Jedna z nejlepších řečí apoštola Pavla je dle mého názoru zaznamenána ve Skutcích, kde apoštol obhajuje Aeropágu křesťanskou víru. Jedná se o skvělou řeč, ale když se pozorně probíráme Pavlovou argumentací, leccos bychom mu (pochopitelně v nadsázce) mohli vyčíst.
Apoštol Pavel se ve své řeči obrací k lidem, kteří se nacházeli mimo jeho kulturu, a dostává se do diskuse s představiteli tehdejších výrazných filozofických směrů. Měl všechny důvody necítit se na této půdě jako doma, přesto obstál. Přečtěme si pozorně následující biblickou pasáž ze Skutků, která jeho slova zaznamenává.
„Zatím na ně Pavel v Athénách čekal; když shledal, kolik modlářství je v tom městě, velmi ho to znepokojovalo. Proto mluvil v synagóze se židy a s pohany, kteří uvěřili v jediného Boha; a každý den hovořil i na náměstí s lidmi, kteří tam právě byli. Rozmlouvali s ním i někteří epikurejští a stoičtí filosofové. Jedni se ptali: „Co nám to chce ten nedovzdělanec vykládat?“ Druzí říkali: „Zdá se, že nás chce získat pro cizí božstva.“ Tak soudili, protože Pavel kázal o Ježíšovi a o zmrtvýchvstání. Pak ho vzali s sebou, dovedli na Areopag a tam mu položili otázku: „Rádi bychom se dověděli, jaké je to tvé nové učení, které šíříš. Vždyť to, co nám vykládáš, zní velice podivně. Chceme se tedy dovědět, co to je.“
Všichni Athéňané i cizinci, kteří tam pobývají, ničemu totiž nevěnují tolik času jako tomu, že vykládají a poslouchají něco nového. Pavel se tedy postavil doprostřed shromáždění na Areopagu a promluvil: „Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví. Když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s nápisem: ‚Neznámému bohu‘. Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji: Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní. On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel.
Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme,‘ jak to říkají i někteří z vašich básníků: ‚Vždyť jsme jeho děti.‘ Jsme-li tedy Božími dětmi, nemůžeme si myslet, že božstvo se podobá něčemu, co bylo vyrobeno ze zlata, stříbra nebo z kamene lidskou zručností a důmyslem. Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu. Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých.“ (Skutky 17, 16-31).
Pro mnohé židy, ale asi i křesťany, by bylo těžko přijatelné zvěstovat Krista v samotném centru modloslužby. Někteří křesťané by možná toto místo prohlásili za území zasvěcené ďáblu, kam by správný křesťan neměl ani vkročit. Jiní by prostě případné zájemce pozvali do prostor, kde se scházeli. Pavel ale káže přímo uprostřed model, zcela mimo „svatá místa“.
Kdybychom chtěli, mohli bychom jeho řeči vytknout, že v ní nekárá Athéňany za jejich modloslužbu, naopak vyzdvihuje, že jsou horliví v uctívání bohů. Leckterý horlivec by je spíše napomenul nebo je alespoň nechválil za tento druh náboženské horlivosti. Je to podobné, jako chválit Jehovisty za jejich nepochybně horlivou misii. Většinou spíše mlčíme.
V uvedené řeči navíc ani jednou nemluví o hříchu, ani jednou nevysloví jméno Ježíš a ani jednou necituje Bibli, místo toho cituje jejich básníky. To je podobné, jako kdybychom při evangelizačním kázání na téma Boží láska citovali místo Bible Máchův Máj. Pavel navíc zevšeobecňuje spásu, když říká, že jsme Boží děti. Jinde přece čteme, že až ti, kdo uvěří, dostanou moc stát se jeho dětmi. Přesné není ani tvrzení, že jednoho dne bude Bůh spravedlivě soudit celý svět skrze muže, který k tomu byl určen. Není zde ani slovo o tom, že Ježíš, který bude soudit svět, je Bůh, ne pouhý člověk.
