Už jako malá holka měla jasno: chtěla, aby byli všichni lidé na světě zdraví. Dnes lékařka Ester Czudková léčí na ORL v třinecké nemocnici Sosna a zároveň stojí v čele Sdružení křesťanských zdravotníků. V rozhovoru vypráví o tom, jak se její dětský sen potkal s realitou medicíny, proč je pro ni víra základem pro každodenní chování k pacientům a jak hledat balanc mezi profesním nasazením a rodinou.
Co tě vlastně přivedlo ke zdravotnictví? Bylo to rozhodnutí, které přišlo brzo, nebo ses k němu postupně „dopracovala“?
Když si vzpomenu na své dětství, už jako malá holka na základní škole jsem ve zdravotnictví chtěla pracovat, chtěla jsem lidem pomáhat a léčit je. Pamatuji si na otázku z té doby, kterou mi položila jedna dospělá osoba, a to jaká tři přání bych měla, kdybych si mohla přát cokoliv. Jednou z mých odpovědí bylo, aby byli všichni na světě zdraví. Takže moje cesta byla dost jasná a váhala jsem až na střední škole, kdy jsem přemýšlela, jestli půjde spojit povolání lékařky s rodinou (spoiler: jde to).
V čem ti víra v Boha konkrétně pomáhá v každodenní práci? Je to něco, co si uvědomuješ v konkrétních pracovních situacích?
Víra mě provází v odlišných životních etapách různě, ale je pro mě základem, něčím, od čeho se mohu odrazit, na čem mohu stavět. Vnímám, že je součástí různých každodenních situací, mého chování, mých priorit, a tedy i situací, které řeším v práci. Ať už je to tichá modlitba před operací o Boží vedení, modlitba za pacienta, ale také situace, kdy se snažím na Boha ukazovat svým přístupem, hodnotami a jednáním s lidmi.
Jsou momenty, kdy si řekneš, že bez téhle opory bys svou práci dělala mnohem hůř?
Nevím, jestli hůř, znám skvělé lékaře, kteří Boha neznají a jsou perfektními specialisty. Zároveň si myslím, že víra, kterou mám v Boha, je něco, co nevěřící člověk nemá, a nemůže se tak o ni opřít jako o hodnotu, která ho provede těžkým obdobím nebo mu pomůže vyrovnat se se smrtí a vlastní smrtelností. Ve zdravotnictví jsou to přitom situace, kterým člověk čelí každý den.
Myslíš si, že zdravotníka může před vyhořením ochránit pevný vztah s Bohem? Co konkrétně děláš ty, abys v náročné profesi nevyhořela?
Věřím, že pevný vztah s Bohem nás může před vyhořením účinně chránit. Bůh nám dává nadpřirozenou sílu i do náročnějších období, která by nás jinak mohla zlomit. Kromě toho nám ale ve svém Slově dal i jasné doporučení k odpočinku. Je třeba odpočívat, ať aktivně, nebo pasivně.
Já sama mám trochu zkrácený úvazek a k tomu pohotovostní služby proto, abych se mohla více věnovat svým malým dětem, takže v práci trávím o trochu méně času než někteří kolegové. Velmi ráda trávím čas se svými kamarády, se kterými sdílíme své životy. Pohyb, příroda a rodina jsou dalšími místy a činnostmi, které mi mnohdy pomáhají a nabíjejí mě.
Vnímáš, že se Bůh a medicína mohou prolínat? Jak v praxi vypadá průnik mezi striktně vědeckou rovinou a Biblí jako „nejvyšší autoritou“?
Bůh a medicína se podle mě v dnešní době prolínají hlavně na osobní rovině – ať už u věřících zdravotníků, kteří se snaží následovat Boha, tak u samotných pacientů. Medicína je sice vědeckou disciplínou, ale zároveň existují věci, které jsou „nad tím“. Patří sem třeba vliv psychického nastavení na výsledek léčby nebo právě víra, která zásadně určuje, jakým způsobem člověk ke svému onemocnění přistupuje.
Jsi předsedkyní Sdružení křesťanských zdravotníků. Co obnáší tato pozice?
