné pohlaví, vyjadřuje jakési umělecké alter ego vystupujících, jejich další osobnost, jevištní roli, a v řadách těchto umělců najdeme i mnoho heterosexuálů nebo žen. 

Provokace je důkazem zájmu

Pro křesťany by se vytváření bezpečného prostředí, kde se cítí přijati všichni bez rozdílů, ať už mají jakoukoliv barvu pleti či vztahovou orientaci, mělo stát jednou z priorit. Papež František opakovaně upozorňuje na hřích rozdělování a vylučování. Thomas Jolly vyjádřil lítost nad celým nedorozuměním, protože jeho záměrem nebylo nikoho urazit. Nestojí však víc za zamyšlení, že křesťany ve skutečnosti ani nikdo provokovat nechtěl, že to bylo celé nezáměrné? Svatý stolec zdůrazňuje respekt k druhým. Co ale když Jollyho vůbec nenapadlo, že se dotýká křesťanství, protože byl ovlivněn vizí Olympu a na Poslední večeři zapomněl? Pokud ceremoniál odkazuje na různé eskapády z francouzské historie (jako např. hlava Marie Antoinetty), nebylo by ještě tristnější, kdyby odkaz na křesťanství zmizel úplně? Křesťané by měli unést provokaci jako důkaz, že jejich poselství je živé a podněcující. Je možné, že o Poslední večeři ve skutečnosti nešlo, ale daleko víc vadily všechny ty kostýmy, které se rozcházely s představami o velkolepé ladné podívané. Narážky na sexuální menšiny fungují jako jiskra hozená do sudu prachu. 

V závěru ceremoniálu zaznělo z úst Celine Dion v Hymnu na lásku: „Bůh spojuje ty, kdo se milují“. Silný vzkaz pro všechny rozhořčené kritiky. O slabostech a rizicích naší společnosti nevypovídá nic tolik, jako skutečnost, že jedna fotografie stačila vyvolat takovou vlnu pobouření. Kolik z těch, kdo se ostře vymezovali, viděli celý ceremoniál, zajímali se o kontext, diskutovali o odkazech na historii a kulturu? Veškerá pozornost se soustředila výhradně na vizuální podobu zahájení, jeho obsah a poselství zůstala stranou. Opakovala se tvrzení o útoku na křesťanství. Nebyla však největším útokem na křesťanství sama negativní síla sociálních sítí spolu s manipulací s obrazem, které rozhodující měrou přispěly k této bouři? Je naší odpovědností využívat tyto sítě jako dobrého sluhu a nenechat se ošálit. Bůh spojuje a my jsme se nechali rozdělit.

Daleko větší útok na křesťanské hodnoty probíhá všude tam, kde zuří válečná agrese, kde se snaží agresor ovládnout slabšího a podrobit si ho. Kde vládne nenávist, sobectví a vylučování. Zatímco se olympiády účastní Rusové, kteří na sociálních sítích sdíleli příspěvky podporující ruskou agresi, stovky ukrajinských sportovců zahynuly při obraně vlasti. Můžeme vnímat jako varující, že masky a extravagantní kostýmy jsou schopny vyvolat více pohoršení než smrt tisíců nevinných civilistů včetně malých dětí, jen kvůli tomu, že se Putin bojí ztráty moci. 

Na závěr připojuji ještě malou poznámku. Svého času vyvolal obrovské pobouření komediální film Život Briana od skupiny Monthy Python. Protestovali proti němu křesťané všech denominací, v některých zemích bylo zakázáno jeho promítání. Tvůrci odmítli nařčení z rouhání. Bohu se nechtěli vysmívat. Opakovaně vysvětlovali, že svým dílem mířili pouze na některé praktiky organizovaných náboženství. Nyní se v komentářích na sítích objevuje, že Život Briana je úplně v pohodě, ale pařížský ceremoniál, to je fakt hrůza. Život Briana se stal kultovním. Co se stane s pařížským spektáklem, netuším. Rozhodně by ale vždy nejdříve měl být zkoumán a hodnocen obsah, ne forma.