Často máme tendenci jen zapisovat chyby druhých a neodpouštět. Přitom rozhodující není to, kým člověk byl, ale je nyní – nebo se snaží být. Ani Ježíš přece nevyšetřoval ženu hříšnici, ze které vyhnal zlé duchy. Naopak ji hájil.
Jak poznáte člověka, který byl spolupracovníkem bezpečnostních služeb komunistického režimu? Určitě ne podle rozhodnutí soudů – ty trvají dlouho a musí se vyrovnávat s celou řadou odvolání. Také ho nepoznáte podle pravdivých či klamavých svědectví jeho kolegů. Obávám se, že nebudou prokazatelná ani svědectví subjektů, které vytěžil. Zpochybnit se určitě dají také registry, které se jen z části zachovaly v listinné podobě. Takového člověka poznáte jen podle jeho osobního doznání.
Řekne to na sebe, je si vědom, že udělal chybu. Šlápl vedle cesty a ponese si to do konce života. Ale v tom případě by se měla debata uzavřít, protože nerozhoduje to, kým byl, daleko více rozhoduje, kým je nyní. „Estébáka“ poznáte především podle jeho současných činů. Dobře poznáte, zda se přetvařuje a klame tělem, když jej nějakou dobu sledujete. A rozhodují ty nejobyčejnější věci, prosté maličkosti. Zvláště tehdy, když se nikdo nedívá.
Péčí barokních Španělů ve službách rakouského dvora jsme se naučili, že je třeba člověka podezírat a vyšetřovat do krajnosti. Dnes to sice nejde na mučidlech, ale stačí hříšníka napínat v médiích. Nejlépe v detailních sděleních o jeho povaze, sklonech, rodinných vztazích a podobně. Hříšník se musí doznat a samozvaní vyšetřovatelé nikdy nejsou dost syti jeho kajícnosti. Pořád je jeho pokání nedokonalé, kajícnost malá a neopravdová.
Těch čistých vyšetřovatelů je stále dost, aby pohotově tvrdili, že oni se nikdy nijak neprohřešili, a mají proto právo jej soudit. To je stejně hnusné jako černobílá roucha zpovědníků, kteří se neušpinili, protože byli od mučidel dostatečně daleko. Takoví lidé jen zapisují chyby a nikdy neodpouštějí. Neumí to.
Zpovědní vyšetřovací manýry prosákly skrze církev do státu, kde se jich ujali už i sami vyšetřovaní a opakují je po staletí. Kdysi pronásledovaní evangelíci znají dobře torturu zpochybňování a vyšetřování. Člověka ve své péči zmučí tak, že rád vyzná i to, co neudělal. Zaručeně přizná věci, které jsou pak použity v jeho neprospěch. Pastýři mu vlezou do soukromí a říkají tomu nový začátek života.
Podle mne je tahle podoba pokání naprostým bludem. Pokání tohoto typu nemá vůbec nic společného s evangeliem Ježíše Krista. Ježíš přece nevyšetřoval ženu hříšnici, ze které vyhnal zlé duchy. Naopak ji hájil. Ženu, kterou k němu přivlekli z cizí postele, nepodrobil výslechu a nezeptal se na jediný detail. Psal si výmluvně do prachu. A pak jí řekl, že má jít a už více nehřešit.
Samotného Jidáše odeslal s doporučením, ať rychle udělá to, co je před ním. Neodhalil jeho skandální zradu, dal mu poslední šanci. Jidáš se přiznal ke zradě až svým polibkem. Tak je to v Bibli. Ale dovedu si představit, že Pán Ježíš poslouchal mnohá doznání těch, kteří si byli svých chyb vědomi. Plakal s nimi a pak je vzal s sebou, protože rozhoduje to, co člověk říká a dělá dnes, zítra i nadále. Každý má velkou šanci na změnu. Věřte tomu!