Terapeutka Hana Polívková pracuje s dospívajícími trpícími sebepoškozujícím chováním. Podle ní nejde o žádný nový trend, lidé vždy nacházeli způsoby, jak se trestat a ubližovat si nebo jak ventilovat potlačené emoce, dnes ale pomáhá šíření tomuto trendu nápodoba, TikTok a další sociální sítě. Jaké techniky jejím klientům pomáhají a proč se k sebepoškozování uchylují? O tématu bude diskutovat také na letošním festivalu UNITED ve Vsetíně.
Je sebepoškozování doménou jen dospívajících?
Je důležité si uvědomit, že dospělost podle společnosti sice začíná od osmnácti let, ale mozek se vyvíjí až do pětadvaceti. Mnozí dvacetiletí lidé, kteří se stále sebepoškozují, ještě nejsou plně vyzrálí, což ovlivňuje jejich schopnost zvládat různé situace. Pokud bych měla starší klientku, třeba kolem třicítky, pracovala bych s ní jinak než s teenagerem, protože dospělý člověk má více zdrojů a zkušeností, které může využít. Někdy je pro starší generace nepochopitelné, proč sebepoškozování způsobuje úlevu. Vysvětluji to tak, že lidé se trestají za něco, co se jim nepodařilo, nebo za nějaké chyby. Sebepoškozování je forma trestu, ale také způsob, jak si ulevit od emocionální bolesti. Není to nic neobvyklého, lidé se vždycky nějakým způsobem sebepoškozovali – ať už se štípali na skůži, trhali si vlasy, nebo si sami způsobovali zranění třeba ranami hlavou o zeď.
Jaké jsou vůbec různé formy sebepoškozujícího chování?
Výčet sebepoškozujícího chování je hrozně dlouhý, můžeme tam zařadit přejídání, řezání se, pálení, bouchání hlavou do zdi, lhaní, polykání různých předmětů, extrémní škrábání, bodání – ten seznam je opravdu dlouhý. Je to způsob, jak se vyrovnat se stresem a emocemi a jak si ulevit ve společnosti orientované na výkon, jež na mladé lidi klade velké nároky a očekávání. Ačkoliv si někdo může ulevit přejídáním nebo lhaním, jiný si zvolí fyzické sebepoškozování, které je viditelnější. Například i agresivní řízení auta může být formou sebepoškozování. Lidé se někdy v autě zlobí a šlápnou na plyn s vědomím, že už to je příliš, což je rizikové chování. Ženy mohou přehnaně nakupovat, když jsou rozrušené. A kdo někdy neupustil páru tím, že si dal večer nějaký alkohol?
Teenageři však nemají takové možnosti, a tak se často obrátí právě k sebepoškozování, obzvlášť když zjistí, že někomu před nimi to pomohlo. Problém je, že jizvy po sebepoškozování jsou viditelné, zatímco třeba přejídání nebo shopaholismus vidět zpravidla není.
Které přístupy se ti při práci s dospívajícími, kteří se sebepoškozují, osvědčily?
Můj přístup je psychodynamický. Když pracuji s dospívajícími, snažím se najít smysl v jejich chování. Často si totiž kompenzují nějaké pocity nebo situace, takže říct jim „přestaň to dělat“ nikdy nepomůže. Snažím se s nimi řešit, co se skutečně děje. Obvykle se jedná o nezpracované emoce nebo situace, se kterými si nevědí rady. Někdy se to děje na nevědomé úrovni, kdy si ani neuvědomují, co je špatně. Záleží také na tom, jak často své chování opakují. Potom je dobré zjistit, co jim toto chování přináší, zda jim to nějak ulevuje, a jestli existují jiné možnosti řešení.
Generace sněhových vloček?
Lidé často říkají, že dnešní generace je vystavena většímu riziku duševních chorob než mileniálové a starší. Je tento stereotyp pravdivý?
Sebepoškozování existuje léta a rozhodně není fenoménem posledních let. První popisy tohoto jevu pocházejí z 90. let, i když existoval už dříve. To, že se o tom dříve nemluvilo, ale neznamená, že to neexistovalo. Často se hovoří o tom, že dnešní mladí lidé jsou křehcí a nevydrží tolik jako předchozí generace. Ale kdo je vychovává? Možná to souvisí i s tím, že dnes žijeme v relativním blahobytu a málokdo si musí něco odříkat. Mladá generace možná nemá tolik zkušeností s odkládáním potěšení a zvládáním nepohodlí. I tak ale nesouhlasím s názorem, že by dnešní mladí lidé byli křehcí. Mají to těžké, protože doba se rychle mění a přináší nové výzvy.
