Zpravodajské weby, přehledy aktualit na vyhledávačích a sdílení odkazů na sociálních sítích mění zásadním způsobem přístup lidí k médiím. Potřebujeme vyvážené mediální zákony, které se budou vztahovat i na sociální sítě. Musí existovat možnost kontrolovat, že algoritmy sociálních sítí neposilují asociální stereotypy a zapouzdřování sociálních bublin.
Pravda není jen informace, důležité je i to, kdo ji říká, kdy a proč. Tuhle myšlenku pronesl kdysi Václav Havel během jednoho z tradičních rozhovorů s novináři v letadle při návratu ze služebních cest. Vyjádřil tím velmi jednoduše úvahy o vztahu pravdy, pravdivosti a dějin, jak se je tehdy na sklonku minulého století snažili formulovat postmoderní filosofové.
O generaci později se téma pravdy a pravdivosti, limitů naší schopnosti strukturovat jazykem poznání světa vrací zpět. Fake news jsou jen špičkou ledovce, nepozorovaně se proměňuje mediální trh jako takový. Hrozí, že informace bez kontextu budou hlavním vodítkem většiny lidí při orientaci ve stále složitějším světě. Rizikem mediálního prostředí, které technologicky usnadňuje a urychluje šíření různých sdělení, není jen mylné vyhodnocení určitých událostí, nebo nekritické sdílení fake news, ale především rezignace na možnost pravdivého poznání jako takového.
Důsledkem toho všeho je nakonec nedůvěra v možnost vůbec vést společenskou debatu na základě racionálních argumentů. A tam, kde už nemají váhu argumenty, je svůdné, varuje filosof Jan Sokol, chtít donutit druhého změnit jeho názor násilím. „Bez pravdy by řeč ztratila smysl a lidé by si navzájem nemohli důvěřovat,“ říká v knižním rozhovoru Odvaha ke svobodě. Byl to Aurelius Augustinus, kdo na sklonku starověku zdůrazňoval, že říkat pravdu cizím lidem je součástí utváření lidské pospolitosti, ne-li vůbec podmínkou její existence.
Je možné vést debaty o tom, nakolik jsou média pro jednotlivce a pro společnost důležitá, zda i dnes fungují jako hlídací pes demokracie, jako zdroj užitečných informací, nebo spíš jako zdroj zábavy a rozptýlení. Můžeme pozorovat, nakolik fungují jako stmelující prvek společnosti a v jádru odpovídají na základní lidskou potřebu komunikovat s druhými i se sebou samými, protože člověk je zóon politikon (Aristotelés). Jisté je, že pro většinu lidí jsou média v dospělém věku jedinou cestou k rozšiřování vzdělání, protože knihy nečtou. Přičemž čím dál větší počet lidí sleduje především online média.
Mediální návyky
Podle výzkumu veřejného mínění provedeného Eurobarometrem letos v létě je pro tři čtvrtiny respondentů hlavním zdrojem informací televize. Týká se to však zejména občanů starších 55 let. Za televizí s poměrně velkým odstupem následuje online zpravodajství (43 %), rozhlas (39 %) a platformy sociálních médií a blogy (26 %). Tisk se nachází na pátém místě. Jen pětina respondentů (21 %) uvádí, že hlavním zdrojem zpráv jsou pro ně noviny a časopisy.
Mladší respondenti ke sledování zpráv přirozeně mnohem více využívají platformy sociálních médií a blogy (46 % osob ve věku 15–24 let oproti 15 % osob ve věku od 55 let). Ačkoli tedy tradiční zpravodajské zdroje, zejména televize, hrají významnou úlohu, devět z deseti respondentů sleduje alespoň část zpráv online na svém chytrém telefonu, počítači nebo notebooku.
Celkem 43 % respondentů k tomu používá zpravodajské servery (např. internetové stránky novin); 31 % se o novinkách dozvídá z příspěvků a odkazů na svých sociálních sítích – to se týká zejména mladých lidí (43 % osob ve věku 15–24 let oproti 24 % respondentů ve věku od 55 let). Podstatné je dodat, že ochota platit za online zpravodajství je i nadále spíše výjimkou. 70 % z těch, kdo zprávy vyhledávají na internetu, za tyto služby platit nechce. Tomu se musí tvůrci online obsahu přizpůsobit a důsledky se promítají do důvěryhodnosti zdrojů.
