T. G. Masaryk byl filosof sókratického typu. Kladl otázky, ale ne ledajaké. Jeho otázky šly k jádru věci, a proto převracely, reformovaly, pobuřovaly okolí, protože se stavěly proti navyklému běhu věcí. Vedly k jinému vidění, než jaké bylo obvyklé, samozřejmé. Proto se také Masaryk stal tím vším, o čem se píše v titulku, a nejen tím.
Jedna z první otázek, které Masaryk položil, byla otázka po sebevraždě. Masaryk ji položil ještě ve Vídni jako student sociologie a čtenář Comta. Otázka a pak i titul jeho knihy zněl Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty. Masaryk otázku zkoumá sociologicky, tedy prostřednictvím tehdejších průzkumů veřejného mínění a statistik, ale zároveň ji klade jako filosof náboženství, jako filosof protoexistenciální, jak se později snaží prokázat Machovec či Funda.
Masaryk se ptá po smyslu života a dospívá k přesvědčení, že člověk potřebuje na něčem viset, ať už je to Bůh, nebo hřebík, jak to lakonicky zkracuje v díle Moderní člověk a náboženství. Ač už v době, kdy Masaryk tuto knihu psal, byl protestant, všímá si toho, že v protestantských zemích je vyšší sebevražednost než v zemích katolických (publikováno v roce 1881), protože špatný protestantismus vede k přehnanému subjektivismu a individualismu a k tomu, že si takový protestant zoufá a vezme si život častěji než špatný katolík.
Dobré křesťanství se vyznačuje láskou k bližnímu, je šťastné a opakem antické a helenistické skepse a sebevražednosti. Je zajímavé, že už v Sebevraždě Masaryk dospěl ke dvěma závěrům, které se v jeho díle opakovaly a vracely: Jednak k vzájemnému podmínění náboženství a demokracie a jednak k tomu, že by náboženství mělo být odloučeno od státu, protože jejich provázanost je škodlivá jak pro upřímnou náboženskou víru, tak pro stát. Opakovaně se odvolává na Karla Havlíčka Borovského, který napsal, že absolutismus církevní je poduškou absolutismu státního. V obou otázkách se pro Masaryka stalo vzorem křesťanství v Americe ve své pluralitě a nezávislosti na státu, stejně jako americká demokracie nezávislá na církvích.
Další velkou společenskou otázkou byla Česká otázka. Vede se o ní vášnivá diskuse už 128 let. Odpovědi na ni měly jiné podoby v Rakousku-Uhersku, jiné v době první republiky, jiné v době protektorátu, jiné v době komunistického režimu a jiné v době polistopadové. Přesto se otázky z této knihy vracejí a s novou aktualitou a naléhavostí žádají nové odpovědi. Masaryk tvrdil, že otázka česká je otázka náboženská. Tím chtěl říci, že spor o reformu křesťanství, spojený se sporem o podobu našeho národního a státního uspořádání, prochází našimi dějinami od počátku husitské a bratrské reformace až do současnosti a je ústředním sporem našich dějin.
Protest proti diskontinuitně mezi husitskou a bratrskou reformací a národním obrozením vznesli jak liberálové (Kaizl, Peroutka), tak historičtí konzervativci (Pekař). V jistém smyslu se nad Masarykovou argumentací pozastavoval i Patočka, který mu vytýkal filosofickou nesystematičnost a nedůslednost či spojování nespojitelného, tedy objektivizujícího pozitivismu s morální a náboženskou filosofií.
Masaryk českou otázkou otvíral a diskutoval i otázku národní, která pro něj byla otázka emancipační, osvobozující národ z historických, společenských a politických závislostí. Ale zároveň by neměla být nacionalistická, šovinistická, spojená se strachem a nenávistí vůči jiným národům. Toto kladné pojetí vlastního národa osvědčil v kritice Rukopisu královédvorského a zelenohorského, které chtěly vyzdvihnout velikost českého národa na úkor vědecké poctivosti. A s ještě silnějším odporem se setkal při kritice českého a moravského antisemitismu, který v plné síle propukl, když byl židovský mladík Hilsner v roce 1899 obviněn, obžalován a později odsouzen ze dvou vražd jen na základě antisemitských předsudků, zvláště pověře o rituálním vraždění křesťanských panen židy v době Velikonoc. Masaryk tehdy pouze dosáhl toho, že císař změnil rozsudek smrti na doživotí, a přitom čelil asi nejtvrdší a nejšpinavější kampani proti své osobě.
