Možná jste stejně jako já sledovali závěr života Timothyho Kellera. Zápasil s rakovinou, a nakonec prohrál. Nicméně si nejsem jistá, jestli je ta použitá terminologie správná. Boj o život se přece vede na jiných frontách než na těch medicínských.
U kazatele Timothy Kellera jsem si vždycky vážila jeho moudrosti. Imponovalo mi, jak poeticky vedl hlavní myšlenkovou linku svých základů křesťanství. Z knihy stvoření do knihy zjevení jako ze zahrady do města. Napadlo by vás to? Žasla jsem, jak to, že něco tak prostého mě nikdy nenapadlo. Vždycky dokázal formulovat složité věci tak, že jim mohl porozumět každý.
S osobní lítostí a zároveň s určitou zvědavostí jsem sledovala, jak se vyrovnává se svým vážným onemocněním a s blížícím se koncem. Nikdo nepřeje závěr života někomu, koho si váží a koho má rád. Nicméně každého z nás to čeká. Smrt si nenacvičíme. Ta prostě jednoho dne přijde. Nikdo nevíme přesnou hodinu ani místo. Bude to vítězství, nebo prohra? Tato otázka se mi zdá být jednou z nejdůležitějších v životě.
Je smrt prohrou? Znamená podlehnutí nějaké nemoci nebo zranění definitivní životní prohru, po níž následuje smrt jako nevyhnutelný trest za neúspěch? Kdybyste se dokázali uzdravit, zvítězili byste? Vypadá to jako nesmysl a také to nesmysl je. Smrt čeká na každého z nás a nikdo si nemůže myslet, že oddálením data smrti nad ní zvítězí. Nedosáhneme ničeho víc než oddálení termínu. To má být vítězstvím? Ale prosím vás. Dá se nad smrtí vůbec zvítězit? Ale jistě.
Vítězství nad smrtí vypadá jinak, než si nejspíš představujeme. Nepůjde o život na věky. To totiž neexistuje. Každý někdy musí projít branou smrti. Je však podstatné, jak jí projde. Zemřít v čase, kdy se člověk smrti brání, protože na ni není připraven, to jako prohra skutečně vypadá. Naopak se mi zdá, že je možné uzavřít pozemský život s plným vědomím toho, že tady na Zemi už není co dodat a že bude lepší pokračovat někde v další dimenzi.
Kéž to Timothy Keller a jeho rodina cítí takto. Moc jim to přeju. Jsou mi vzorem v představě, že smrt je průchodem do nové dimenze bytí. Tady teprve je možné přemýšlet o pojmech, jako je vítězství nebo prohra. Branou smrti projdeme dříve či později každý. Co však budeme nazývat vítězstvím? Dřívější či pozdější termín? To je přece směšné.
Způsob, jakým budeme procházet branou smrti, každému z nás přizná vítězství, nebo prohru. Záleží na tom, zda se budeme smrti bránit, protože budeme mít pocit, že jsme ještě neprožili všechno, po čem naše srdce toužilo. Nebo zda budeme připraveni následovat Božího vedení a zda budeme schopni mu porozumět. Smrt je vždycky tajemství.
Timothy Keller podle vyjádření svých nejbližších řekl: „Pusťte mě domů, k Ježíši.“ Tak bych to ráda viděla i já.
krásné a pravdivé – což jedno je, krása a pravda děkuji paní Hano