V úvahách o tom, jaký bude po pandemii svět a zda bude mít choroba trvalejší dopad na náš běžný život, jsme se v něčem trefili, jinde přestřelili či něco opominuli. Nastal čas k sebekritické rekapitulaci a k pohledu kupředu. Svět se změnil a k poměrům před příchodem pandemie se hned tak nevrátí.
Před dvěma lety jsme si nedokázali představit rozhořčené demonstranty na rušné pražské křižovatce, skandující na cestující v tramvaji: „Masky dolů!“. Co se to s námi stalo? Prvotní úlek vystřídalo instinktivní semknutí společnosti. Vzájemná solidarita v podobě svépomocných iniciativ nevydržela dlouho, přišla únava a zklamání. Únava z dalších vln pandemie a stále se měnících opatření tápající vlády.
Obavy střídaly naděje a zklamání z toho, že vakcíny a nové léky nepřinášejí rychlé řešení. Vakcíny se objevily velmi rychle, ale paradoxně vyvolaly nové problémy: Mezinárodní spolupráci narušilo soupeření států o jejich získání i konkurenční chování výrobců. Na jedné straně byla přílišná očekávání, že vakcíny budou jako kouzelný proutek, který pandemii ukončí. Na druhé straně se nedařilo vyvracet obavy veřejnosti z jejich vedlejších účinků. Společnost se rozdělila na očkované a neočkované.
Strach z neznámé nakažlivé nemoci i opatření proti jejímu šíření narušily běžný chod společnosti i život jednotlivce a jeho vzájemné vztahy. V obavách před onemocněním jsme odstavili rozum na vedlejší kolej a nechali se ovládat emocemi. Rostl počet těch, kdo nikomu a ničemu nedůvěřují, prohloubila se nedůvěra vůči všem autoritám. Skepse vůči vědeckému poznání a vědomí jeho limitů je zdravá. Základním předpokladem svobodné vědy je zásada, že každá hypotéza je falzifikovatelná.
Ovšem kakofonie názorů a tvrzení expertů ve veřejném prostoru se snadno stává živnou půdou pro jednoduchá vysvětlení a návody, včetně konspiračních teorií. Pandemické obavy vyústily v rostoucí odpor vůči očkování, vůči nošení roušek. Opatření proti šíření viru začala být vnímána nikoli jako projev ohleduplnosti k druhým, ale jako omezení individuální svobody. Ještě v prvním roce pandemie byl hlavním cílem politických protestů střet zájmů předsedy vlády, v druhém roce byly protesty stále více zaměřeny proti vládním opatřením. Pandemie se stala hromosvodem nespokojenosti a frustrace ve společnosti.
Už na počátku pandemie bylo zřejmé, že omezení kontaktů povede k větší závislosti na komunikačních technologiích. Ovšem jak moc lidem bude chybět setkávání tváří v tvář a jaké důsledky v různých oblastech našeho života to bude mít, se dalo jen odhadovat. Mělo odlišný dopad na různé sociální a generační skupiny a podrobilo zkoušce soudržnost společnosti a mezigenerační solidaritu.
Rodiče pracující z domova, děti připojené k virtuální výuce, všichni najednou stále spolu, psychický nápor byl obrovský. Zato staří a osamocení byli ještě více izolováni, odkázáni na média, telefon, internet, sociální sítě. Ukázalo se, že mnozí nemají počítač či přístup k internetu nebo jim chybí schopnost, jak s komunikačními technologiemi zacházet. Potěšitelné bylo, jak na to zareagovaly spontánní iniciativy a neziskové organizace. Organizovaly se sbírky počítačů do potřebných rodin, doučování žáků, pomoc seniorům při užívání pojítek pro kontakt s blízkými na dálku.
Virtuální prostor se zaplnil, vstoupili do něj i ti, kdo se ho dříve obávali nebo tam dosud neměli přístup. Týkalo se to významně i života církví. Omezení bohoslužeb ukázalo, že možnost setkávat se je pro život společenství nezastupitelná. Společný zážitek, vnímání gest, vůní, zvuků, společný zpěv či deklamace se dá stěží nahradit virtuálním prostorem. Nemluvě o společném svátostném stolování u stolu Páně. Ani v této oblasti života patrně nedojde k návratu ke stavu před pandemií. Ti, kdo chodili do kostela jen ze zvyku, si snadno odvykli.
