Nedělní školka od dětských let, dorost od jedenácti do šestnácti, mládež od sedmnácti bezmála do třiceti. Asi to znáte taky, to podvědomé dělení na hrstku “svatých”, které právě sedí s vámi mezi čtyřmi stěnami, a na ten zkažený svět tam venku. Jenže ona ta křesťanská izolace způsobila, že jsem neměl nevěřící kamarády a tím pádem jsem ani neměl komu svědčit.
Občas při nějaké monotónní činnosti přicházím na skvělé myšlenky. Jako třeba onehdy, když jsem něco dělal v garáži. Můj mozek tehdy vyhodnotil, že by stálo za to mi určitá témata připomenout a znovu promyslet. A najednou jsem zažil jemný moment osvícení a uviděl svá minulá rozhodnutí v novém světle. Moje podvědomí mě na chvíli vzalo do středoškolských let a seřadilo některé tehdejší zážitky do kontextu toho, jak se na některé věci dívám nyní. A přišlo zásadní uvědomění.
Kdybych mohl s odstupem času něco udělat jinak, jakože vím, že to nejde, ale kdybych tehdy věděl to, co vím teď, věnoval bych mnohem více času kamarádům a spolužákům, zvlášť těm nevěřícím. A usiloval bych o co nejhlubší přátelské vztahy s nimi. Nikdy jsem nebýval příliš aktivní ve vyhledání kamarádů mezi nevěřícími kolegy. A popravdě jsem o přátelství s nimi příliš neusiloval, protože – a teď mě zkuste nepochopit špatně – oni nebyli „naši“.
Křesťanský skleník
Víte, já vyrůstal od malička v církvi. Nedělní školka od útlých dětských let, dorost od jedenácti do šestnácti, mládež od sedmnácti bezmála do třiceti, takže jsem byl celé mládí uzavřený v křesťanském skleníku. Asi to znáte taky, to podvědomé dělení na hrstku "svatých", které právě sedí s vámi mezi čtyřmi stěnami, a na ten zkažený svět tam venku. Tam se počítali všichni, kdo k nám nepatřili: spolužáci ze třídy a kamarádi z ulice nevyjímaje. Asi není překvapením, že jsem mezi nimi kamarády neměl. Za kamarády jsem považoval jen bratry a sestry z nedělní školky, dorostu a mládeže.
Opravdu jsem v té době žil s přesvědčením, že nevěřící kamarádi mají jediný úkol, kterým je svést mě k hříchu a připravit o spasení. Dnes už vím, že to byl děsný blud. Jenže tehdy mi přišlo správné upřednostňovat církevní aktivity před všemi světskými, upřednostňovat setkání mládeže před jakoukoliv společenskou nebo kulturní akcí. Měl jsem za to, že kamarádi v církvi mi budou stačit a budou zárukou, že můj duchovní život nesejde na scestí. Jenže na nedělní školce jsem se kromě spousty biblických příběhů naučil hlavně krkat a pískat na prsty, po dorostu jsem poprvé kouřil a po mládeži jsme s kluky chodili na pivo. No, tak hlavně, že jsme všichni byli věřící, že jo?
Korunu jsem tomu nasadil u maturity. Maturoval jsem jako poslední ze všech spolužáků v pátek před polednem a večer se konal maturitní večírek. V poledne jsem vítězoslavně vykráčel ze školy, věda, že „to mám“, spolužáci už byli fuč, večírek měl začít v sedm a já si řekl, že se mi do večera vlastně čekat nechce, a tak jsem jel domů a hurá na mládež. Tam jsem se pochlubil, že jsem „to dal“, všichni řekli: „Super, chvála Pánu. No a kdy máte večírek?“ Já na to, že před chvílí začal, ale že tam nejsem. Že je něco divně jsem pochopil až z jejich překvapené reakce. „Počkej, ty jsi se vykašlal na maturitní večírek, jednu z nejzásadnějších událostí v životě a jel jsi místo toho na mládež?“ Překvapen jejich reakcí jsem se zmohl jen na: „No, jo...?“
Tamti venku
Střih. Je léto 2014, vrcholí festival United, kde s kapelou Forgiven hrajeme v sobotu v prime time v přímém přenosu. Nabití euforií a pozitivními reakcemi dáváme po koncertě v šatně rozhovor redaktorovi rádia Proglas. Mezi řečí z našeho bubeníka vypadne, že slíbil Bohu, že bude hrát pouze s křesťanskými kapelami. Nechápavě jsem na něho reagoval: „Počkej, jako fakt? A proč?“ Jeho má reakce vykolejila, a tak jsem se ujal slova já, že to mám přesně naopak, že vnímám naše poslání být solí země a přinášet svoje dary, kamkoliv budeme pozváni, a proto by křesťanští muzikanti měli samozřejmě hrát v sekulárním prostředí. Pokud takové pozvání dostanu, rozhodně se jej chopím.
To vše šlo do záznamu. Po skončení rozhovoru jsem si ale uvědomil, že už je mi 34 let a nikdy jsem pozvání do žádné sekulární kapely nedostal. Ale proč? Hraju snad „blbě“? Ne, akorát tehdy, když moji kamarádi muzikanti dávali dohromady své první kapely, já seděl na mládeži, kde jsem hrál tak akorát k písni: V našem bratrství nic nestojí v cestě, úsměv na rtech, všude slyšíme zpěv: Chceme život, bez kouření a bez pití… A tak jsem si tehdy nevědomky nalinkoval budoucnost. Kamarádi muzikanti o mně prostě nevěděli. Pozdě mi došlo, jak moc znamená kamarádství s kolegy z oboru.
Jenže ona ta moje křesťanská izolace měla ještě další důsledek. Zjistil jsem, že když nemám nevěřící kamarády, nemám komu svědčit. A svým odtažitým přístupem ke spolužákům a neúčastí na společných akcích jsem je připravil o svoje svědectví. Jasně, na takových akcích se mohlo dít leccos a moje křesťanské přesvědčení mohlo být vystaveno zkoušce pravosti. Jenže já se před nimi schoval a nepřinesl jsem jim vůbec nic. Možná jsem byl ušetřen nějakým kopancům a bolehlavům, ale nepředal jsem jim ze své víry a ze svého života vůbec nic.
Dneska mohu jen říct, že je mi to líto. Kdybych tehdy věděl, jak se moje tehdejší chování zúročí za pár let, byl bych s nimi mnohem více. A moc si přeji, aby víra dnešních studentů a mládežníků nebyla tak bojácná a elitářsky zahleděna do sebe. Tak prosím, nezapomeňte, že „tamti venku“ jsou právě těmi jedinými, komu máme svědčit. Ježíš se taky setkával s kdekým. Někdy to i pro něj mohlo být náročné, třeba když byl sám u studny se Samařankou nevalné pověsti. Jenže on to dal. On totiž věděl, kým je a jaké je jeho poslání. Kým jsem já a jaké je moje poslání? Sůl, která celý život leží jen v solničce, je k ničemu.
Redakčně upraveno
Autor: Tomáš Samiec
Zdroj: Časopis Přítel/Przyjaciel
Foto: unsplash/Hector Bermudez