Karolína Zvoníčková spojila víru se svými zájmy – designem, papírenstvím a krasopisem. Vznikl tak nejprve duchovní deník, křesťanský diář a poté celý obchod s křesťanskými papírenskými produkty s názvem Bílé místo. Stejnojmenný instagramový účet sleduje několik tisíc lidí. Jaká byla její cesta k tomu pomoci ostatním plánovat své dny v Boží přítomnosti? Na to odpovídá v rozhovoru s Martinou Marií Heroldovou.
Už pátým rokem vydáváte úspěšný křesťanský diář. Jak se zrodila myšlenka na jeho vznik?
Rodila se postupně, nenápadně, ale teď s odstupem času můžu říct, že je vlastně splněným snem. Samotné rozhodnutí vydat a zkusit prodávat křesťanský diář byla velká neznámá, zpětně to ale zapadá do mozaiky – už v dětství jsem o samotě u stolu vyráběla sešitky a nejrůznější deníky, abych je potom „prodávala“. Na střední škole jsem měla ke kreativním činnostem blízko, i když jsem si to odpírala s myšlenkou, že musím přece studovat „něco pořádného“.
Nakonec jsem si vybrala kreativní obor, v rámci studia vznikl první prototyp produktu, který spojil víru a papír – duchovní deník. Pamatuju si moment, kdy mě napadlo ho vytvořit: bylo to v kostele v Karlíně a byla jsem z toho tak nadšená, že jsem nemohla myslet na nic jiného. A poté přišel křesťanský diář, který spojil víru – to nejdůležitější a nejniternější v mém životě – s papírem, designem.
Hodně mi na té cestě pomohlo i sebepoznání a přijetí toho, jaká jsem, kde jsou moje silné stránky. Takže ze mě ve výsledku není zubařka (to by bylo „pořádné“ zaměstnání v pojetí tehdejšího vnitřního kritika), ale majitelka křesťanského on-line papírnictví.
Proč podle vás něco takového českým věřícím chybělo?
Ráda sleduji křesťanské iniciativy v zahraničí a neunikly mi ani ty, co vydávají papírenské produkty. Moc se mi líbila myšlenka mít něco takového i u nás a nenacházela to. Nedávno jsem přemýšlela nad tím, jak by zněla osobní píseň chval Bohu každého z nás, kdybychom měli dovednosti k tomu ji složit – že by byla úplně jedinečná, osobitá – a tím krásná.
Hudební schopnosti nemám, ale takovým mým vyjádřením je právě Bílé místo. Estetika, grafika – to je můj svět a spojit to s Bohem mi dává obrovský smysl. Už během studia jsem si uvědomila, že chci svůj čas, energii, schopnosti věnovat tam, kde mi to bude dávat smysl.
Ve svých tiskovinách spojujete víru s čistým moderním designem a krasopsaním. Jak obecně vnímáte estetiku v českém křesťanském prostředí?
V poslední době jsem narazila na projekty, které mi udělaly velkou radost – třeba stojánek s jednotlivými cvičeními Examenu od Jezuitů, redesignovaný časopis Rodinný život nebo dětské periodikum Duha. Obecně jsem vděčná za jakýkoliv takový počin – častokrát je dílem velkého úsilí jednotlivců – když si vezmu třeba náš lokální farní magazín. Hlavně, že je. Z tohoto místa se může potom vyvíjet dál, třeba i esteticky.
Jste podnikatelka a zároveň máma, jak vaši víru ovlivnilo narození dětí?
Narození mých dcer ovlivnilo snad každou složku mého života a ano, i víru. Mateřství je pro mě ta největší škola sebepoznání, sebereflexe, osobního růstu, jakou jsem doposud zažila. Poprvé v životě se učím o svých emocích, hranicích, o svém prožívání, nahlížím svým slabostem přímo do tváře… A to je vlastně velmi dobrý výchozí stav k modlitbě – někdy ji vnímám skoro jako terapeutické sezení – otevírám Bohu vše, co prožívám, On mi naslouchá a zahrnuje svou láskou a milosrdenstvím.