V rodinách se často nemluví o tom, co děti prožívají, a mnohdy si nemohou dovolit vyjádřit své pocity. Moje generace byla vychována v duchu „všechno vydržíš“, ale dnešní mladí už nechtějí všechno vydržet. Je to reakce na způsob, jakým byli vychováni.
Jaké jsou podle tebe příčiny sebepoškozování?
Když mluvím o příčinách sebepoškozování, jednou z nich je neschopnost zvládat emoci, např. hněv. Ve společnosti se s hněvem často neumí pracovat. Lidé se nemohou zlobit, a v církvi je hněv dokonce považován za „nepovolenou“ emoci, přestože je velmi důležitá. Málokdy se o tom mluví. Když se někdo zlobí a neví, jak se s tím vypořádat, tyto pocity v něm zůstávají. Pak se stávají různé situace doma nebo ve škole, které tuto frustraci zhoršují. Dnes je sebepoškozování velmi snadno přístupné, například na sociálních sítích jako TikTok. Někdo může ukázat, že sebepoškozování mu nějakým způsobem pomáhá zvládat jeho problémy, a další lidé si řeknou, proč to nezkusit také.
Pomáhá studená sprcha, hudba nebo běh
Jaké techniky při práci s touto cílovou skupinou používáš?
Je pro mě těžké dát přesný návod, jaké techniky jsou nejlepší. Dokud dospívající neporozumí tomu, co se s nimi děje, tak žádný „recept“ nepomůže. Často se dostáváme do situace, kdy lidé překračují své hranice a přesvědčují sami sebe, že něco není tak nepříjemné, jak se jim zdá. Snažím se s nimi vracet k těmto situacím a pomáhám jim je rozklíčovat, aby si dokázali uvědomit, co jim vyhovuje a co ne. Všichni toužíme po blízkosti a v přátelských vztazích se často držíme přátel za každou cenu, bez ohledu na to, jak se k nám lidé chovají. Učím tedy své klienty v první řadě nastavovat si hranice.
Když jsou jejich hranice nastavené, můžeme mluvit o alternativách, jako je pero, které simuluje krev a zároveň neublíží, nebo různé aktivity jako běhání, poslech hudby nebo hledání jiných způsobů, jak uvolnit tlak. Existují techniky, které mohou pomoci při akutní potřebě sebepoškozování, například ponořit ruce do studené vody, osprchovat se nebo zavolat na linku bezpečí, kde si mohou 20 minut povídat s někým, kdo je podpoří. Lidé často plánují sebepoškozování dopředu, protože vědí, že po špatném dni jim to přinese dočasnou úlevu. Někteří se sebepoškozují jako trest za něco, co se jim nepodařilo. Je důležité dostat se k jádru problému a zjistit, proč si vyvinuli tuto strategii úlevy. To však nějakou dobu trvá, protože teenageři si musí vybudovat důvěru v terapeuta nebo jiného dospělého.
Jsi také vystudovaná teoložka. Jak vnímáš roli náboženství a víry v léčbě?
To je těžká otázka. Mnoho mých klientů, kteří jsou členy církve, se bojí jít k běžnému psychoterapeutovi. Obávají se, že by jim mohl narušit víru, zpochybňovat to, čemu věří, nebo se ptát příliš osobně. To samozřejmě zkušený psychoterapeut neudělá a já s klidným svědomím doporučím sekulární terapeuty i věřícím lidem. Nehledě na to, že jsme spirituální bytosti a toto téma se v sekulárních psychoterapeutických kruzích také probírá. U mě paradoxně lidé zjistí, že se jich ptám ještě více a zajímá mě i jejich způsob víry. Zajímá mě, jak rozumějí některým věcem, protože Bůh je v Bibli nějak vykreslený, má své atributy, ale zároveň si do toho projektujeme své vlastní představy.
Například naše chápání spravedlnosti či otcovské péče může ovlivnit to, jak si představujeme Boha. Když ke mně přijde klient z církve, doptávám se ho, jak rozumí své víře, co pro něj znamená Bůh a jestli se může nebo nemůže např. hněvat. V této souvislosti často pracujeme s žalmy, které jsou plné emocí, a bavíme se o tom dál. Pokud narazíme na teologické téma, samozřejmě se o něm bavíme teologicky. Vnímám to jako součást svého zázemí a svého porozumění víře. Ale ne všichni klienti to chtějí.
V čem vidíš podporu klientů ve zlepšování jejich schopnosti regulovat emoce či hněv a rozvíjet zdravé způsoby, jak zvládat stres?