Stala jsem se předsedkyní v loňském roce, už v předchozích letech jsem ale byla součástí výboru. Naší hlavní aktivitou je organizace konference pro křesťanské zdravotníky v České republice, kterou připravujeme právě na polovinu dubna. Dále spolupracujeme se studenty medicíny a zdravotnických oborů, kteří mají své skupinky na některých fakultách. Aktuálně jsou takové skupinky v Ostravě a Olomouci a věřím, že do budoucna vzniknou i na dalších fakultách.
Snažíme se vydávat třikrát ročně newsletter a v příštím roce připravujeme vydání nové knihy jako sborníku zajímavých přednášek, které na minulých konferencích zazněly. Pozice předsedy mi dává výsadu tyto aktivity do určité míry koordinovat.
Co je vlastně, kromě všech těchto aktivit, cílem sdružení? Snažíte se některá témata komunikovat i s jinými sekulárními organizacemi, se státem?
Mezi cíle Sdružení křesťanských zdravotníků patří zejména misijní působení mezi zdravotníky a pacienty skrze zvěstování evangelia o Ježíši Kristu jako jediného Spasitele a Pána a pěstováním osobního vztahu s Bohem. Snažíme se také o propojení duchovní a odborné činnosti, zvláště v oblastech praktických postojů v životě křesťanského zdravotníka, duchovní poradenské a pastýřské péče nebo komplexní péče o nemocného člověka. Kromě toho spolupracujeme
s jinými křesťanskými iniciativami a sdruženími v oblastech diakonie, aktivitách proti alkoholismu a toxikomanii, promýšlení zásad křesťanské etiky (např. ochrany života), ale i třeba v oblasti šíření Bible a křesťanské literatury.
Jako sdružení momentálně nemáme tak velkou základnu, se kterou by se dalo vystupovat v komunikaci se státem, ale pokud bychom se dále rozrostli, i toto je možné. V minulosti jsme k některým otázkám vyjadřovali své stanovisko, a to například k vakcinaci proti nemoci COVID-19. V okolních státech, ve kterých jsou tato sdružení větší, se snaží ovlivňovat i politickou sféru, například v oblasti legislativy týkající se některých etických otázek.
Tento rok v dubnu se bude konat již zmíněný 35. ročník konference SKZ. O čem bude a jak se na něj připravuješ?
Konference proběhne 18.–19.4. v Brně a letos se bude věnovat tématu Etické výzvy dnešní doby. Probírat se bude umělá inteligence z křesťanského pohledu a ve zdravotnictví, dále eutanázie a paliativní péče. Kromě toho zazní různá svědectví, ať třeba od lékařů z Burkiny Faso a Ghany nebo od podpůrné skupiny pro pozůstalé rodiče.
Já sama na hlavní konferenci nepřednáším, ale z velké části konferenci spolu s výborem připravujeme po organizační stránce. Nyní už je jen potřeba doladit poslední praktické detaily, aby vše mohlo hladce proběhnout.
A na závěr, možná trochu spoiler ke konferenci – jak se SKZ dívá na otázku eutanázie?
K otázkám eutanázie jsme se vyjadřovali na našich konferencích opakovaně. Písemně to bylo zpracováno ve sborníku přednášek s názvem Mezi Biblí a medicínou (SKZ v ČR, 2007) a v plánované publikaci se k této problematice chceme opět vrátit. Zcela stručně řečeno, vnímáme lidský život jako Boží dar a úmyslné ukončení života – ani ze soucitu – nepovažujeme za správnou cestu.
Lékař je ten, kdo léčí, tiší bolest a doprovází i v posledních chvílích, a ne ten, kdo aktivně způsobuje smrt. Jedná se o významné překroucení role lékaře i z pohledu dlouhodobých etických základů tohoto povolání. Odpovědí na výzvy v oblasti eutanázie může být kvalitní hospicová a paliativní péče, která má za cíl zmírnění utrpení a zlepšení kvality života. Tento přístup má hluboký smysl právě v situacích nevyléčitelného a terminálního onemocnění.
