Izrael zažil v posledních letech unavující sérii pěti voleb, na jejichž základě se opakovaně nedařilo sestavit stabilní většinu v parlamentu. Premiér Netanjahu, jehož trestní stíhání bylo jednou z příčin politické krize, nakonec vyšel z posledních voleb jako vítěz v čele koalice, která se opírá o hlasy extrémních stran. Právě z jejích řad pocházela v posledních letech kritika zasahování Nejvyššího soudu do politických otázek.
Izrael letos oslavil 75 let od svého vzniku a v mnoha ohledech je to stát výjimečný. Je dobře známo, že důležitou oporou, která mu umožnila uhájit suverenitu, bylo průkazné odhodlání bránit se ozbrojenou silou. Neméně důležitou oporou je jeho demokratický charakter a společenský konsenzus ve věci respektu k právnímu státu. Nejvyšší soud jako důležitý pilíř soudní moci nabyl v situaci, kdy Izrael nemá ústavu, ale pouze tzv. základní zákony, přijaté prostou většinou, postupně význam druhé komory parlamentu. Je ostatně symbolické, že budova tohoto soudu v Jeruzalémě stojí na nejvyšším místě vládní čtvrti, parlament se nachází o kus níže...
Izrael zažil v posledních letech unavující sérii pěti voleb, na jejichž základě se opakovaně nedařilo sestavit stabilní většinu v parlamentu. Premiér Netanjahu, jehož trestní stíhání bylo jednou z příčin politické krize, nakonec vyšel z posledních voleb jako vítěz v čele koalice, která se opírá o hlasy extrémních stran. Právě z jejích řad pocházela v posledních letech kritika zasahování Nejvyššího soudu do politických otázek. S návrhem soudní reformy, která spočívá v omezení jeho pravomocí a posílení role parlamentu, přišla nová vláda v situaci, kdy obavy o demokratický charakter státu přinutily vyjít do ulic nevídané množství lidí. Izraelská společnost se zdá vnitřně rozdělena více než dříve.
Izraelský Nejvyšší soud má ve srovnání s podobnými právními systémy nebývale silné pravomoci. Základním rámcem rozhodování byly při absenci ústavy tzv. základní zákony (o důstojnosti a svobodě a o svobodě povolání), přijaté prostou většinou v roce 1992. V řadě případů Nejvyšší soud zvrátil či upravil rozhodnutí vlády či Knesetu s odkazem na doktrínu „přiměřenosti“ (reasonableness). Áron Barak, předseda Nejvyššího soudu v devadesátých letech, prosazoval aktivistický přístup soudu, který – jak tvrdí jeho kritici – spočíval v subjektivním přesvědčení, že lze sporný zákon nebo praxi ospravedlnit.
Nejvyšší soud hrál důležitou roli v otázce dodržování lidských práv a ochrany proti diskriminaci různých skupin obyvatelstva. Významná je jeho pravomoc soudního přezkumu činnosti izraelské armády, včetně Západního břehu, a státních institucí i mimo území státu. Nejvyšší soud, byť byl kritizován za dvojí standard týkající se okupovaných území, se těšil důvěře nadpoloviční většiny židovských i arabských občanů Izraele (2017). Většina také souhlasila s jeho pravomocí vracet zákony parlamentu. V roce 2022 ovšem důvěra klesla ke 40 procentům.
Návrh soudní reformy by dal Knesetu pravomoc přehlasovat prostou většinou rozhodnutí Nejvyššího soudu, reforma by snížila pravomoc soudu provádět soudní přezkum legislativy a správních opatření, zakázala by soudu rozhodovat o ústavnosti základních zákonů a změnila poměry ve výboru, který soudce nominuje. Po dlouhá léta byla výjimka z branné povinnosti pro ultraortodoxní (haredim) kamenem úrazu izraelské politiky. Současná pravicová vláda podniká kroky, které velká část izraelské veřejnosti považuje za ohrožující demokratický charakter země, zejména reformu soudnictví.
Nejvyšší soud hrál důležitou roli při posuzovaní této výjimky a jejího právního zakotvení – opakovaně vyzýval, aby parlament výjimky z branné povinnosti stanovil zákonem. Spor o postavení nejvyššího soudu narušil společenský konsenzus a spolu se sporem o zrušení výjimky z branné povinnosti pro ultraortodoxní muže je jedním z ohnisek dosud nejrozsáhlejšího vzedmutí občanské aktivity v dosavadních dějinách Státu Izrael.
Náboženská výjimka z branné povinnosti
První premiér Státu Izrael David Ben-Gurion uzavřel s ultraortodoxními rabínskými politiky v době založení státu dohodu. Týkala se dodržování košer předpisů a šabatu ve veřejných institucích a pravomoci rabínů uzavírat manželství. Tehdejší Ben-Gurionův spolupracovník a pozdější premiér a prezident Šimon Peres tuto dohodu obhajoval jako moudrý a pragmatický krok k budování konsenzu: „Ben-Gurion se postavil proti náboženskému i protináboženskému nátlaku.“
Ben-Gurion nesouhlasil s oddělením náboženství od státu. Cítil respekt k podobě židovství, která po staletí udržovala v diaspoře židovskou identitu. Ale také si pravděpodobně myslel, že v moderním státě brzy odezní. V tom se mýlil. Součástí dohody bylo osvobození od vojenské služby pro ty, kteří se „na plný úvazek“ věnují studiu Tóry. Tato výjimka, nazývaná torato omanuto („jeho Tóra je jeho zaměstnání“), nebyla součástí branného zákona z roku 1949.