Hněv má určitou funkci, většinou signalizuje, že někdo překračuje naše hranice. Rozzlobit se neznamená nutně, že musí následovat impulsivní reakce. První fází je uvědomění si hněvu. Pak je na nás, jak se rozhodneme s ním naložit – můžeme vybuchnout, zpracovat ho jiným způsobem, nebo si prostě uvědomit, proč se zlobíme. Když je hněv silný, je důležité se zaměřit na to, jak ho regulovat a zvládat bezpečně pro sebe i okolí, aniž bychom ničili lidi nebo věci kolem nás. Existuje několik způsobů, jak to udělat: někdo si koupí boxovací pytel, jiný jde běhat, další se vypíše, poslouchá nahlas hudbu a skáče, mlátí klackem do stromů, nebo vařečkou do polštáře. Každý si musí najít, co mu funguje.
Rodiče nás učí nevěřit svým emocím
Hodně mluvíme o hněvu, jsou ale i jiné spouštěče?
Podobně to funguje se smutkem. Smutek je součástí života stejně jako jakákoli jiná emoce. To, že jsem smutná, neznamená, že jsem depresivní nebo že můj život nemá smysl. Můžu být prostě jen smutná a poradit si s tím – třeba být k sobě ohleduplnější. Když jsem smutná, nepůjdu na party, ale můžu to zkusit, třeba mi to pomůže. Každý se se svými emocemi vyrovnává jinak.
Myslím, že je důležité znát sám sebe. To, jak se cítíme, často pochází z dětství. Ráda pozoruji rodiče na hřišti, jak komunikují s dětmi. Často slyším věty jako „To tě přece nebolí, proč brečíš?" nebo „Nemáš k tomu důvod, přestaň s těmi scénami.“ Rodiče to nedělají proto, aby ublížili, ale vede to k tomu, že jako dospělí nevíme, jestli můžeme věřit svým emocím. Když jsme byli smutní, říkali nám, že nemáme být smutní nebo že nám nic není. To vede k tomu, že se málo známe a nejsme si vědomi svých emocí. To je něco, na co narážím u většiny klientů – často nevědí, co se s nimi děje v určitých situacích, protože nejsou zvyklí si uvědomovat své emoce.
Myslíš si, že dnešní teenageři čelí složitějším podmínkám než generace před nimi?
Upřímně, na to neumím odpovědět. Naši rodiče čelili jiným výzvám. Svět se rychle mění a za pět let bude opět jiný, včetně využívání umělé inteligence. Lidé se mohou bát, že přijdou o práci, nebo se ptají, jakou práci si mají vybrat. V něčem je dobré si věci ulehčit, ale nejistota je velká. Neustále máme pocit, že nestíháme, a často slyším od mladých lidí, že nevědí, co mají dělat. Nemají nastavenou kariéru, vědí, že si nevydělají tolik, aby si mohli koupit byt, a nemají kde bydlet. Je to větší výzva než to, co měli naši rodiče, nebo co jsem měla já?
K tomu přicházejí telefony a závislosti na nich a na počítačových hrách. Je těžké s tím bojovat, když máme rychlý přísun dopaminu. Nemáme na to nástroje. Když půjdu do obchodu a nechci kouřit, můžu se otočit a odejít a cigarety si nekoupit. Ale telefon mám stále v ruce. Potřebuji být dostupná, rodiče chtějí vědět, kde jsem, mám tam bankovnictví a e-maily, na které musím odpovědět, takže ho nemůžu úplně vypnout. Čelím tomu, jestli budu scrollovat na Instagramu nebo TikToku. A ruku na srdce, který rodič dnes nedrží telefon neustále v ruce?
Jakým způsobem pomáháš rodičům a rodinným příslušníkům sebepoškozujících se klientů?
Rodiče často přicházejí s požadavkem „spravte mi ho/ji“. Neříkám, že nechtějí být zapojeni, ale spíše by to vyžadovalo rodinnou terapii, kterou já nedělám. Zaměřuji se na „své“ teenagery, ale někdy přijde chvíle, kdy se dohodneme, že pozveme rodiče. V tu chvíli jsou zapojeni a buď spolupracují, nebo ne. Někdy je pro teenagery lepší něco říct přede mnou, nebo jim pomůžu něco formulovat, takže chvílích hraje důležitou roli, jak rodiče přistoupí k tomu, když jim jejich dítě něco důležitého sděluje. Rodiče mi občas zavolají a řeknou mi, co se u nich doma děje. To je pro mě důležité, protože já se s jejich dětmi setkávám jen 50 minut týdně, zatímco oni s nimi žijí pořád.