Klíčový význam měla média, internet a sociální sítě. Souběžně s pandemií se šířila také informační nákaza, infodemie. Ostatně souvislost to není náhodná, každý dnes ví o počítačových „virech“, mluví se o „virálním“ šíření informací. Ve zploštělém informačním prostoru jsou dnes jak klasická média, která více či méně dodržují pravidla novinářské práce, tak soukromé informační kanály, které získávají pozornost a vliv kontroverzními názory a neověřenými, či dokonce záměrně zkreslenými informacemi.
Je zcela v pořádku, že slovo dostávají zastánci různých názorů, odborníci i vědci. Je však problém, když se „mluvící hlavy“ ochotně vyjadřují i mimo pole svého oboru. Pokud mají všechny názory stejnou váhu, prohlubuje to obecnou nedůvěru a zasévá nejistotu. Pandemie podrobila novináře zejména ve veřejnoprávních médiích zkoušce nezávislosti a profesionální etiky.
Nemenším testem prošli politici i státní úřady. Způsob vládnutí a politická kultura mají významný vliv na to, jakým způsobem lidé reagují na opatření státních institucí v krizových situacích. V globálním měřítku bylo možné srovnávat autoritativní a participativní přístupy. Opatření režimů, které jsou založeny na kontrole chování a informací, mohou být drakonická a krátkodobě účinná, jako ukázala například čínská politika nulové tolerance covidu. Epidemie posiluje autoritativní tendence vládců, kteří dobře vědí, že nezvládnutá epidemie může jejich autoritu podlomit.
Naproti tomu v zemích, kde jsou opatření vlády podrobena parlamentní kontrole, mediální kritice a čelí veřejným protestům, uspějí vlády jen tehdy, když občany o správnosti svých rozhodnutí přesvědčí. V loňských parlamentních volbách voliči vystavili účet předchozí vládě mimo jiné za chování během pandemie. Avšak bez ohledu na změnu vlády důvěra ve stát od počátku pandemie nadále klesá. Podle mezinárodního výzkumu (National Pandemic Alarm) v březnu 2020 v Česku důvěřovalo státu 65 procent dotazovaných, v lednu 2022 to bylo jen 38 procent. Podobné výsledky průzkum ukázal i v sousedních zemích.
Dopady pandemie na světové hospodářství budou výraznější a dlouhodobější, než se čekalo. Výrazně se zpomalil globální pohyb osob, zboží a financí. Ekonomika byla v posledních desetiletích silně globalizována. Řada mezinárodních firem dnes přehodnocuje dosavadní praxi, když přesouvaly výrobu za nejlevnější pracovní silou třeba na druhý konec světa. Výpadky či zpomalení dodávek v rámci celosvětových výrobních a obchodních řetězců tuto strategii zpochybnily.
Firmy teď na prvním místě minimalizují rizika, plynoucí ze vzájemné ekonomické provázanosti. Mluví se o konci jedné éry globalizace. To má důsledky v některých odvětvích hospodářství, zejména v dopravě. Starost o životní prostředí, zvláště snaha čelit změnám klimatu, se najednou dostává do jiné perspektivy. Na jedné straně se ukázalo, že změ- nit ekonomické paradigma je možné. Na druhé straně se oslabila vůle k mezinárodní spolupráci, bez níž nejsou účinné kroky v péči o planetu představitelné.
Na ekonomické ztráty podnikatelů a firem reagovaly vlády v nevídané míře finančními kompenzacemi a subvencemi. Břemeno dlouhodobého zadlužení a inflace pře- nesly do budoucnosti. Naděje, že krize může být podnětem k reformě financování zdravotního, sociálního a penzijního systému, se ukázala lichá. I tyto reformy se odkládají na další generace.
Dobrou zprávou u nás bylo to, že se otevřela možnost odpuštění individuálních dluhů. Během pandemie byl schválen zákon, který stanovil tříměsíční lhůtu, v níž bylo možno některé dluhy uhradit bez úroků, pouze splátkou původně dlužné částky. „Léto milostivé“ tedy překvapivě mohlo nastat i v zimě. Je povzbudivé, že vláda uvažuje o tom, že okno příležitosti otevře znovu a léto milostivé se bude opakovat.
Krize je příležitost k dobrému i ke zlému. Záleží na tom, jak se v ní zachováme. Jako jednotlivci, jako národy i jako lidstvo. Krize obnažuje charaktery, masky padají, i když se nosí roušky. Vítejte v theatrum mundi!
Foto: United Nations COVID-19 Response