Občané podle zmiňovaného výzkumu více důvěřují tradičním vysílacím sdělovacím prostředkům a tisku včetně jejich internetových verzí než online zpravodajským platformám a kanálům v sociálních médiích. Největší důvěru mají veřejnoprávní televizní a rozhlasové stanice (ať už ve svých původních či online verzích), pravdivé zprávy od nich očekává polovina respondentů. Na druhém místě následuje tisk s 39 %, u soukromých televizních a rozhlasových stanic je to 27 %.
Jedinou zemí, ve které jsou soukromé stanice považovány za nejdůvěryhodnější zdroj informací, je Polsko, kde je vedení TVP stejně jako televizní rady pod silným vlivem politické strany Právo a spravedlnost Jaroslawa Kaczyńského. Podobně, a dokonce ještě radikálněji se od tradičních zdrojů odklánějí respondenti maďarští, ti nejvíce věří „lidem, skupinám nebo přátelům na sociálních médiích“. O tom, jaké zprávy na internetu Evropané otvírají, rozhoduje z 54 % název příspěvku, pro 37 % respondentů je pak rozhodující, zda věří zdroji, který zprávu zveřejnil.
Bezplatné online prostředí
Co přinesl přesun do bezplatného online prostředí? Především obrovské finanční potíže klasických médií. Prodeje deníků klesají k nižším desítkám tisíc, počty předplatitelů k tisícovkám. To vede ke snižování rozpočtu redakcí, tedy snižování počtu analytiků a reportérů, případně k najímání mladších, méně zkušených, ale levnějších novinářů.
Důsledkem je pokles kvality a pestrosti tradičních médií a co hůř: rychlé a dostupné online zpravodajství vede k dalšímu poklesu zájmu a snížení kvality. Tradiční tištěná média se posouvají do komentářové polohy a svých online verzí využívají k rychlému zpravodajství a k upoutávkám na placenou či tištěnou verzi. To ale není jediný důsledek rozšiřování online médií, blogů a sociálních sítí.
Online média často víceméně automaticky přebírají tiskové zprávy a agenturní články. Dokumenty, které dříve byly podkladem pro další redakční práci, jsou dnes obratem zveřejňovány. To je pochopitelně výhoda pro státní agentury jako např. TASS a RIA, které permanentně chrlí ruský pohled na svět a jsou rychle přebírány a šířeny dál. Dlouhodobě můžeme v českých médiích sledovat názory ruských vůdců mnohem detailněji než jiných světových politiků. Důvodem je – s nadsázkou řečeno –, že roli redaktorů přebírají IT specialisté, kteří programují automatické stahování a zveřejňování.
Jinak řečeno, mizí hlavní profesní odbornost redaktora jako gate keepera, odborníka, který díky svým širokým znalostem třídí informace a dodává jim kontext. Doplníme-li k tomu další rys online médií, totiž že rozsah informací už není omezen stopáží ani počtem stran (online prostor je nekonečný a priority nastavují cookies), není už tak důležité, co je na hlavní straně, ale na který text si kliklo kolik návštěvníků. Tedy jak svůdný je titulek. Ostatně v hlavním poli se časem prosadí právě informace, které mají nejvíce prokliků.
Názorová média
Protože informace jsou jakoby snadno dostupné v nepřeberném množství, média se přeorientovávají na komentáře, na média názorová. Vznikají zároveň „názorová“ média, která připomínají spíš blogy a vyvolávají spíš polarizaci než sdílení informací a názorů, jiná taková média jsou fakticky šiřiteli fake news. Potíž je v tom, že v online prostředí mohou vypadat solidně zpracované texty vizuálně velmi podobně jako povrchní neozdrojované dojmologie. Rozdíly se stírají ještě víc, když odkazy sdílejí lidé na sociálních sítích.
Nejrůznější názorové weby a malonákladová vyhraněná média lze provozovat docela levně, jejich sympatizanti pak sdílením a odkazováním vytvářejí dojem, že jde o sledované, a tedy relevantní zdroje. A začasté to bývají právě tyto kanály, kde se čtenáři dozvědí, že nepotřebujeme média veřejné služby. Jsou drahá, špatně hospodaří, jsou neobjektivní, a tudíž nepotřebná.
Z výzkumů mediálního prostředí opakovaně vyplývá, že lidé nejvíce důvěřují médiím, která odrážejí jejich názory. Média jsou závislá – a jejich vlastníci to vědí – na svých „konzumentech“ ještě víc než na inzerentech a sponzorech. O názorových médiích to platí dvojnásob.