Snažím se ale zároveň být transparentní, aby si teenageři ke mně vybudovali důvěru. Všechny informace, které dostávám od rodičů, sdílím s dětskými klienty, aby se necítili manipulovaní, že se o nich jedná za jejich zády. Bez rodičů to moc nejde, ale když jsou zároveň důvodem sebepoškozování, je to problém. Myslím si, že když jsou mladiství hospitalizováni, bylo by dobré pokračovat v rodinné terapii terapií. Bohužel z mé zkušenosti vím, že se to často neděje. Většinou je pozornost zaměřena jen na teenagera s očekáváním, že to nějak vyřeší.
V Česku je extrémní nedostatek odborné pomoci dětem. Kde vidíš cestu ke změně v podpoře léčby duševních onemocnění u dětí a dospívajících?
Upřímně řečeno, ne ve zdravotnictví, to je běh na dlouhou trať. Ale co by mohlo skutečně fungovat, je prevence v rodinách. Kdyby rodiče začali už v raném věku, třeba v osmi nebo devíti letech, řešit se svými dětmi, co se s nimi děje, že přicházejí změny v rámci jejich vývojového období, bylo by to velmi přínosné. Puberta není jen něco, co se musí přežít, ale důležitá součást vývoje člověka. Měli bychom děti učit, jak zvládat emoce a obtížné situace. Rodiče by měli vést dítě k osvojení různých strategií zvládání emocí, rozvíjet jeho komunikační dovednosti, učit ho základy dechových cvičení, imaginativních technik a fyzické relaxace. Dítě by se mělo naučit zastavit negativní myšlenky a přehodnotit situaci pozitivním způsobem, najít ve špatném to dobré. Bylo by ideální, kdyby to mohli rodiče učit své děti.
Háček je v tom, že rodiče sami musí být schopni to zvládnout. Kolik z nás ví, jak předat svým dětem, jak zvládat těžké situace, smutek nebo neúspěch? Umíme to sami zpracovávat? Jsme si toho vědomi? Když nás něco naštve, umíme to správně vyjádřit, nebo jen vybouchneme a hledáme viníka? Často se stává, že přijdeme domů naštvaní a místo toho, abychom řekli: „Všichni běžte stranou, potřebuju 20 minut na uklidnění,“ jen hledáme, kdo udělal něco špatně, a vybouchneme.
V jednom podcastu jsem slyšel, že úkolem rodičů je „zkazit děti natolik, aby byly schopné se v období dospívání snáz separovat“. Vidíš to stejně?
Dítě si samo najde impulsy k separaci. Aby se dítě mohlo osamostatnit, musí narazit na hranice. Součástí jejich vývoje je i testování těchto hranic, především hranic svých rodičů. Pokud dítě vyrůstá v prostředí, kde nenarazí na žádné hranice, nemá důvod odcházet. To neznamená, že bychom měli uměle nastavovat překážky. Děti jsou velmi schopné a najdou si hranice samy, ať už v rámci společného bydlení nebo osobních vztahů. Aby mladý dospělý úspěšně odešel z rodiny, musí mít pocit, že rodiče jsou „hrozní“ a že si svůj svět udělá lépe sám. Tady se hodí citát, který je připisovaný Marku Twainovi – „Když mi bylo 14, byl můj táta takový ignorant, že jsem ho sotva vystál. A když mi bylo 21, byl jsem překvapen, kolik se toho stařík za těch sedm let naučil.“
Máš nějaký tip na literaturu, která by rodičům pomohla lépe pochopit jejich dospívající děti?
Doporučuji knihu Mozek teenagera, která je vynikající. Popisuje, jakými neurologickými změnami prochází mozek teenagera. Je to velmi důležité vědět. Podobně skvělá je i kniha Rozbouřený mozek, je napsána čtivě a jednoduše, takže si ji mohou přečíst nejen rodiče, ale i sami dospívající, kteří chtějí lépe porozumět tomu, co se s nimi děje během dospívání.
Letos vyšla kniha Nemusíš si ubližovat, která je přímo zaměřená na sebepoškozování. Je to jakýsi návod nebo rádce pro teenagery, kteří mají sklony k sebepoškozujícímu chování. Myslím si, že je velmi užitečná. Obsahuje různé cvičení a rady, které mohou pomoci nejen teenagerům, ale i rodičům. Ti se z ní mohou naučit, jak se s dětmi bavit o těchto těžkých tématech, jak je podpořit a sami se také mohou dozvědět, jaké existují techniky zdravého zpracovávání emocí.
