Úmrtí někoho blízkého, nemoc, rozchod, ztráta domova, to vše jsou krizové situace, které člověkem bytostně otřesou. My nemocniční kaplani velice dobře víme, že vnímavému a otevřenému naslouchání je potřeba se učit. Při doprovázení člověka, který něčím těžkým prochází, se částečně dotýkáme „jeho ran“.
Nikdy doopravdy daného člověka, který něčím trpí, nepochopíme, protože jsme nebyli v jeho kůži. Můžeme jen vnímavě naslouchat, prociťovat a reagovat. Ono vnímavé naslouchání druhému, které nepospíchá a nevtláčí „svou vlastní agendu“ či pokusy o řešení, je vlastně nejlepší věc, jakou můžeme udělat. Tak to uvádějí všichni ti, kteří procházejí životními otřesy, a také učebnice krizové intervence.
Jestli víra člověka dozrává v těžké situaci, to se ukáže teprve s odstupem času. Určitě to není zaručené. Může nastat pravý opak, anebo se zdát, že se nestalo vůbec nic. Důležitým předpokladem pro „zdravé zrání“ je dostatek zdrojů, podpory, osobní nastavení i schopnost otevřenosti k lidem i k Pánu Bohu. A Boží milost.
V první vlně pandemie mě v nemocnici zaujal příběh jedné starší pacientky, paní Nadi. Byla dlouhodobě hospitalizována, respektovala všechna omezení a opatření, s trpělivostí přijímala fakt, že žádné návštěvy za ní nemohou přijít. Několikrát jsem viděla někoho z personálu, jak se u ní zastavil a něco drobného jí nesl. Jestli měla příbuzné v řadách personálu nemocnice, nevím.
Jak už to u starších lidí bývá, ve svém vyprávění se paní Naďa vracela do minulosti. „Celý ten život ubíhal poměrně rychle, zvlášť když jsem ještě chodila do práce,“ říkala. „Když jsem však zůstala už v důchodu, a když zemřel můj manžel, bylo to opravdu těžké“, vyznala. „Nejtěžší byl ten první rok sama.“ Ano, pomáhala jí víra v Boha, ale i ta se stala na jistou dobu křehkou...
Koupila si domácí zvíře, aby v její blízkosti byla živá bytost, o kterou ona mohla pečovat. Nastavila si aktivity podle svých možností, sil a zájmů. Nepřestala chodit do společenství křesťanů, dokud jí to zdravotní stav umožňoval. Obklopila se knížkami, hudbou, členy rodiny a přáteli do takové míry, jak jen to šlo. Úsměv jí na tváři nikdy nechyběl, pojmenovala jak své bolesti a emoce, tak i naděje v nejbližší úspěchy.
Její víra se prohloubila mnohem dříve, než nastala pandemická doba. Ona byla jedním z těch lidí, kteří už svou šířku, výšku a hloubku víry a důvěry v Hospodina žili dlouhá léta před nástupem covidu. Jako by je to zvláštní a omezující období vůbec nezaskočilo, nepřekvapilo a naopak životními situacemi už byli připraveni a zoceleni natolik, že jen sáhli do svých zásob zkušeností a přeladili se na na novou realitu.
Nemůžeme napodobit ani zopakovat životní příběh někoho jiného, můžeme se jen nechat inspirovat a každým dnem se sytit Božím slovem a dobrými věcmi. Můžeme prosit Hospodina, aby on sám dával růst a zrát naší víře tak, aby byla silná, pokojná a odvážná pro další nové situace, které přijdou.
Autorka: Miriam Szőkeová
Zdroj: Přítel/Przyjaciel - redakčně upraveno