Když mluvíme o pokušení, často nám na mysli vytanou určité postoje a činy, které působí na naše srdce jako magnet. Dobře víme, jaká je to zkušenost: jaké to je vybuchnout vztekem, oddat se chlípné fantazii, potěšit se ze slov, která někoho jiného ponižují, nebo se zabývat křivdou, která se nám stala, a pěstovat a živit tak kořeny hořké sebelítosti.
Když myslíme na pokušení, myslíme na hřích. Myslíme na sobecké pohnutky. A doufáme, že s hříchem a pokušením budeme bojovat pravdou Božího slova v síle Ducha.
Přehlížené pokušení
Zajímalo by mě však, zda při všem našem dobrém a zbožném odolávání konkrétním hříchům někdy nepřehlížíme mnohem větší a všeobjímající pokušení, hlubší zdroj sobectví, sklon, který má vliv na směřování života. Toto pokušení leží v srdci dalších prohřešků, jejichž důsledky jsou mnohem závažnější než důsledky jednotlivých hříchů nebo malicherných postojů.
Je to pokušení bezbožnosti
Nemám na mysli ateisty, kteří odmítají uznat Boží existenci. Nemám na mysli ani duchovní či věřící lidi, kteří popírají určité biblické učení o Bohu. Mluvím o pokušení vytěsnit Boha z každodenního života, vytěsnit ho z centra, žít bez odkazu na našeho Stvořitele. Můžeme mu samozřejmě stále přikyvovat, ale je druhořadý. Zmenšujeme Autora života na poznámku pod čarou v příběhu, který si píšeme sami.
Je příhodné pojmenovat toto pokušení „bezbožnost“, protože i když Boha nepopíráme, můžeme žít, jako by neexistoval. Pro většinu toho, co tvoří každodenní život, jednoduše není důležitý.
Absence Boha
V naší sekularizující se společnosti není přítomnost hříchu tím, co definuje naši kulturu, je jím nepřítomnost Boha. Vytvořili jsme si antropocentrický svět, kde je Bůh na periferii, tu a tam se mihne na kraji života, čeká, až ho přivoláme jako zdroj terapeutického prospěchu nebo útěchy v nouzi, ale jinak je bezpečně ukrytý v jiné sféře, než je náš každodenní život. Příležitostně Boha vypouštíme z vězení osobní a soukromé víry, ale vždy jen za našich podmínek. Jsme v bezpečí před tím, aby nás obtěžoval, zasahoval do naší svobody, vměšoval se do našich tužeb a přání.
Je to velké pokušení života v sekulární době – žít tak, jako by Bůh neexistoval, nebo žít tak, jako by Bůh, který je, byl tím, za koho jsme ho sami udělali, a ne tím, kým se zjevil.
Pokušení pro křesťana
Pokud jsi křesťan a čteš tento článek, možná přikyvuješ a říkáš si: Ano, jak je hrozné, že tolik lidí v našem světě žije, jako by Bůh nebyl důležitý! Ale nesmíme si zakrývat oči, když se světlo reflektorů obrátí zpět na nás. Toto pokušení se týká stejně tak křesťanů jako nekřesťanů.
Jak často já jako křesťan žiji, jako by Bůh nebyl přítomen? Jak často vytěsňuje všemocné „já“ v centru mých myšlenek a snah Velké Já Jsem. Kolik z našich bohoslužeb, setkání a cest, služeb a aktivit se odehrává bez skutečné myšlenky na moc a přítomnost Boží?
Církev v sekulární době čelí všudypřítomnému pokušení zabývat se nejrůznějšími aktivitami ve jménu Boha, kterého se kromě zdvořilostí našeho běžného křesťanského jazyka dovoláváme jen zřídka. Odříkáváme křesťanské vyznání víry... jako užitkoví sekularisté.
Bezmodlitebnost
Nejjasnějším znamením, že jsme podlehli pokušení zapomenout na Boha nebo ho odsunout na vedlejší kolej, je bezmodlitebnost. Absence modlitby odhaluje a odkrývá našeho soběstačného ducha. Absence modlitby je důkazem toho, že „skutečný svět“ vnímáme jako svět moci, politiky, práce a volného času, nebo dokonce služby – že jsme přijali dichotomii mezi duchovní oblastí církevnosti a drsným pozemským životem „kdo s koho“.
Mezitím Ten, který je skutečnější než skutečný – Bůh, který nás zbavuje iluzí o velikosti a soběstačnosti – zůstává stranou. Kdybychom skutečně viděli naši potřebu, naši závislost na tom, který nás povolal, přivolali bychom Ho s tichým zoufalstvím a prosili, aby nám dovolil ochutnat a vidět jeho dobrotu, zažít svěžest jeho něžného doteku vedle běloskvoucího ohně jeho svatosti.
Odsunutí Boha na vedlejší kolej
Nejsmrtelnějším pokušením v sekulární době je pro křesťana i nekřesťana odsunutí Boha na vedlejší kolej. Čím více Boha odsouváme na okraj, tím více se dostáváme do centra dění. Důležitá je naše aktivita. Naše cíle a touhy. Naše strategie. Naše techniky. Naše záměry. Naše plány. Ztrácíme věčnou perspektivu, protože ten Věčný hraje pouze podpůrnou roli. A tak se věci, které považujeme v životě za nejdůležitější, nikdy neukážou jako nicotné, a Ten, který je vším, zůstává skrytý.
Odsunutí Boha na vedlejší kolej, které se projevuje absencí vroucí modlitby – to je jistě velké pokušení naší doby.
Autor: Trevin Wax
Zdroj: Spoločenstvo evanjelia