Velikonoční vigilie ztvárňuje zlom, jímž Kristovo vzkříšení pro křesťany je. Z noci ke světlu, od pokání k radosti. To si ovšem člověk připomíná ne pouze jednu noc, ale celý život. A právě systém liturgického roku, který strukturuje náš čas nejen podle pohybu nebeských těles a hodinových ručiček, ale především podle biblických příběhů a událostí spásy, k tomu může prakticky pomoci.
Počítáme hodiny, sdílíme své kalendáře s druhými, abychom se s nimi dokázali potkat nebo mohli na něčem spolupracovat. Řídíme se ve svých plánech rytmem dne a střídáním měsíců. Orientujeme se podle významných událostí, které nás zasáhly. Žijeme v čase. I když někdy to vypadá, že většinu času čas nemáme. Taky už se vám stalo, že jste neměli čas ani na jídlo? Povinnosti, nezbytnosti i množství zajímavých možností strhují naši pozornost. Hodinu po hodině, „rok za rokem roky, léta jdou…“. Zastaví nás až konec našeho pozemského putování? Nebo nějaká překážka?
Spiritualita v čase
V přítmí kostela sedí lidé nejrůznějšího věku. Zastavili se a naslouchají biblickému čtení. Nejprve příběhu o samém počátku, o stvoření světa. „Duch Boží se vznášel nad vodami. A tu Bůh řekl: ‚Buď světlo!‘ A bylo světlo.“ Venku je teď tma, ale v kostele je nejjasnějším světlem velikonoční svíce, která přirozeně přitahuje pozornost. Světlo je dar, který se slovy těžko popíše, ale kde je, tam proměňuje své prostředí. Při těchto bohoslužbách je to jasné.
Čtení pokračuje. Začínají se dít věci: Bůh volá Abrahama a Abraham odpovídá: „Tu jsem!“ Začíná cesta Božího volání a lidských odpovědí. A lidského volání a Božích odpovědí. To se zároveň děje i tady a teď. Po každém příběhu se lidé modlí, někdo zpívá žalm a shromáždění se společně připojuje antifonou. Zvládne to každý, nemusí mít brýle, ani umět číst. Nikdo nemá hlavu skloněnou nad zpěvníkem. Děti se choulí u rodičů a poslouchají, jak příběh Božího jednání pokračuje. Do představ vstupuje obraz moře, které se rozestoupilo, aby Izraelci mohli utéct z Egypta.
Čas jako by se zastavil, ale večer postupuje. Celkem sedm starozákonních čtení se prostřídá se zpěvy žalmů. Pak přijde zlom. Chvíle, na kterou všichni čekají. Po posledním zpěvu a modlitbě začnou vyzvánět zvony, kostelem se rozlije rozsvícené světlo, prostírá se bílý ubrus, rozezní se varhany a shromáždění zpívá „Sláva na výsostech Bohu“. Čte se z Nového zákona, zvěstuje se Kristovo vzkříšení. Bude následovat křest, obnova křestního vyznání a večeře Páně. Jak jednal Bůh v dějinách svým Slovem a svým Duchem, jak jednal nad vodami a se svým lidem a v Kristu, tak jedná i s námi dnes. Člověk, který tu je, to vidí, slyší, vyznává, čerpá z toho.
Tak nějak může vypadat slavení velikonoční vigilie, jedné z nejkrásnějších křesťanských bohoslužeb. „V úsvitu ještě ztemnělé velikonoční neděle hrob životu je dán, když vyšel z něj náš Pán.“ Ve většině našich sborů se slaví spíše až nedělní ranní či dopolední bohoslužby, při nichž se scházíme jako obvykle už za světla; přicházíme jakoby k prázdnému hrobu a radujeme se z evangelia o vzkříšeném Pánu. Na všechna ta starozákonní čtení přitom nebývá čas.
Dramaturgie velikonoční vigilie s nimi naopak pracuje, aby nás přímo vtáhla do toho, čemu se říká „dějiny spásy“. Zastavuje nás v našem běhu, rozšiřuje naši přítomnost pohledem na pestrost Boží péče o svět v jeho dějinách. Jako červená nit všech věků se připomíná Boží věrnost, která se potvrzuje Kristovým vzkříšením. Je to naše noc, a přitom je to noc vzkříšení. Je to naše svíce, a přitom je to světlo Kristovo. Je to voda, a přitom je to i moře; smrt byla přemožena. Je to prastará historie, a přitom platí právě dnes i pro nás.
Ústřední bod křesťanského kalendáře
Snad odjakživa lidé vycházeli při měření času z pozorování přírody a navykli si slavit svátky propojené s různými přírodními proměnami v ročních cyklech. Úzké sepětí s přírodou a odkázanost na ni k tomu přímo vybízí. V kultuře starozákonního Izraele i našich předků to nebylo jinak. A přece už ve Starém zákoně se dočteme, že Boží lid původně zřejmě různé zemědělské svátky naplňuje jinými významy a spojuje je s připomínáním Hospodinovy záchrany. Důležité příběhy o Božím jednání v dějinách Božího lidu jsou rozesety v průběhu roku tak, že vedle sedmého dne odpočinku se právě ony stávají jakousi osnovou společného času, orientací a oporou židovské identity.