Věnujete se krasopsaní biblických veršů, vnímáte to jako formu meditace?
Na krasopsaní biblických veršů vyrostlo Bílé místo dávno předtím, než mě napadlo spojit ho s e-shopem. Tehdy ze začátku to pro mě opravdu meditace byla. Boží pozvání, abych jeden den v týdnu věnovala této činnosti – učit se kaligrafii. Nyní je to pro mě spíše jeden z pracovních úkonů v procesu tvorby diáře. V práci ale taky vnímám Boží blízkost a celkově mi přináší velké naplnění, radost; ale za meditaci bych ji neoznačila.
Na Instagramu máte téměř šest tisíc sledujících, máte pocit, že se vám daří oslovovat mladou generaci křesťanů? S čím podle vás mladí lidé ve víře nejvíc bojují?
Myslím, že část mladé generace ano. Zároveň jsem se ale setkala i se staršími ženami, které Bílé místo sledují, a z toho mám velkou radost. Že může oslovovat různé generace. Co se týče mladých lidí, záleží na tom, z jakého prostředí vycházejí. Nejlíp asi dokážu reflektovat bublinu těch, kteří pocházejí z tradiční věřící rodiny – to je můj případ. Mohou bojovat s tím, že víra je jen zvyk bez osobního vztahu s Pánem, skrupulemi, zesměšňováním ze strany nevěřícího okolí. Problémů existuje určitě mnohem víc, toto je moje osobní zkušenost.
V reflexích v diáři se často objevuje otázka, s čím aktuálně bojuji v duchovním životě. Sdílí s vámi některé majitelky odpovědi?
To se mi ještě nestalo. Spíše sdílejí povzbuzení, útěchy; třeba když něco z diářového obsahu promluví do jejich konkrétní situace.
Jak vnímáte křesťanskou komunitu na sociálních sítích? Sledujete nějaké profily, které byste doporučila?
Moc si vážím komunity okolo Bílého místa, která tam funguje, ale kdyby to nebyla moje práce, asi by mi Instagram nechyběl. Jak už jsem zmínila, sleduji zahraniční křesťanskou scénu a můžu doporučit třeba americkou katolickou platformu pro ženy Blessed is She. Jejich úžasné podcasty a úterní Q&A sytí můj duchovní život často. Jsou mi velkou inspirací v tom, jak přistupují k církvi – že objímají celou šíři toho, co nám nabízí.
Píšou vám lidé, že se jim pomocí vašich tiskovin daří prohlubovat svůj vztah s Bohem? Co vám pomáhá být s Bohem na příjmu a kde berete inspiraci?
Ano – a pokaždé mě to uvádí do velké vděčnosti a bázně, že si to Bůh může použít. To platí pro práci každého z nás, pro každou myšlenku – Bůh si ji dokáže použít. Pro mě je to každodenní osobní modlitba, říkám jí komůrka (Matouš 6:6). Čas, kdy se zastavím, ztiším a ve víře se Ježíši „zadívám do očí“. A taky svátosti. Eucharistie, svátost smíření… Jak velké poklady to jsou.
Vypozorovala jsem, že aby inspirace mohla přijít, musím jí vytvořit prostor. Poodstoupit od svého plného kalendáře, odpočinout si. Vyhradit si čas pro hledání vize v atmosféře modlitby. Jak o tom teď mluvím, říkám si, že bych si tento čas ráda vyhrazovala častěji, nejlépe každý měsíc!
Diář nese titul Jeho plány, moje plány. Připomíná mi to otřepaný křesťanský vtip „jestli chceš pobavit Boha, pověz mu o svých plánech“. Daří se vám osobně neplánovat a nechat všechno na Bohu?
Jednou z věcí, které mi mateřství ukazuje, je, jak dokážu být závislá na svých plánech a představách! Takže upřímně – ne dokonale, ale vím, že i s tím Pán počítá a není mu to na překážku.
