První světová válka vypukla i přesto, že už během 19. století existovaly výrazné snahy o mírové řešení konfliktů. Jednou z hlavních postav tohoto mírového hnutí byla pražská rodačka Bertha von Suttner, první nositelka Nobelovy ceny míru.
Vraťme se k prvotnímu obsahu slova mír. Mistr Jan Hus si jej tak považoval, že mu věnoval celý spis (Řeč o míru), který chtěl přednést na kostnickém koncilu. I on přemýšlel o významu míru, stejně jako kdysi Ježíš Kristus v očekávání smrti. Byla to jedna z posledních věcí, které považoval za důležité říct svým učedníkům: „Vcházejíce do domu, pozdravte jej slovy: Mír tomuto domu a bude – li toho onen dům hoden, váš mír na něm spočine, nebude-li toho však hoden, váš mír se k vám vrátí“.
V 19. století se během různých bojů otřásal v základech nejeden dům, Habsburský nevyjímaje. V Evropě to vřelo, jedna menší válka střídala druhou, vylepšené typy zbraní zabíjely více a rafinovaněji. Po několika amerických pokusech založit mírové hnutí se v Evropě objevila žena, jejíž kniha vzbudila velkou vlnu protiválečné nálady, vedla k založení několika mírových společností a jí samé pak v roce 1905 vynesla Nobelovu cenu míru.
Tou ženou byla pražská rodačka Bertha von Suttner. Ačkoli v Německu a Rakousku jsou po ní pojmenované ulice a školy, většině Čechů tohle jméno nic neříká. Přitom se roku 1899 se jako jediná žena účastnila mírové konference v Haagu, kde byl jejím velkým přičiněním zřízen Stálý rozhodčí soud. Jedná se o nejstarší instituci zabývající se řešením mezinárodních sporů.
Bertin život by vydal na román. Krásná a vzdělaná šlechtična odmítla nabídku k sňatku mimo jiné od Alfreda Nobela, aby se tajně provdala za o sedm let mladšího Arthura von Suttnera. S ním pak odjela na pozvání své přítelkyně do Gruzie. Po vypuknutí rusko–turecké války viděla na vlastní oči hrůzy válečné reality, která byla dalece vzdálená zažité představě o čistém hrdinství. Špína polního lazaretu, několikahodinové umírání v nedůstojných podmínkách, tělesné zmrzačení a lehkomyslné opovrhování lidskou důstojností i životem.
Právě pod vlivem těchto zážitků začala Bertha von Suttner pracovat na svém nejslavnějším díle Die Waffen nieder! , které vyšlo roku 1889 a bylo přeloženo do více než 15 jazyků. (Odzbrojte! 1896, Složte zbraně!, nově přeloženo a vydáno 2019). Příznivé ohlasy předčily její očekávání. Lev Nikolajevič Tolstoj napsal: „Zrušení otroctví předcházela slavná kniha jedné ženy, paní Beecher Stoweové (pozn. red. autorka knihy Chaloupka strýčka Toma). Dej Bůh, aby po Vaší knize následovalo i zrušení války.“
O jejím díle se však nemluvilo jen ve společenských kruzích, ale také v parlamentu. Ministr financí Dunajewski pronesl: „Před nedávnem vylíčila ve své knize válku otřesným způsobem jedna německá dáma – nikoli nějaký člen parlamentu. Prosím, věnujte tomuto dílu několik hodin. Toho, koho ani poté neopustí vášnivá chuť válčit, skutečně lituji.“
V září 1914 se měl ve Vídni konat 21. světový mírový kongres, na jehož přípravě se Bertha významně podílela, ale k jeho uskutečnění nedošlo kvůli vypuknutí první světové války. Válečné události se rozjížděly pomalu, ale jistě. Menší ofenzívy nabíraly na síle, až se změnily v příslovečné „mlýnky na maso“. Lidské tělo bylo degradováno na páchnoucí hmotu, rozkládající se v zákopech. Lidský duch a víra byly dušeny v oblacích jedovatého plynu, tanky rozmetávaly poslední zbytky naděje, že za tenhle svět stojí ještě bojovat.
Již v roce 1914 si spisovatel Stefan Zweig povzdechl: „Já stejně jako Vy jsme všichni věřili, že této válce lze zabránit, a jen proto jsme se proti ní nepostavili, dokud byl čas. Občas před sebou vidím starou dobrou Berthu von Suttnerovou, která mi jednou řekla: Vím, že mne všichni považujete za směšnou, potrhlou ženskou. Dej Bůh, abyste měli pravdu.“
A přitom stačilo, aby si jeho apoštolské veličenstvo František Josef I. vzpomněl na apoštolský pozdrav. Milost vám a mír od Boha Otce a Pána Ježíše Krista. Císař zemřel již v roce 1916, takže se nedožil konce války a staré Evropy. Neslyšel ani program T.G. Masaryka pro novou Evropu. Ježíš, ne Caesar!
Mír tomuto domu, nikoli veni vidi vici…
Autor: Pavla Hájíčková
Korektura: Sára Kolomazníková
Foto: Priscilla Du Preez/unsplash