V neposlední řadě jde Pavel hodně na ruku stoickým filozofům, když říká, že „v něm jsme a žijeme a pohybujeme se“. I stoikové hovořili o věčném logu, rozumu, řádu, věčném zákonu, ve kterém žijeme a pohybujeme se. Pavel zde přímo cituje astrologa Aráthose, který ve své básni Jevy ve zmíněné pasáži sám cituje stoický text, patrně Kleahtha z Assu.
Co s tím? Někteří „pravověrní“ křesťané z výše zmíněných bodů usuzují, že to byl důvod, proč uvěřilo tak málo lidí. Není tomu tak. Pavel hovořil zcela správně, byť neřekl vše. Při rozhovoru o víře ani v kázání se nedá povědět všechno naráz. Často platí, že méně znamená více. Klíčový je totiž kontext toho, ke komu mluvíme a co mu chceme sdělit.
Když Pavel začne s druhými mluvit, začíná tam, kde jsou oni. Hovoří v termínech, kterým dotyční rozumí, je ve světě, kde se oni cítí doma. Ukazuje jim, že toho spolu mají vlastně mnoho společného. Jinak řečeno, na základě společného tématu se dostávají dál. Nejedná se o populismus, nadbíhání, ale o snahu najít společný základ. Oním základem je i to, že všichni máme nějakého boha.
Jak jsem již zmínil, Pavel cituje slova básníka Arathose, který pocházel z Pavlovy rodné Sicílie. Aratus ve své básni píše: „Každá ulice, každé tržiště je plné Dia, dokonce každé moře a každý přístav je plný Dia…v něm jsme a v něm se pohybujeme“. Arathos jistě nemyslel ve své básni na Hospodina, ale na Dia. Proč ho tedy Pavel cituje? Jako by říkal, že to, co si vy představujete pod Diem, ale i pod jinými bohy, je ve skutečnosti Hospodin.
Pavel ve svém kázání neřekne všechno, nesdělí dokonce některé i dost zásadní věci. Nepoví nic o Kristu, mluví o odpuštění nevědomosti, nikoli o odpuštění hříchů. Zcela vynechá osobní svědectví. I z toho, co Pavel řekne, ale nakonec někteří uvěří. Zřejmě byla Pavlova řeč jen prvním impulzem, který měl pokračování. Zároveň nikdy nelze povědět vše a je to tak v pořádku. Pro rozhovor s hledajícími je velmi důležitý kontext, v kterém se posluchači nachází. Ten pak do jisté míry určuje naši zvěst.
Pavel jasně hovoří o tom, že Boha – Hospodina lze poznat. Pouze jinak, než ho poznávali Řekové, kteří bohy viděli v sochách. Pavel je přesvědčen, že Bůh je poznatelný. Tedy že sice přesahuje naše porozumění, nemůžeme ho plně pojmout, ale není zase takovým tajemstvím, abychom o něm nemohli poznat vůbec nic.
Nakonec se v Pavlově řeči objevuje zvěst o vzkříšení. Právě to už bylo na mnohé příliš, a proto odešli. Evangelium je bláznovstvím pro tento svět. To však neznamená, že ho máme předávat jako blázni, ale že v sobě nese věci, které lidé neradi slyší. Vidíme, že poté, co někteří odmítnou, Pavel odchází. Co předal, předal, více vykonat nemohl.
Pavlova řeč na Aeropágu je cenným svědectvím, jak sdílet evangelium způsobem, kterému posluchači rozumí. I když se jedná o svědectví dva tisíce let staré, principy, které zde čteme, neztratily nic ze své aktuálnosti.
Sv. Pavel pocházel ze Sicilie?
Krásné, jen naše mateřština, žel, trpí. 1. pád Aratos, 2. pád Arata, 3. pád Aratovi atd. V češtině fakt nemůžeme mluvit o nějakém “Arathosovi” (stejně jako o Claudiusovi, Démokritosovi nebo třeba Zeusovi, au, au, au). Přitom stačilo jen na vteřinu juknout aspoň do Wikipedie…
Jo jo, je to tak…. Trpí nejen naše mateřština, ale hlavně autor neumí gramatiku. A v 56 už je pozdě. Tak snad čtenáři projeví dost velkorysosti.