Smutek, rozčarování, otázky. Co se stalo se Slovenskem?

Volební preference slovenských voličů příliš neodpovídají představě o tradičně katolické zemi. Úspěch slaví populistické strany, doprovázené radikální pravicí. Biskupové balancují mezi touhou podpořit obhajobu křesťanských hodnot a pastí politického extrémismu. 

V kázání na pohřbu Martiny Kušnírové v roce 2018 pronesl košický pomocný biskup Marek Forgáč tato slova: „Slovensko dnes nechce vidět peníze na stole. Slovensko dnes potřebuje vidět charakterní vůdce, kteří na sebe vezmou přímou i nepřímou odpovědnost a kteří dokážou odejít ze scény.“ Narážel tím na milion eur v bankovkách ležících na stole na tiskové konferenci. Odměna za dopadení vraha Jána Kuciaka a jeho snoubenky. Tato Ficova okázalá prezentace tehdy však vyvolala pouze pobouření. 

Nedůvěra lidí ve vládnoucí politiky se tím jen prohloubila. Vazby na mafiánské struktury, korupce, to vše rezonovalo slovenskou veřejností. Ostatně i biskup Forgáč v emotivním kázání hovořil o zodpovědnosti vůdců, kteří svými aktivitami, kontakty a přátelstvími, svojí činností stejně jako nečinností, vytvářejí prostředí, ve kterém se daří různým formám zla. Následovaly statisícové demonstrace, které nakonec vedly k pádu Ficovy vlády. 

Při předání demise se ale Fico usmál s tím, že neodchází. Po pěti letech se jeho slova plně potvrzují. Podle dosavadních průzkumů je v nadcházejících volbách očekáván Ficův návrat v plné síle. Jeho strana Smer momentálně vede, těsně následována stranou Progresívní Slovensko, která ale zatím, jak z odhadů vyplývá, nemá koaliční potenciál. Smutek, rozčarování, otázky. Co se stalo se Slovenskem během uplynulých pěti let? 

Po bouřlivém vzepětí občanské scény, poté, co si Slovensko zvolilo prozápadně, liberálně demokraticky smýšlející prezidentku hájící důsledně občanská práva a zastávající se slabších, voliči opět tleskají ryzímu populistovi. Fico otevřeně odmítá pomoc válkou postižené Ukrajině a hlásá hesla typu: Mír přichází jedině z Východu. Proruskou rétoriku před volbami ještě přitvrzuje a evidentně mu tento postoj neškodí, ba právě naopak.

Volební preference slovenských voličů příliš nepodporují představu o tradičně katolické zemi. Úspěch slaví populistické strany, doprovázené radikální pravicí. Křesťanskodemokratické hnutí reprezentující konzervativní hodnoty ve spojení se sociální citlivostí se aktuálně potácí na hranici zvolitelnosti. Kompletní odpověď na otázku, kam se tyto hodnoty ve slovenské politice vytratily, by vydaly na rozsáhlou studii. Alespoň v jisté zkratce si můžeme připomenout některé charakteristiky, přičemž mnohé z nich neplatí jen pro slovenskou politiku. 

Obavy z liberalismu

Na Slovensku našla širší ohlas různá varování před uvolněnými mravy dekadentní západní společnosti. Jednotlivé excesy byly automaticky vydávány za obraz celé společnosti. Populističtí politici využívali podporu kněží, kteří si pod pojmem liberalismus představovali odmítnutí tradičních hodnot a volný způsob života bez zábran. 

Liberální společnost byla prezentována jako poživačná, preferující zábavu a volné vztahy, odmítající manželství jako svazek muže a ženy, podporující naopak vztahy homosexuální. Podařilo se přenést do vědomí lidí, že křesťanství je spojeno pouze s konzervativními postoji. Tohoto zmatku v pojmosloví využívají obratně politici, kteří se snaží nenápadně a postupnými kroky omezit instituce demokratického právního státu.

Liberalismus je podle nich tedy něčím dekadentním, úpadkovým, něčím, co tady nechceme. Tudíž „logicky“ nechceme ani liberální demokracii. S pojmem demokracie bez přívlastku pracují s oblibou politici s autoritářskými sklony. Připravují si tak nenápadně půdu k postupnému oklešťování demokracie jako např. Orbán v Maďarsku. A Ficův velký spřízněnec. 

Právě strašení liberalismem pomáhá vytvořit zmatek v myslích lidí. Lehčeji se pak přesvědčují vystrašení voliči, že liberální demokracie podporuje negativní tendence, kdežto naopak „čistá“, „nepřívlastková“ demokracie, je to, co zajistí ochranu tradičních hodnot. Ve skutečnosti demokracie bez přívlastku není ničím jiným, než postupným nastolením autoritářského státu. Občané neztratí sice volební právo, ale postupně dojde k okleštění a rozbití demokratických institucí. Systém brzd a protivah bude nahrazen kontrolou z jednoho mocenského centra.

Autoritářství jako východisko 

Denník N nedávno publikoval výsledky výzkumu Globsecu, jehož cílem bylo objasnit fenomény typické pro slovenskou společnost a pochopit, proč je právě Slovensko tak málo odolné proti šíření nejrůznějších konspiračních teorií. Výzkumníci si položili otázku: V čem je Slovensko jiné? Za využití sociologických metod vyloučili některé často uváděné příčiny, jako je otázka vzdělání nebo intelektuální úroveň obyvatelstva. Výzkumy prokázaly jinou důležitou skutečnost. 