Podzákonná norma, nařízení ministra obrany, dovolovala ultraortodoxním mužům studujícím v náboženských školách po dosažení 18 let odklad nástupu na vojenskou službu, a to teoreticky do 40 let, kdy pro ně přestane platit branná povinnost. V praxi mohli bez obav z odvodu opustit ješivu už ve věku 30 let. Výjimka se původně týkala několik stovek studentů. Za vlády premiéra Menachema Begina v roce 1977 byla zrušeno omezení počtu výjimek. Ultraortodoxní komunita se od vzniku státu značně rozrostla. V roce 2019 bylo v důsledku výjimek odvedeno pouze 69 % židovských mužů a 59 % židovských žen.
Ovšem když ultraortodoxní muži neslouží v armádě, a navíc dostávají vládní finanční podporu, vyvolává to v Izraeli už dlouhou dobu nespokojenost. Navíc toto opatření nevedlo k integraci ultraortodoxní komunity, nýbrž k její socioekonomické marginalizaci a nadprůměrné nezaměstnanosti v jejích řadách. Také proto se v roce 1998 problémem zabýval izraelský Nejvyšší soud a stanovil, že ministr obrany nemá pravomoc uplatňovat tuto výjimku a vyzval Kneset, aby přijal legislativní řešení. Předseda nejvyššího soudu Barak rozhodnutí odůvodnil tím, že výjimka porušuje zásadu rovnosti a je diskriminační.
V reakci na to přijal Kneset v roce 2002 zákon, který umožňoval prezenčním studentům ješivy odložit odvod až do věku 23 let, kdy by mohli buď nastoupit na zkrácenou vojenskou či civilní službu, nebo pokračovat ve studiu v ješivě. Tyto pobídky k službě v armádě se ukázaly jako nedostatečné. Zákon vytvořil cestu, jak se vyhnout odvodům, a vzhledem k tomu, že v praxi udržoval nerovnost, byl v roce 2012 Nejvyšším soudem zrušen s odkazem na základní zákon o lidské důstojnosti.
Potřeba kompromisu
Vláda využila situace, když ultraortodoxní strany byly v opozici, a schválila zákon, který počítal do roku 2017 s postupně rostoucími kvótami odvedených ultraortodoxních mužů. Mezitím ovšem proběhly další volby a ultraortodoxní strany se staly součástí vládní koalice, která zákon upravila, odstranila hrozbu trestních sankcí a zpomalila zavádění kvót do roku 2020. Nejvyšší soud v této záležitosti znovu zakročil v září 2017. Zákon opět zrušil a dal vládě jeden rok na schválení nového zákona. Vláda ovšem na konci roku 2018 padla a od té doby se do Knesetu uskutečnilo postupně pět předčasných voleb.
Nejvyšší soud v době politické nestability lhůtu opakovaně prodlužoval. Spor o výjimku blokoval sestavení vlády a stal se katalyzátorem politické krize. Když na konci roku 2022 premiér Netanjahu sestavil vládu s podporou ultraortodoxních stran, stala se výjimka z branné povinnosti dalším argumentem pro reformu postavení Nejvyššího soudu. Stranám zastupujícím osadníky na Západním břehu ležel Nejvyšší soud už dlouho v žaludku a usilují o to, aby Kneset mohl přehlasovat jeho rozhodnutí a přijmout jím zrušené zákony.
Vzhledem k masovým protestům veřejnosti byla však reforma soudnictví pozastavena a pod záštitou prezidenta probíhají jednání mezi vládou a opozicí. Pokud by vláda do konce července nepřijala zákonnou úpravu a Nejvyšší soud by lhůtu dále neprodloužil, znamenalo by to konec výjimky z branné povinnosti pro ultraortodoxní. Vláda tedy usilovně jedná o možném kompromisu, který by snížil věkovou hranici ze současných 26 let, zkrátil dobu služby na dva roky, zvýšil dávky pro brance, zejména pro ty, kteří slouží déle.
Bylo by dobré, kdyby se izraelskému prezidentovi podařilo vyjednat kompromisní podobu reformy, která by omezila některé bezprecedentně vysoké kompetence Nejvyššího soudu (např. to, že se podílí na nominaci nových soudců) a zároveň zachovala jeho roli při ochraně lidských práv jednotlivce a menšiny před vůlí aktuální politické (parlamentní) většiny.
Pokud budou izraelští politici schopni dosáhnout konsenzu v otázce branné povinnosti, je velká šance, že bude součástí většího kompromisu v rámci reformy soudnictví. Zda je takový kompromis politicky možný, ukáže nejbližší doba.
Autor byl český velvyslanec v Izraeli v letech 1995–1998.
Autor: Jiří Schneider