Křesťané se svým kalendářem naložili obdobně. Orientací ve vnímání životního času se jim staly pravidelně připomínané příběhy jejich víry. V prvé řadě právě velikonoční událost Kristova vzkříšení, která se připomíná slavením bohoslužeb každou neděli, ale která také nově interpretuje dosavadní židovský svátek pesach. Otázkou není, zda je zrovna čas slavit bohoslužby, památku Kristova vzkříšení je zkrátka důležité postavit do centra svého času.
Jakým jazykem mluví Bůh?
O to, ve kterém termínu by se přesně Velikonoce měly slavit, se zprvu vedl spor. Nakonec se prosadila praxe slavit je v neděli po prvním jarním úplňku a od 4. stol. se slavení rozšířilo nejprve na tři dny a poté na celý svatý týden od Květné neděle, kdy se připomíná Ježíšův vjezd do Jeruzaléma. Velikonoční vigilie ztvárňuje zlom, jímž Kristovo vzkříšení pro křesťany je. Z noci ke světlu, od pokání k radosti. Tento zlom si ovšem člověk připomíná nejen jednu noc a v jedněch bohoslužbách, ale celý život. A právě systém liturgického roku, který strukturuje náš čas nejen podle pohybu nebeských těles a hodinových ručiček, ale především podle biblických příběhů a událostí spásy, k tomu může prakticky pomoci.
Velikonočním svátkům předchází období čtyřiceti postních dnů. Začíná Popeleční středou a tradičně to byl čas závěrečných příprav ke křtům, které se o Velikonocích konaly, a čas pokání pro ty, kterým pokání bylo uloženo. Velikonoční doba pak trvá od neděle vzkříšení Páně ještě padesát dní a vrcholí svátkem seslání Ducha svatého, který bývá rovněž křestním, nebo konfirmačním (biřmovacím) termínem a jemuž předchází svátek nanebevstoupení Páně. Po seslání Ducha svatého následuje neděle věnovaná svaté Trojici.
Kromě tohoto ústředního velikonočního okruhu byl liturgický kalendář doplněn ještě o svátky, které záměrně přeznačují původní pohanské slavnosti. Patrně nejznámějším příkladem této praxe jsou Vánoce v době zimního slunovratu. Ve 4. stol. se prosadila tradice slavit narození Páně 25. prosince a doba vánoční pak trvá do 6. ledna. Kromě Ježíšova narození v Betlémě se připomínají i biblické příběhy tomu blízké: Ježíšův křest, zázrak v Káně Galilejské, Zjevení Páně, vyjádřené příběhem o klanění mudrců od vchodu (Mt 2,1–12).
Obdobně jako Velikonocům předchází i vánočním svátkům přípravné adventní období. Tyto dva sváteční okruhy jsou základními ohnisky liturgického roku. Vedle toho se pak patrně od velmi raných křesťanských dob připomínaly také události a postavy, při nichž křesťané rozpoznávali působící Boží milost. Reformace se sice vymezila proti tomu, aby se v souvislosti s připomínáním těchto světců slavily bohoslužby, ale potvrdila, že mají být připomínáni jako příklady hodné následování.
Všechno má svůj čas
Systém liturgického roku křesťany jednak spojuje a jednak společně orientuje k ústředním obsahům víry, protože biblická čtení pro svátky jsou zkrátka dána tématem svátků. V mezidobí mezi svátky se pak připomínají další příběhy z evangelií, doplněné čtením z epištol a ze Starého zákona. V různých církevních tradicích vznikly různé lekcionáře, tj. rozpisy biblických čtení pro jednotlivé neděle. Ty se opakují např. v tříletých nebo čtyřletých cyklech, takže pravidelný účastník bohoslužeb postupně během této doby vyslechne významné oddíly (perikopy) ze všech evangelií.
Rozdílný charakter různých liturgických dob se promítá do celkového výrazu bohoslužeb. Všechno má svůj čas. V postních a adventních dnech se například vynechává chvalozpěv Gloria a omezuje se výzdoba. O to výrazněji pak znovu zazní o svátcích ve vyzdobeném kostele. Vyznění a proměny důrazů mohou být podtrženy i střídáním textilií (parament) v liturgických barvách, které se mírně liší v evangelické a v katolické tradici.
Do jaké míry se necháme systémem liturgického roku vést, záleží na nás. Je to ovšem léty prověřený, promyšlený a ochutnávaný recept, jak svůj život ve všech jeho proměnách mísit s kvalitní surovinou evangelia. A dobré recepty se v rodinách dědí.
Autorka: Jana Hofmanová
Zdroj: Český Bratr