Slovensko zaujalo vysoké skóre, co se týká mocenské hierarchie, tedy skutečnosti, že autokratický styl vlády má v zemi mimořádně silný vliv a udává tón jak v malých komunitách, tak i na celostátní úrovni. Druhý silný fenomén představuje chápání rolí muže a ženy ve společnosti. Je preferován výrazný rozdíl mezi těmito rolemi. Muž je oceňován, pokud vystupuje dominantně a dokáže se postarat o materiální zabezpečení, žena pro svoji smířlivost a orientaci na vztahy a rodinu. 

Slováci se na rozdíl od – z jejich pohledu – ateistických Čechů rádi definují jako katoličtí křesťané, i když, jak ukazují průzkumy, počet věřících na Slovensku klesá. Politici si toho jsou dobře vědomi, a proto předvádějí rétorická cvičení na téma ochrany křesťanských hodnot, byť jejich program a činy tomu těžko odpovídají. 

Křesťanstvím se rád oháněl také Marian Kotleba, krajně pravicový politik, jehož radikální rétorika přitahovala i část věřících, vystrašených údajnou hrozbou liberalismu a hledajících spásu v autoritářských postojích. Právě tato kombinace obav z liberálního prozápadního směřování a afinita k autoritářství sloužila jako živná půda pro politický radikalismus. 

Nejvýrazněji propojení radikálních politických pozic a náboženské rétoriky představuje kněz Marian Kuffa. Popularitu získal díky vlastnímu nasazení pro lidi na okraji. Vybudoval pro ně sociální zařízení včetně navazujících hospodářských budov umožňující žít na principu komunitního uspořádání, a zabezpečovat si tak obživu. 

Zajímavé svědectví obsahuje dokument Opři žebřík o nebe. Kuffa v něm upřímně říká, že pracuje s plným nasazením pro tyto lidi, ale neví, zda postupuje dobře. Tvrdí, že klidně předá dílo někomu jinému. Postupně se ale více zapojil do politiky a svoje pochybnosti ohledně správnosti cesty ztratil. Nabyl jistotu, že ví nejlépe, koho politicky podporovat, a svými extrémními postoji způsobil vrásky mnoha slovenským biskupům. Kuffa stále častěji namísto poselství evangelia hlásal z kazatelny politické názory, a dokonce přímo podpořil Kotlebu.   

Papežštější než papež 

Arcibiskup Bernard Bober, předseda Slovenské biskupské konference, v nedávném rozhovoru pro konzervativní denník Postoj vysvětloval, že kněží jako duchovní pastýři jsou posláni ke všem věřícím bez rozdílu na jejich politické názory. Jejich úlohou je spojovat, nikoliv rozdělovat. Bober odmítl, aby se kněží zapojovali do politických kampaní a veřejně se vyjadřovali k politickému dění. To neznamená, že nebudou s věřícími mluvit o křesťanských postojích. K dotazu na působení Mariana Kuffy připomněl, že šíření nenávistných projevů ničemu nepomáhá. 

Ani samotní biskupové to nemají jednoduché, protože konzervativní tlak není vyvíjen jen shora, jak by se při letmém pohledu na slovenskou scénu mohlo zdát. Arcibiskup Bober musel nedávno poslat kazašskému pomocnému biskupovi Mons. Schneiderovi dopis s upozorněním, že jeho přítomnost na Slovensku nemůže považovat za žádoucí ani užitečnou. 

Návštěva tohoto ultrakonzervativního biskupa měla sloužit jako podpora věřícím, kteří odmítají nedávno povolené tzv. přijímání na ruku. Právě toto dovolení příkladně ilustruje identitární pojetí slovenského křesťanství. Věřící dále mohou přijímat eucharistii do úst, nikdo je k přijímání na ruku nenutí. Přesto části z nich vadí pouhá existence tohoto dovolení. Slovensko díky tomu ztratilo exklusivitu země, kde se na ruku přijímat nemůže. Mons. Bober otevřeně říká, že kampaň proti přijímání na ruku je vedena pocitem větší zbožnosti a nadřazenosti jedněch vůči druhým.

Nicméně ne všichni slovenští katolíci podporují konzervativní směry v politice. Zuzana Čaputová zvítězila s 58,40 % hlasů, navzdory podpoře Maroše Šefčoviče ze strany katolické hierarchie. Pro politiky, počínaje těmi konzervativními a konče radikálně extremistickými, je přesto oslovování věřících stále lákavou volbou. Biskupové tak balancují mezi touhou slyšet obhajobu křesťanských hodnot a pastí politického extremismu. 

Nedávno Slováci řešili kauzu Milana Majerského, který v pořadu Na telo označil LGBT+ za „pliagu“ (neštěstí, pohroma, choroba). Následně se omlouval, že tím nemyslel lidi, ale jejich registrované partnerství. Doslova papežštější než papež. Registrované partnerství totiž neodmítá ani papež František. Naopak právní ochraně stejnopohlavního soužití vyslovil podporu, odmítá jen, aby se tento svazek nazýval manželstvím. 

Slovenští biskupové však v listu před volbami varují před stranami, které podporují registrované partnerství, stejně jako před těmi, které šíří dezinformace, nenávist a rozdělení. I přes dobře míněné varování před nenávistí, tento úzkostlivý postoj opět přivítají radikální uskupení jako svoji podporu. Je to past, protože těmto uskupením jde pouze o ovládnutí společnosti, nikoli o respekt, úctu k důstojnosti a svobodě člověka. Ty přitom patří mezi autentické křesťanské hodnoty.