Pokusím se dát alespoň částečnou odpověď na spoustu udivených otázek typu: „Co děláš v Parlamentu?“
Myšlenka na službu politikům se objevila už dříve, na přelomu tisíciletí v Náchodě. Místostarosta Jaroslav Rohulán mne požádal, abych přicházel před pondělní poradou vedení. Nechtěl po mně politické rady, ale slovo z Bible a modlitbu. Tehdy jsem objevil potřebu zvláštní služby. Jistě, Jaroslav mne znal ze sboru a z radnice, kde jsem pracoval jako dobrovolník v Náchodském zpravodaji.
Později se ta myšlenka vrátila znovu a znovu v různých podobách v Říčanech. Svou roli v tom sehrál například starosta Vladimír Kořen, se kterým jsme si blízko, v několika obdobích svého mandátu,. V Litomyšli zase patří blízkost městské samosprávy a ekumenicky pojatého křesťanství k základnímu půdorysu služby. Nic zvláštního jsem tedy nevymýšlel. Ostatně, na více místech demokratického světa má taková služba letitou tradici.
V českém Parlamentu jsem se ocitl na základě pozvání. Tehdejší kancléřka mě osobně zavolala do Senátu a rozšířila rozsah této služby i na zaměstnance úřadu. V obou těchto komorách našeho parlamentu pracuje více než pět set zaměstnanců. Mé přítomnosti ve Sněmovně rovněž předcházelo doporučení. Jak říkám, nebyla to má vlastní iniciativa. Vždy se řídím tím, zda jsem na daném místě potřebný. To je základní cíl mé práce. Kde není moje přítomnost vítána, tam se neprosazuji. A až nastane čas, kdy nebudu více potřebný v Parlamentu, rád se rozloučím a přesunu se kamkoli bude potřeba.
Práce politiků je založena na různých přístupech k jednomu tématu. Z toho vyplývají i odlišná řešení stejného problému. Na rozdělení není nic zvláštního, neznepokojuje mne. Samozřejmě bych si přál, aby se při debatách a projevech hledala společná řešení uváženě a střízlivě. Ovšemže, pod Parlamentem si lidé představují jen to, co vidí na obrazovce a čemu se věnují novináři… Vypadá to jako rozhádaný dům. A někdy i je. Nechci malovat idylku. Většina lidí neprosedí tolik času jako já na balkóně a v kuloárech. Nevidí spoustu rozumné práce zastupitelů, vidí jen to, co zabírají kamery. Tedy efektní střety.
Mojí prací je pozorovat lidi kolem sebe, poznávat je a pokoušet se jim porozumět. Každý z nich má naloženy svoje vlastní problémy. Netušili byste, jak mnoho je na lidech vidět to, co prožívají. Respektuji jejich soukromí, neznepokojuje mne jejich mlčení a modlím se za ně, za jejich stabilitu a dostatek sil. Často děkuji, že se toho povedlo zvládnout tolik za jedno dopoledne. Práce těchto lidí má vliv na život lidí v celé naší zemi, proto si zaslouží náš zájem a pomoc, aniž by si o to říkali či za to děkovali.
Pozoruji také své okolí, odpovídám na otázky v církvích a na veřejnosti. Jednotlivé názorové proudy ve společnosti mají svoje zájmy a tak mezi volenými členy Parlamentu lobbují, jak se tomu říká odborně. U nás to nemá žádná jasná pravidla. Tak se stává, že si poslanec či poslankyně vytvoří tým spolupracovníků, kteří nemají žádnou vazbu na Parlament či v něm pracují v roli poradců a asistentů. A mají velký vliv. Každý ze členů Parlamentu má na takový tým nárok podle vlastní volby a přesvědčení. Dost těžko se to dá ovlivnit a nebo zakázat. Do toho nikdo nemůže mluvit.
Křesťané také vstupují do tohoto světa. V lepším případě jako lobbisté, protože podporují členy parlamentu, kteří mají stejný názor, jako oni. Ti se pak scházejí v kapli a modlí se za úspěch dané politiky nebo za výkon služby jejich členů Parlamentu či obrácení těch dalších. A to je také v pořádku. I když z křesťanského hlediska je takový vliv už jemným přešlapem, protože sleduje jen určitou politiku. Možná by bylo lepší, kdyby se do politického života takoví křesťané zapojili otevřeně. Pokud je totiž podobný vliv považován za naplnění služby politikům, tak v tom osobně vidím problém. V některých případech jde až o zneužití této služby a obyčejné politikaření. Nahrává tomu, že role lobbisty není dosud vyjasněna.
Z toho všeho plyne jasně, že nesleduji žádnou politiku, nezastávám žádný jediný správný názor a nepromodluji jej do světa Parlamentu. S omluvou se vzdaluji, pokud je zájem mne nějak zapojit do politického soupeření. Pro mne je pan Okamura jako ten druhý pan Okamura. Oba jsou jen lidé. Nepřináším do Parlamentu Boha a jeho vůli. On tam Pán všech Pánů a jeho vůle dávno je.
Pokud se za něco modlím, tak aby se pánové a dámy dohodli, protože dopředu se dá postoupit jen v případě, že se najde přijatelný kompromis použitelný pro občany téhle země, ať jde o to či ono. Modlím se za to, aby nikdo ze členů Parlamentu nepropadal zoufalství a úzkostem. Stejně tak, aby nikomu nepřipadlo, že on je ten nejdůležitější a měl by mít ještě více moci na úkor druhých.
Starám se o doprovodný personál Parlamentu a všechny, kteří musí zatnout zuby a vydržet. Často se připomínají výhody zaměstnanců Parlamentu. Od všemocné kartičky, levnější restaurace až po vstup do světa slávy a moci. Já jsem ty výhody ještě neobjevil. Mám před sebou obyčejné lidi, kteří potřebují modlitby stejně tak jako všichni ostatní.
Také z toho plyne, že se taková práce nedá dělat za státní peníze. Nedovedu si představit, že bych tehdy v Náchodě byl placen za tuhle práci, tím spíše v Říčanech a jinde. A už vůbec ne v Parlamentu. Já ani můj katolický kolega nepobíráme žádnou mzdu. Jsme tam tedy dva, aby neležela služba jen na jednom.
Psáno pro časopis Brána - redakčně upraveno