Masaryk chtěl otázku národa pojmout eticky, nábožensky a politicky. Tento pokus se později vtělil do konceptu národa československého. Ale zůstalo v něm leccos nevyjasněného a dvojznačného, což se vracelo nejen v historické, filosofické, teologické a jiné kritice, ale zejména ve společensko-historické realitě.
Masarykovou otázkou byla také otázka sociální. V té se zaměřil zejména na analýzu, interpretaci a kritiku marxismu. I Masarykovi kritici uznávají, že byl jeden z prvních, kdo tuto otázku otevřel a kdo si byl vědom její závažnosti. Pro Masaryka ta otázka vyjadřuje neklid a krizi doby, je pro něj spojena jak s bídou chudých, tak s nadbytečným luxusem bohatých. V tomto směru byl socialista, ale socialismus byl pro něj vždy spojen s demokracií, s domýšlením demokracie i do důsledků hospodářských a sociálních. Otázka sociální pro něho ovšem není jen otázka hospodářská, ale také mravní, náboženská a demokratická.
Demokratická je pro něj práce, aristokratický je sport a zábava. Masaryk stavěl sociální reformy proti revoluci, která pro něj znamená aristokratický sport a zábavu, romantickou utopii. Masarykův názor na revoluci se začal měnit před válkou, jak je patrné v jeho nejrozsáhlejší předválečné studii Rusko a Evropa, v níž se pokoušel přiblížit Rusko Evropě a Evropu Rusku. Kniha byla zakázána carskou cenzurou. Ostře kritickou recenzi na ni napsal v jednom vídeňském časopisu v roce 1914 Lev Trockij. Zde začal Masaryk revoluci uznávat, pokud vede ke zlepšení neudržitelných sociálních a politických poměrů. Dalo by se říci, že touto knihou se připravoval na první světovou válku i na pobyt a jednání v Rusku.
Masaryk se nestal politikem až s vypuknutím války, v té době už byl v rakouském říšském parlamentu ve svém třetím poslaneckém mandátu. Poprvé to bylo v letech 1891–1893, kdy se do parlamentu dostal za Mladočechy. Mandát tehdy složil pro neshody a pro nespokojenost s mladočeskou politikou. Podruhé byl zvolen v roce 1907 za Realisty, potřetí v roce 1911.
Do odboje proti Rakousku se pustil poté, co vyhlásilo válku Srbsku. Byl přesvědčen, že hlavním viníkem bylo militarizované Prusko, před nímž varoval už na počátku devadesátých let předminulého století. Hlavního viníka Masaryk viděl v ideologii pangermanismu a ve snech o ose Berlín-Bagdád. Ale nebyl ani zastáncem panslavismu. Od začátku války byl pro koncepci nové demokratické republiky, jen se s tím až do léta roku 1917 nechlubil. Věděl totiž, že Kramář, řada Sokolů a příslušníků domácího odboje se opájí sny o velké slovanské říši a tím, že by nás Rusové mohli zachránit z Rakouska.
Bylo Masarykovo rozhodnutí správné? Nevedlo jeho rozhodnutí vytvořit novou demokratickou republiku k mocenskému vakuu ve středu Evropy, které se stalo snadným cílem nejprve extrémně nacionalizovaného Německa, posléze Sovětského svazu? Masaryk nebyl sám. Sice byl spiritus agens, ale na uskutečnění této myšlenky pracoval domácí i zahraniční odboj a v neposlední řadě legie v Rusku, ve Francii a Itálii, díky nimž s Masarykem začaly jednat vlády Francie, Británie a Spojených států. Poslední slovo patřilo českému a slovenskému lidu, který se k myšlence Československé republiky přihlásil demonstrací 28. října 1918 v Praze, 29. října v dalších českých městech a 30. října 1918 v Martině na Slovensku.
A jak to bylo s myšlenkou československého národa, československého jazyka a Československé republiky? Byla to idea Masaryka a Štefánika. Slovensko tehdy bylo v mnohem horší sociální a politické situaci než české země. Nacionální útlak tam byl mnohem horší. Vzdělanostní, kulturní, občanské, hospodářské a průmyslové struktury byly s českými nesrovnatelné. Byl to umělý „projekt“. Idea československého státu byla ideou občanskou a politickou, nikoli etnickou. Masaryk kladl za vzor Švýcarsko či Spojené státy americké, jen se tuto myšlenku nepodařilo skutečně realizovat, rozšířit ji, vysvětlit obyvatelům českých zemích, natož na Slovensku či na Podkarpatské Rusi.
