V sobotu 30. září proběhla na Svatopetrském náměstí ve Vatikánu ekumenická vigilie, tedy noční (v tomto případě večerní) modlitební shromáždění. Římskokatolická církev prochází od roku 2021 synodálním procesem, který má tuto denominaci Kristovy církve posunout, otevřít ji dialogu a zvýšit aktivní podíl všech jejích členů na jejím životě.
Vigilie svěřovala šestnácté řádné generální shromáždění biskupské synody Duchu svatému. Tato informace proběhla i světovými médii. Vigilie dostala ekumenický rozměr, papež František na ni pozval celou řadu představitelů různých denominací církve a jedním z hlavních organizátorů vigilie byla komunita Taizé. Člověk, který si ještě dobře pamatuje podobu Římské církve před padesáti lety, se ptá, co se to děje.
Ano, na ekumenický proces jsme si už více méně zvykli, ale zápas o vnitřní otevření církve laikům, přizvání představitelů i takových denominací, kde taková otevřenost funguje už stovky let spojená s prosbou o jejich přímluvnou modlitbu, to je přece jenom něco nového. Máme to jako evangelikální křesťané vítat, nebo se toho bát? A může to být důležité pro svět kolem nás? Přece jenom jde o vnitřní poměry v církvi! Může to oslovit sekulárního člověka jednadvacátého století?
Jsem evangelikálním křesťanem a jsem jím rád. Právě proto mám z vigilie i z celého procesu proměny církve radost. Ona se totiž nemění jen církev Římská, mění se i ty ostatní, i ta moje. Díky Bohu! Jak pověděl jeden z emeritních představitelů mé denominace: „Církev, která zůstane i po padesáti letech stále stejná, zradila své poslání.“
Pro svět kolem nás, pro nekřesťanský svět je nesmírně důležité vidět, že církev umí fungovat jako jeden lid. A teď si prosím rozumějme dobře, nemyslím si to proto, že mám ekuménu rád, že se mi líbí pestrost církve. Není to ani proto, že bych pokládal za správné, aby všechny současné denominace nakonec skončily u Petrova vatikánského stolce a církev se stala jednou organizací – nic takového nečekám.
Důvodem radosti i naděje mi jsou slova Kristova, slova jeho modlitby: „Prosím, aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že jsi mě poslal.“ Je mi úplně jedno, že mnozí vidí v jednotě rozmanitých křesťanů nebezpečí otupení zvěsti evangelia, Ježíš Kristus to viděl jinak. Jednotu církve považoval za klíčově důležitou. Proto ji považuji za důležitou i já.
Je dobré si všimnout, co bylo na vigilii tématem papežského kázání: Ticho. Ticho a Boží hlas. To je něco, co současné době bolestně chybí a co jsme my, protestanské církve a zvláště my evangelikálové, většinou ztratili. Z evangelia nám zůstalo jen „slovo“. Ano, i bible mluví o Slovu, my tím slovem ale myslíme formulaci, kdežto Písmo životadárnou Boží sílu. Mnohým z nás se bible stala Zákoníkem (však v češtině mluvíme o Starém a Novém zákoně), ona je ale Smlouvou. Dokonce smlouvou jednostrannou, takže vlastně darem.
Sejít se spolu s těmi, kteří důvěřují Kristu, spolu s nimi mlčet a spolu s nimi mlčky mluvit s Bohem, který umí všechno ticho naplnit, je krásné. Tak se rodí síla Ducha, která pak umožní se zvednout a jít a sloužit všude, kde je to potřeba. A ono je to potřeba skutečně všude. Kéž v tom Pán Bůh celé církvi, v tuto chvíli pak zvláště její římské větvi bohatě požehná.
Za Rádio 7: Petr Raus