Veřejnoprávní média jsou jediná nezávislá média, resp. média závislá na velmi široké skupině recipientů. Podle statutu musí recipientům nabízet nejen to, co oni vyhledávají, ale i to, co redakce vyhodnotí jako podstatné nebo co vyplývá ze zákona (např. informování o menšinách). Platí za to ovšem detailistickou, ne vždy rozumnou kontrolou vyváženosti.
Pět minut lékaři, pět minut antivaxeři?
Výzkumníci CERGE-EI publikovali letos výsledky průzkumu, kterého se zúčastnilo téměř deset tisíc lékařů. Vyplynulo z něj, že vakcíně proti covidu věří 90 % z nich. Autoři studie zároveň nechali dvě tisícovky respondentů odhadovat, kolik procent doktorů důvěřuje vakcínám a kolik ne. Ukázalo se, že lidé měli velmi špatnou představu o tom, co si lékaři myslí. Podhodnocovali jejich podporu očkování. V průměru si mysleli, že okolo 60 % lékařů se plánuje očkovat a věří vakcínám.
„Veřejnost si myslela, že existuje názorová rozpolcenost mezi lékaři, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo,“ konstatují autoři. Důvodem je podle nich způsob, jakým média informují o kontroverzních tématech ve společnosti: „Často ty nejkontrastnější názorové proudy dostávají podobný prostor v médiích, například jedna skupina odborníků zdůrazňovala vysokou efektivitu očkování, ale zároveň jsme mohli slyšet řadu skeptických hlasů, které zdůrazňovaly rychlost testování vakcíny nebo nežádoucí vedlejší účinky.“
Autoři výzkumu proto doporučují zvýšit úsilí sbírat data o rozšířenosti názorů v případě fundamentálních společenských otázek a tuto informaci následně uvádět i v médiích, přinejmenším veřejnoprávních. „Může se to vyplatit, protože váhavost lidí vede k nižší podpoře a nižší schopnosti společnosti čelit jakýmkoli výzvám,“ zdůrazňuje jeden z autorů Michael Bauer z Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Nejde přitom „jen“ o problematiku očkování proti koronaviru, ale i o další otázky, které polarizují společnost, kdy se lidé mylně domnívají, že existuje mnohem větší názorová polarizace, než je tomu ve skutečnosti.
Umělá polarizace
Z jiného úhlu pohledu upozorňuje na tatáž rizika sociolog a ředitel STEM Martin Buchtík: „Vidíme, že společnost začíná být rozbitá na střípky, polarizace je však spíš výsledkem hlasitého vyjadřování menších skupin. V demokratické společnosti je žádoucí, aby různé skupiny lidí měly různý názor a mohly jej vyjádřit. Matoucí je počet těch, kteří zastávají nějaký názor, a hlasitost této skupiny, která, ač malá, je velmi hlasitá.“
Moderní společnost by měla být pluralitní, přínosné to ovšem je, jen dokud své soupeře vnímáme jako partnery, s nimiž bojujeme podle pravidel. Jakmile je začneme vnímat jako nepřátele a existenční ohrožení, přirozeně se nepřítele snažíme zničit. Podle studie STEM má nejsilnější polarizační potenciál stále téma migrace. „Jádrem je existenční obava ze zániku naší kultury v budoucnu. Je ovšem třeba dodat, že integrace početných kulturně odlišných skupin je složitá a často nezvládnutá, není to jednoduchý úkol pro žádnou kulturu,“ upozorňuje sociolog Buchtík.
Společnost se také štěpí v názoru na dopad ekonomické transformace po roce 1989. „To, že se hádáme o covid, o migraci, je jen pěna na povrchu, původ tkví ve dvou obecnějších procesech: jsou to obavy o zánik našich standardů a pak problematický příběh ,o zásluhovosti‘. V devadesátých letech se říkalo, že kdo se bude snažit, uspěje. Po třiceti letech se ukazuje, že tomu tak není, a schopnost dosáhnout lepšího společenského statusu je velmi omezená. Příběh o zásluhovosti, který je u nás silně zakotven, je oprávněně vnímán jako problematický,“ přibližuje Buchtík další silná témata.
Moderovat taková témata je rolí médií. Dokážeme si taková média uhájit a prosadit potřebný právní rámec? Potřebujeme vyvážené mediální zákony, které se budou vztahovat i na sociální sítě. Je spravedlivé, aby webové vyhledávače poskytující automatizované zpravodajské přehledy platily za cíleně propojovaný zpravodajský obsah. Musí existovat možnost kontrolovat, že algoritmy sociálních sítí neposilují asociální stereotypy a zapouzdřování sociálních bublin.
Autor: Josef Beránek
Zdroj: Universum