Také kvůli silné německé menšině, která byla početně větší a kulturně a hospodářsky silnější než slovenský lid, vše sklouzlo do národnostních otázek a sporů. Po nástupu Hitlera k moci nastala v českých zemích radikalizace německé většiny a narůstaly spory a nedorozumění mezi Čechy a Slováky. Jedním z mála pokusů věc odnacionalizovat a vést diskusi na úrovni občansko-politické byla Rádlova Válka Čechů s Němci. Ale jestliže nebyla pochopena i tak osvícenými liberály jako byl Čapek a Peroutka, jak mohla být pochopena českými, slovenskými, německými spoluobčany?
Byla to tedy Masarykova chyba, že rozbil Rakousko-Uhersko? Myslím, že ne. Masaryk vsadil na demokratizaci Evropy a světa a na to, že v demokratické Evropě i v demokratickém světě bude místo i pro malé demokratické státy. Tento Masarykův sen se do značné míry splnil až v Evropské unii. Však také Masaryka v normalizačních sedmdesátých letech kritizovali Jan Patočka, Václav Černý a další pro přílišný idealismus a „zvěstování bezpečného optimismu“.
Masaryk však nebyl jen politik, zakladatel státu a jeho první prezident, ale také myslitel náboženský, etický a sociální. Proto jeho dědictví nespočívá jen v myšlence demokratické republiky, která by měla být spravedlivá, tolerantní, otevřená a občanská, ale také ve výchově a vzdělání demokratických občanů, kteří svou republiku berou vážně, věnují se jí, rozvíjejí ji a brání.
Nejlépe prezidentu Masarykovi posloužíme, když k němu budeme stejně kritičtí, jako byl on. Jeho loajálními kritiky byli Rádl, Patočka, Hejdánek. Naším úkolem je na jejich kritiku navázat. Po Masarykovi zůstává mnoho otázek otevřených: otázka národa, otázka česká, slovenská, československá, německá, otázka evropská, otázka světová, otázka sociální, otázka Ruska a Evropy, otázka náboženská a otázka sekulární demokracie. Sám poskytl řadu politických i filosofických odpovědí, my je máme přezkoumat a hledat odpovědi nové.
První československý prezident je inspirací v oblasti filosofické, náboženské, sociální, kulturní i politické. Nemá se pro nás však stát dogmatickým vzorem, ale kritice otevřeným sociálním reformátorem a demokratem. Lze ho počítat také k ekumenickým křesťanům? Hlásil se k protestantismu, zejména v jeho kalvínsko-puritánské podobě, realizované v USA. Šlo mu o propojení křesťanství, osvícenské filosofie, vědy a demokracie. Ovšem když na něj dnes navazují protestanti, neměli by se držet dobově podmíněných tezí ve vztahu křesťanů a nekřesťanů k demokracii, ani si nárokovat protestanskou výlučnost či privilegovanost.
Autor učí filosofii na Filozofické fakultě UJEP v Ústí nad Labem.
Autor: Martin Šimsa - redakčně upraveno
Děkuji za komentář. Jen nesouhlasím se závěrem. Rakousko-uherská monarchie skončila zejména kvůli svým chybám v domácí i zahraniční politice. Tou největší chybou bylo, že rozpoutala 1. světovou válku, na níž mělo tehdy asi největší zájem militarizované Německo. Masaryk nám v projektu demokratické republiky pomohl vytvořit demokratický stát, v němž můžeme svobodně a samostatně žít, i když se nám to ne vždy daří a to jak z důvodů vnějších, tak vnitřních, proto myslím, že náš současný život v demokratické republice v demokratické Evropě je tím nejlepším, co nás v posledních dvou stoletích mohl potkat.
Masaryk je osoba sporná.Sporný je i jeho původ .Víme,že byl demokratem a jeho knihy jsou proto stále živé a aktuální.A taky to byl Němec,německy a v němčině vychován,česky se učil až na střední škole .Proto jsou jeho knihy encyklopedické. Ale my dnes nemáme demokracii,nýbrž liberální demokracii a to není totéž ! Proto by asi dnes nebyl vítán a asi by mu nedovolili tu kritičnost na kterou byl zvyklý.A kdyby v tom pokračoval,z univerzity by ho vyhodili už na studiích.Však ono se říká,že Češi se měli nejlíp za císaře.